úterý 27. září 2016

Panovy prameny


(Izrael na vlastní kůži)

Prameny Chermonu aneb Banias jsou už pátou přírodněkulturní izraelskou rezervací, kde nemusíme platit vstupné. Patří totiž do seznamu na zelené kartě, kterou jsme si koupili před dávnými časy, vlastně teprve před šesti dny v Megiddu. Zakoupili jsme si tam variantu s šesti návštěvami, teď budeme absolvovat pátou. Jsme na místě, kde pramení další zdrojnice Jordánu. Na svatém místě už od pohanských dob. Jak o tom svědčí samotný název lokality.

pátek 23. září 2016

Barcelonské střepy: Kostely

V Barceloně je mnoho kostelů. Napsal jsem o dvou z nich minule, ale kdo si myslí, že tím se kostelní historie města odbyla, jest na omylu. Barcelona má asi stovku kostelů, ne do všech jsme se podívali. Asi nejstarší z těchto sakrálních staveb, kterou jsme s přítelkyní Janou navštívili, byl románský kostel a klášter Sant Pau del Camp ve čtvrti Raval.

středa 21. září 2016

Zurčící Zahrada Eden


(Izrael na vlastní kůži)

Od akropole hradu Dan se vracíme k vchodu do rezervace Tel Dan. Nikoli stejnou cestou, ale podle žluté šipky, jež nás má dovést k pramenům říčky Dan. Zdálo by se, že je tu docela předanováno, ale nic z toho není teď vidět. Vše, tisícileté zříceniny, desetileté zákopy i věčně proudící voda je na této stezce pokryto zelenou džunglí fíkovníků. Inu, vždyť směřujeme do rajské zahrady! Abychom se tam dostali, musíme na nejbližší křižovatce odbočit doleva. Podle plánku, který jsme dostali u vchodu, se připravuju na delší strmý sestup, něco jako ze Smetanovy vyhlídky na Ztracenku dolů k hladině Štěchovické přehrady u Kleteckého vodopádu. Ale ne, tahle cestička je jen asi sto metrů krátká a sejdeme jen deset metrů. A už je tu v zeleném přítmí ona odbočka.

pátek 16. září 2016

Barcelonské střepy

Barcelona je město s jedním a půl milionem obyvatel a pěti a půl miliony turistů. Šli jsme v jedné z úzkých uliček starého města s přítelkyní Janou proti takovému proudu turistů, až to vypadalo, že je tam pěší jednosměrka. Ohlédl jsem se - a další jednosměrka šla naším směrem.´

úterý 6. září 2016

Na hradbách Tel Danu


(Izrael na vlastní kůži)

Jdeme od osvěžujícího brouzdaliště zpátky po světlehnědé (žluté?) šipce po "Ancient Dan trail". Tunelem ve schnoucím přerostlém papyru se zase dostáváme ke schodům, které sestupují od pistáciové vyhlídky. Směřujeme však přízemím rezervace neochvějně dále k Izraelitské bráně. Také ke Kanaánské bráně. Případně tady někde bude i brána z doby železné. Doba železná zde nastala někdy ve 12. století př. n. l. kdežto v zaostalé střední Evropě až o 400 let později. No, ona zde nejspíše byla také nějaká brána či vstup do osady pozdní doby kamenné, poněvadž tady, u pramenů vod, stálo lidské sídlo už před šesti a půl tisíci lety. Později bylo toto místo na tisíc let opuštěno. Protože se však zde nacházela křižovatka důležitých cest mezi Damaškem, Egyptem a Anatolií, postavili tu Kanaánci opevněné město, někdy před 4 tisíci lety, a nazvali ho Lajiš či Lešem (dle jistého Jozueho). Město prosperovalo až do té doby, než bylo na konci 13. století př. n. l.dobyto izraelitským kmenem Dan. Takže nové město, jež zde za prastarými zdmi povstalo asi před třemi tisíci třemi sty lety, bylo pojmenováno Dan, a bylo to nejsevernější místo Izraelského království.

pátek 2. září 2016

Pistáciová hora a rybník Wading


(Tel Dan na vlastní kůži)

Jedeme na sever po zelené "Regional Road" číslo 918. Placatým Chulským údolím míříme k prvnímu hlavnímu cíly své cesty, k Tel Dan. Bude to jednoduché, tahle silnice nás vyvede na červenou devětadevadesátku, tam zabočíme k východu, a za chvilku tam už jsme. Znovu přejíždíme Jordán, tentokrát ze západu na východ, a opět se srovnáváme k severu. Tok Jordánu mizí za lány bažin, vpravo se zvedají stráňky nejnižšího patra Golanských výšin. Za kibucem Lehavot ha-Bašan se silnice stáčí vlevo. A my jedeme po ní, vlevo rovně, ačkoliv jsme měli, abychom jeli skutečně rovně po devět set osmnáctce, odbočit vpravo. Přejeli jsme. Přejel jsem , no, protože řídím. Ale třeba jsem nepřejel, a cesta se zase stočí k severu? Přejíždíme jakousi strouhu (Jordán, což nevím), a skutečně, silnice se stáčí zase k severu, ale ne dost. V aleji blahovičníků zastavuji na úzké krajnici. Poprvé a snad naposled během našeho cestování po Izraeli vytahuji busolu. Střelka ukazuje, že míříme přímo k severu. Sláva, nezabloudili jsme! Nemusíme se otáčet, což by ta této poměrně úzké a poměrně živé komunikaci nebylo jednoduché.

