úterý 13. června 2017

Jaký most???


(Přežít Izrael)

Minule jsme s Janinkou brouzdali po dunách kolem citadely Ashdodu. Málem bych jel rovnou k další atrakci, asi 4 km vzdáleným jezírkům u Nitcanu, avšak Jana mi už napotřetí připomněla, že sem jedeme hlavně kvůli tomu mostu. Jakýmu mostu, porád? Jo k tomu mostu Gešer ad Halom! Tak dobře.

úterý 6. června 2017

Vlny nad mořem


(Přežít Izrael)

Minule jsme s Janinkou dorazili z Tel Avivu do Ashdodu. Do třetího a do druhého Ashdodu. První Ashdod, třináckrát zmiňovaný v Bibli, tak ten leží ve vnitrozemí. Přesněji jeho vykopávky na Tel Ashdod. Ty jsou vzdáleny asi pět kilometrů od pobřeží a nacházejí se kousek na jih od současného Ashdodu v oblouku mezi silnicí číslo 4 a železnicí. Z největší části je ono starověké město nejspíše pohřbeno pod vlnami dun, které se až sem vzdouvají od moře. Jak jsem zjistil pohledem do mapy až teď.

Tak tenhle první Ashdod jsme nenavštívili.

čtvrtek 1. června 2017

Kámen, hrušeň a hrob


Na severním konci území leží pískovcový kámen, který označuje místo, kde stával dům č.p. 39 Josefa a Alžběty Doležalových, kteří zde žili společně s dětmi Josefem a Marií. Na východě se v hustém vrbovém podrostu skrývá klenba můstku, přes který jezdil na svoji louku sedlák Rákos. Můstek vedl přes potok, který dnes teče o patnáct metrů severněji. Jižní konec areálu je ohraničen novým hřbitovem, vedle kterého leží trosky hřbitova původního. Vandalové zde zničili hrobky a hroby, kosti rozházeli po okolí. Před tím z lebek pečlivě vytrhali zlaté zuby.

úterý 30. května 2017

K hradbám Ashdodu


Vnor do Ašdodu
(Přežít Izrael)

První noc v Izraeli jsme spali jak zabití. Přesto jsme se vzbudili už v půl šesté. Vlastně, protože máme letní čas, tak v půl sedmé. Vlastně, protože jsme v Izraeli, tak v půl deváté. Nejvyšší čas umýti se, a posnídati. Požili jsme včera nakoupené poživatiny. Ukázalo se, že chleba je neuvěřitelně chutný, stejně jako jemná tvarohoidní, téměř tekutá, pomazánka. Ukázalo se také, že mléko, které si včera Janinka pořídila není mlékem, avšak velice chutným kefírem. Nicméně nevhodným pro nalití do kávy. Přesto se velmi hodil k samotnému vyzunknutí. Kafe i čaj jsme si mohli uvařit díky tomu, že jsme měli k dispozici varnou konvici. Nikoli přivezenou v přetíženém kufru, ale jako součást vybavení pokoje. Ve všech letošních izraelských hotelích jsme mohli užít domácích varných konvic, i když často nešlo o rychlovarné, leč pomalovarné konvice. Nicméně byly místně vyzkoušeny, takže nehrozilo vyražení jističe. (Kafe a čaj v sáčcích přiloženy.)

čtvrtek 25. května 2017

Kdo pustil Kajínka?


Tak teď víme, kdo. Tedy kdo finálně. Ale kdo ho pustil před 17 lety, kdy "utekl" z Mírova? A kdo ho pustil před 24 lety, kdy se nevrátil z dovolené, kterou dostal během svého předchozího jedenáctiletého trestu??? Tohle jsem na Psa napsal v roce 2000 (následují současné přípodotky):

Desítky metrů silonového lanka a několik prostěradel nepozorovaně zmizelo z dílny a inventáře mírovské věznice. Aby se ještě s koženými rukavicemi a diamantovou šňůrou objevily na cele doživotně odsouzeného vraha. Tam se přichomýtl jiný odsouzený šachista, který nejspíše hodiny pomáhal přeřezávat mříž. Pak letěla umně spletená lana, zatížená bareriemi, na kamenné zábradlí hradeb, tmou zaburácely výstřely, které nikoho nezasáhly. Proslulý útěkář skočil z několikametrové výšky doprostřed kamení a hloží a nezranil se. Někdo rozvinul červený koberec a otevřel dokořán vězeňskou bránu. Kdo - a proč?

úterý 23. května 2017

Jak jsem zahynul u Dizengoffovy fontány


(Přežít Izrael)

V 16:20 místního letního času udělal podvozek letadla Boeing 737 drnc, drnc, přistáli jsme na letišti Ben Guriona a jsme v Izraeli. Ještě tedy dobrzdit, a dorolovat na patřičné parkovací místo. A ještě tedy přetrpět frontu při výstupu z letadla.