středa 31. srpna 2016

Poklidná vyhlídka


(Golany na vlastní kůži)

Sjíždíme z úbočí Golan po klikaté jednadevadesátce k Jordánu. Cik vpravo, cak vlevo, a před dalším cikem je odbočka vpravo na parkoviště. Informační tabule nás vítá na Gadot Lookout. Jsme 150 výškových metrů nad Jordánem. Samotná říčka odtud vidět není, jen údolí, které se vlevo zavrtává do spádu ke Kineretu. Zde na jaře, když hodně prší, bouří neviditelné peřeje, na jejichž splutí na raftech lákají místní cestovky. Vpravo se rozkládá ploché a žírné údolí Chule. Nad ním se na západním obzoru od jihu k severu klene hradba pohoří Naftali – libanonská hranice. Přímo před námi se v hájku listnatých stromů skrývá osada Gadot. A když píšu, že skrývá, znamená to, že není vidět. Což mělo svůj důvod. Vyhlídka je totiž umístěna na místě, kde kdysi stávala celnice. Pocaď to bývala Francie, a vocaď Británie.

čtvrtek 25. srpna 2016

Překročit Jordán


(Golany na vlastní kůži)

Kontinentální snídaně má jenom tu výhodu, že se na ni musí vstát včas. Aby byl člověk u stolu nejpozději v půl desáté, když se v deset končí. Když se vstane včas, pak stihneme navštívíti více pamětihodností. A tak jsme vstali včas, už v půl osmé, nastavil jsem si na to na svém hloupém telefonu budíka. A to bylo dobře, protože jsem spal tvrdě. Už jsem si zvykl na další nedostatek místního hotelu G, a totiž, že bydlíme ve druhém patře. Na úrovni protější střechy, na které nepřetržitě vrní  baterie soukromých klimatizací. (Janince to nevadilo od začátku.) Nad tou střechou se zvedá nádherný pohled k horám, vlastně k odhalenému podvodnímu svahu. Tento svah končí až někde na kótě nula, a je postupně zastavován sídlišti s těsně k sobě přitištěnými domisky. Každý byt má terasu, a na každou terasu už svítí Slunce, vykouknuvší za protějšími golanskými srázy, zatímco svah pod sídlištěm je ještě ve stínu. Anebo je to stín mraku? Po modré obloze totiž bílé obláčky běží, mezi nimi přímo na západě ukazuje Měsíc svou téměř poslední čtvrtinu.

středa 24. srpna 2016

Mír tiberiadského večera


(Kdy je méně více)

Sjíždíme z Golan na jihovýchod ke Kineretu po silnici č. 87. Pěkně to odsejpá, následujících patnáct kilometrů padáme ze sedmisetmerového převýšení. Silnice je vcelku rovná, přehledná, vozovka taky patří k tomu lepšímu z povrchů, po nichž jsme dneska jeli. Klesání není extrémní, stabilně kolem 5 procent, ale trvalé. A dlouhé. Brzdím motorem a rychlost držím kolem 85 km/hod. Projíždíme kolem odbočky na Kacrin i s jeho "továrnou na víno". Před deseti lety jsem psal, že zdejší bezlesý horizont a zelené svahy, zbrázděné roklemi, připomínají ženě Ivaně kalifornské kopce. A skutečně, totéž si říkal jeden dobrovolník z Kalifornie, který tu pracoval začátkem osmdesátých let minulého století. Jako vinohradník rozpoznal, že tu jsou výborné podmínky pro pěstování vína. Jižní svahy, zem vulkanického původu, provzdušněná, v zimě tu občas sněží i mrzne, vláhy je dostatek. Sto let po tom, co baron Edmond de Rotschild začal pěstovat vinnou révu na svazích pohoří Karmel, v roce 1982, byly založeny vinohrady i na Golanech. Od té doby získávají místní vína značek Yarden, Golan či Gamla ceny na světových výstavách. Zejména červené suché víno je výtečné, jak můžeme potvrdit. Po deseti letech mohu potvrdit i to, že Izraelci se rovněž naučili dělat i skvělé bílé víno!

pátek 19. srpna 2016

Blízký vodopád


(Golany na vlastní kůži)

Úspěšně jsme vyklouzli z přírodní rezervace / národního parku Gamla, kde jsme toho spoustu prosmejčili. Sice smejčili, leč neprosmějčili zcela. Kreslená mapka, vydaná nám u vchodu, nabízí totiž ještě vyhlídkovou cestu "Daliyot Path", vinoucí se nad hranou fotogenického jižního údolí Daliyot. Kdybychom měli ještě čtvrthodinku času, mohli jsme po ní zaskočit k další vyhlídce na starověkou Gamlu. Z jiného úhlu bychom tak mohli obdivovat pohled na izraelské město, které se bránilo útočníkům do posledního dechu. Na tomto místě je symbolicky umístěn památník novodobých obránců Izraele. Bronzová tabulka na neopracovaném kameni sděluje, že je věnován obětem teroru a padlým vojákům.