Vystoupíme po schůdcích z letadla a jsme v Izraeli. Je přesně 16:35 místního času, doba, kdy jsme měli doletět. Ještě tedy nastoupit do přistaveného autobusu, které nás dopraví na Terminál 3, kde vystoupíme a jsme v Izraeli.

pátek 19. května 2017

Zpráva o stavu informatiky a komunikace na prahu 3. tisíciletí

(Ranní příběh)

 Když milý hlas v tramvaji č. 5 poprvé oznámí zastávku "Nákladové nádraží Žižkov" (na této lince jsou totiž dvě stanice téhož jména), vím, že mám vystoupit. Už dvacet let tu sice stojí Ústřední telekomunikační budova, ale tradice je holt tradice.

Kolem umělecké plastiky s případným názvem "Přepadení na dálnici" vystoupím po několika moc schodech k vstupnímu průčelí. Třídílné automatické dveře vlevo jsou už dvacet let mimo provoz. Lépe řečeno, nikdy v provoz uvedeny nebyly, snad jenom při kolaudaci. Aby byl neznalý návštěvník této veřejné budovy (uplatňují se zde i reklamace, lidé z jiných organizací sem chodí na oběd atd.) uveden v obraz, jsou tyto dveře opatřeny jako vizuálním signálem i zamčeným visacím zámkem na tlustém řetězu.

úterý 16. května 2017

Přes přepážky ku hvězdám


(Jak jsme nezahynuli při letu do Izraele)

Předzvěstí naší letošní cesty do Izraele se stalo už nakupování nové mapy a nového bedekru. Léta jsem si vystačil s průvodcem Jeruzalém a Svatá země z dílny Dorling Kindersley, který v češtině vydal Ikar. Jenže ta léta – Ikar dílko vydal v roce 2005, originál vyšel v Londýně už roku 2000, tedy na závěr minulého tisíciletí. A ten Jeruzalém – skvělý, ale právěže hlavně Jeruzalém a Svatá země jen poměrně stručně. Takže jsem zabrousil po webu a na radu zkušeného cestovatele si vybral titul Izrael a palestinská území od lonely planet.

čtvrtek 11. května 2017

Konec demokracie v Čechách

Hudba léčí a na srdce jsou Poděbrady. Obé platilo i v mrazivém počátku roku 1971 na poděbradské elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického. Na pokoji č. 201 léčil splín jeho tří obyvatel magnetofon s nahrávkami venkovské a západní hudby. Johny Cash nostalgicky bučel "Nobody knows..." a Michal Tučný proplouval svým smutným, nejsmutnějším ránem – báječné anestetikum. Majitelé magiče rádi a věrně poslouchali c&w music, rádi a věrně také navštěvovali lázeňské podniky zvané U Soudku a Na Hrázi, též Záložnu. Cívkový stroj (nebateriový) nemohli tahat s sebou, léčivá moc hudby jim však u piva chyběla. Dva šikovnější studenti prvního ročníku (průmyslováci, pochopitelně) si tedy zrobili jakési hnízdečko rozměru vrabčího, jemu i podobné, z drátů, poťáků, kondenzátorků a integráče, jinak vysílač v pásmu 80 MHz. Naladili do polohy mezi obsazenými kmitočty a výkonem 1 W hulili do vzdálenosti několika set metrů country pohodu. Na tranzistoráčku v nejbližších nálevnách pak poslouchali svoji oblíbenou stanici. (To tehdy, milé děti, nebylo normální. Bylať normalizace.)

úterý 9. května 2017

Přežít Izrael

Jafa
(Jak jsme nezahynuli při návratu)

Před rokem jsme s  mou neregistrovanou partnerkou Janinkou navštívili Izrael. Byli jsme tu dvanáct dní, nafotil jsem asi patnáct tisíc snímků. Některé z  nich jste mohli vidět, pokud jste četli některý z  třiašedesáti článků, které jsem o našem tripu napsal na svůj blog a poslal  na Neviditelného psa, poslední právě před třemi týdny. Jmenoval se „Příští rok v Jeruzalémě!“ a končil větou „Anebo ještě letos…“. Tak ano, letos. Rok mi trvalo to psaní, a můžu psát znova.

úterý 18. dubna 2017

Příští rok v Jeruzalémě!


(Izrael na vlastní kůži)

Je neděle 2. dubna 2016, 13:27, před hotelem zastavuje náš bílý taxík. Nakládám bagáž do kufru auta, zatímco ze stanu u domku, kde včera probíhala svatba, vycházejí černé ženy v bílém. Jestli falašky nebo koptky? Nevím. Myslíme, že něco vidíme, ale vlastně nevíme. V Izraeli snad ještě více než kde jinde.



pátek 14. dubna 2017

MOBY DICK: Veselé Velikonoce


Frustrovaní radikálové, dobří muslimové, dočasné používání, jaderný pohled, kvalita venezuelské gumy a duševně vyšinutí prezidenti

Sobota 8. dubna 2017


Nezachycený důstojník Scotland Yardu vysvětlil možný důvod radikalizace řidiče z Westminsterského mostu: Frustrovala ho pravicová propaganda, vyčítající machometánům, že vraždí bezvěrce.
"No oni židi Hitlera nejspíš taky hodně frustrovali..." (Žena Moby Dicka)

úterý 11. dubna 2017

Loučení s Jeruzalémem

(Izrael na vlastní kůži)

Dnes už odlétáme domů do Prahy; hotelový pokoj jest dlužno vykliditi do jedenácti hodin. Sbalíno už v podstatě máme, proto spíme až do půl deváté. Potřebujeme to – protože jsme včera až dlouho do noci balili a kontrolovali si pasy a letenky. E-ticket jsme měli už z Prahy, ale na zpáteční cestu si též musíme poříditi "odbavení". Toho lze dosíci na letišti, avšak obvykle za poplatek a obvykle i za nějakého dodatečného zdržení. Chceme mít všechno sichr, abychom mohli v klidu usnout, takže se pokouším odbavit nás on-line. Avšak wifina v našem odlehlém pokoji je na takovou náročnou operaci tuze neprůrazná, odcházím tedy pod anténu do lobby u recepce. S trochou praxe a získanou znalostí podivných slovíček typu "origin" (nemíní se tím původ, zdroj , počátek čeho či snad začátek svalu, avšak "místo odletu") se mi podaří nás "odbavit". Na mail mi přijde potvrzení – jako pédéefko, které je třeba si vytisknout. (Ne, nevlastním patřičnou apku, jsem staromilec, telefon mám na telefonování. Jana má chytrouše, ale taky apku nemá.) Avšak nevezeme si s sebou tiskárnu. Mohl bych si potvrzení o odbavení k elektronické letence stáhnout na flešku a nechat vytisknout na místní tiskárně, cizí flešky se však, samozřejmě, do místního počítače nepřijímají. Ale je to jednoduché, paní recepční, když vidí mé zoufalství, poradí. Přepošlu jí lejstro mailem, a ona ho vytiskne. Jednoduché to je, ale půlhodina je v háji. Alespoň jsme si pak mohli v klidu pospat.

pátek 7. dubna 2017

MOBY DICK: Praštit bestii po čumáku

Indonézké řešení, rozumný strojvůdce, efektivní pes, moment pravdy a hodně moc změněný postoj

Sobota 1. dubna 2017


"Co se týče Asada, je politickou realitou, kterou musíme přijmout s tím, jak na tom teď jsme. Za minulé administrativy jsme ztratili spoustu příležitostí." (Mluvicí vovčáček Bílého domu Sean Spicer) Bílý dům tak potvrdil "výrazný posun" ve své politice vůči Sýrii. Napříště se bude v Sýrii bojovat pouze proti terorismu, aneb IS – to má být "nejpřednější prioritou".

Dnešní čtenáři už vědí, že to byl ze strany Bílého domu podařený apríl.

úterý 4. dubna 2017

Cesta za vůní pomerančových květů


(Jeruzalém na vlastní kůži)

Z údolí potoka Kidron stoupáme s Janinkou ke bráně sv. Štěpána. Štěpána, protože tady kousek dole je kostel sv. Štěpána, neb zde prý byl tento světec ukamenován. Krom křesťanskoevropského má brána samozřejmě i islámskoarabský název Báb Sitna Marjam čili Brána sv. Marie, protože islámská světice Marie, matka proroka Ježíše, má tady kousek dole svůj hrob. Minule jsme použili i název Ovčí brána, připojme ještě Bránu kmenů. Sám preferuji název Lví brána (hebrejsky Šaar ha-Arajot, v anglické transkripci Shaar Ha Arayot, kdybyste to hledali na webu), a to proto, že dobře pasuje k reliéfům čtyř lvů, které se na ní vyjímají. Vlevo je jedna dvojice lvů s čumáky k sobě, vpravo je druhá dvojice, která si spolu také pěkně povídá. Tahle hravá zvířátka nechal na bránu umístit už její stavitel sultán Sulejman. Měl sen, že touto branou vtrhnou do města lvi, kteří ho sežerou. A skutečně právě tudy vítězní lvi do Jeruzaléma vtrhli, ale Sulejmana již nezastihli. Jen jeho jordánské následníky. V tomto místě se do hradeb Starého města dostali vojáci izraelských obranných sil během Šestidenní války v roce 1967. V Izraeli ovšem lev pustinný, Panthera leo, nežije, ale dodnes se tu vyskytuje Panthera pardus, aneb levhart skvrnitý, poddruh Panthera pardus nimr, v češtině levhart či leopard arabský. A jejich reliéfy jsou tedy na Lví bráně vytesány. Ano, jsme v Izraeli…