středa 17. srpna 2016

Vzdálený vodopád

(Golany na vlastní kůži)

Máme hodinu a čtvrt, abychom na přehledné rovince náhorní planiny urazili dva kilometry, pokochali se vzdáleným vodopádem Gamly, a pak se zase dva kilometry vrátili. Jsme sice uondaní z předcházejícího zdolávání  schodů Gamly, ale ne zase natolik, abychom se stali neekologickým krmivem pro místní supy bělohlavé, kteří plachtí ve výšce nad námi v téměř nefotografovatelných sférách.

úterý 9. srpna 2016

Na schodech Gamly


(Golany na vlastní kůži)

Vstupní areál národního parku Gamla, včetně parkoviště a záchodků, se nachází na náhorní planině ve výši asi 400 metrů nad mořem. Zde jsou i rozvaliny původně byzantské vesnice Deir Qeruh. Z hran planiny je dobrý výhled do obou údolí, do severní Gamly a na jižní Daliyot, které ho ohraničují do tvaru trojúhelníku. Z jeho západní strany pak vybíhá nižší výběžek, jakýsi mys, na němž bylo postaveno antické město Gamla. Celý areál tak tvoří jakési písmeno Ypsilon. Pláň se mírně sklání k západu, takže vyhlídka na nožičku Ypsilonu, tedy gamelskou pevnost, leží na kótě 362 m. Odtud schází 300 metrů dlouhá starověká cesta do sedla před pevností na úroveň 280 m n. m. Mapy.cz spočítaly, že když se jde z kopce, tak by tahle cesta měla trvat jen čtyři minuty. Jenže na tuto informaci se nelze vůbec spoléhat. "Ancient path" v tomto případě neznačí žádnou "cestu", jako spíše stezku, která povětšinou vede po kamenitých schodech. A ty schody jsou dvojího typu.

čtvrtek 4. srpna 2016

Gamla shora


(Golany na vlastní kůži)

Odrážíme od vyhlídky na Betsaidu a jedeme deset kilásků na západ až na téčkovou křižovatku, kde lichá silnice č. 869 končí. Odbočujeme vlevo k severu na sudou osmsetosmičku. Krásná rovná silnice překonávající na náhorní planině jen mírné úvaly, svádí ke šlápnutí na plyn, avšak já jsem poctivý řidič a jedu teď s devadesátkou na tachometru, maximálně 95 (což by mělo být reálných devadesát). Vím, že izraelští dopraváci hlídají vpodstatě jen rychlost. Automobilové nehody totiž připraví v Izraeli o život více lidí než teroristické útoky. Proto jsou místní policajti na vyšší překročení rychlosti dosti hákliví. Řídím a nechci platit pokutu a dělat ostudu.

středa 3. srpna 2016

Nečekaná vyhlídka


(Golany na vlastní kůži)

Vyrážíme z přeplněného olbřímího a kalužnatého parkoviště poblíž hotelu G Tiberias směrem na Gamlu. Gamla leží na sever od Tiberias, ale my jedeme nejdříve na jih. Včera večer jsem věnoval dost času problému, jak se dostat na ždaný směr silnice č. 90, a nechtělo se mi bloudit v jednosměrkách, kudy mne nejkratším směrem hnal navigátor v gůglích mapách. Měl jsem řídit, takže jsem nemohl navigovat. (Janinka je vybavena obvyklým dámským dezorientačním smyslem, a ví to o sobě; říkává, že má občas "náměstí obráceně" – netýká se vnitřku obchodních komplexů! Já si zase neumím zapnout košili, aby mi jeden knoflík nescházel, a zároveň nepřebýval…) Takže jsem si zvolil tu variantu, podle které je centrum Tiberias obřím kruhovým objezdem. Nejdříve jsem na dohled od poznávacího dělíčka zabočil vpravo. Načež jsme se trmáceli jednosměrnou ulicí ha-Galil po jedné větvi devadesátky až k jižním hradbám staré Tiberiady, kde jsem vykroužil oblouček zpět na druhou jednosměrnou větev devadesátky, kterou zde tvoří ulice ha-Banim.

pátek 29. července 2016

Kontinentální snídaně


(Tiberias na vlastní kůži)

G Hotel Tiberias stál na správném místě, byl za přijatelnou cenu a v pokoji bylo dost místa na to, aby si člověk mohl rozložit kufry a nemusel hned všechno vybalovat. Dokonce koupelna se skvěla bílými kachlíky – oproti módě, jakou jsem zažil před dvěma léty v Jeruzalému i v Londýně. Tam byly koupelny šedé či černé. Neodvažuji se pomyslet proč, ale byla v nich prostě tma. V géčkové koupelně bylo jasno, člověka jen trochu znervózňovali vrkající holubi ve světlíku přímo za zrcadlem…