pondělí 19. února 2018

Poslední park


(Užít si Izrael)

Je pondělí 8. května 2017. Včera jsme strávili v Jeruzalémě svůj poslední izraelský den. Ráno jsme obešli Západní zeď odspoda i odshora, odpoledne jsme vylezli na horu Sion a užili si Lví fontánu v Bloomfieldských zahradách. Taky jsme znovu a jinak přešli přes Gehennu, aneb Údolí mordu, kde pro boha Baala (Belzebuba)  pálil lidské oběti nehodný král Sidkijáš, jak mě upozornil pozorný čtenář B. Michal – nikoli Sidjikáš, jak jsem se přepsal já. (Mohl jsem si vybrat i jiné varianty: hebrejské Cidkijahu, Cidkija či české Cidkiáš, Sedechiáš, Sedekjáš či Sedekiáš.) Pokoj máme uvolnit do jedenácté hodiny, taxík na letiště předjede ve tři čtvrtě na dvě, takže máme ještě nějaký čas k dispozici. Bagáž si necháme v recepci o dvě čísla na Jaffské třídě dál a státní svátek oslavíme stylově v Parku nezávislosti (Independence Park, ha-Acmaut Garden).

úterý 13. února 2018

Lvi za horou Sion

(Ztraceno ve větru)

Minule jsem slíbil, že vysvětlím, proč že jsem zvolil jako podtitulek tohoto písání sousloví "Ztraceno ve větru". A je to proto: Když jsme odešli od malé Západní zdi a ocitli se opět na el-Wad, naskytla se otázka, co s načatým dnem. Plán navštívit Rabínský tunel byl splněn. Na Chrámovou horu se nám nechtělo čekat potupnou frontu. K jedinému vstupu, kterým na Chrámovou horu mohou vstoupit i ďaurové, nevěřící v toho jediného muslimského echtovního boha, vede z prostranství před Západní zdí zatočený dřevěný mostní tunel. Přichází k bráně, jež je dnes ve výšce. Brána se zove Báb al-Magáriba (tedy Maghrebská, případně Maurská, Marocká, Západní, a protože jsme přece v hlavním městě Izraele, tak i židovsky Maimonidova). Tenhle vstup se otevírá toliko ráno mezi 7:30-10 (kdy jsme byli v tunelu) a pak ještě na jedinou odpolední hodinu mezi 12:30 do 13:30. Ještě nebylo poledne, a krom toho nás docela mrzí, že bychom se nahoře nesměli pomodlit. Takže jsme vyrazili na horu Sion, prohlídli si některé tamní pamětihodnosti, a pak přes údolí Syna Hinoma (Gehennu) jsme se šli podívat na krásné Bloomfieldské zahrady, kde jsme konečně dorazili až ke Lví fontáně, ke které jsme se při prohlídce čtvrti Jemin Moše nedostali.

úterý 6. února 2018

Zeď dole, Zeď nahoře

(Ztraceno ve větru)

Včera jsme navštívili chrám Božího hrobu, nejsvětější místo křesťanského náboženství, dnes se courneme podél nejsvětějšího místa judaismu. Jak jsem minule psal, stihli jsme to k Západní zdi akorát na čas. Je půl desáté, když se v průchodu od Západní zdi na severojižní muslimskou magistrálu el-Wad noříme do hloubek pod arabskými domky. Znovu, už potřetí, vlézám do Rabínského tunelu ("Rabbinical Tunnel", případně "Western Wall Tunnel") Poprvé, v roce 2006, jsem tu byl s mou milou ženou Ivanou, stejně jako  podruhé v roce 2008. (Než se z ní stal anděl, ještě andělštější než zaživa.) Vloni jsme to sem s Janinkou nestihli, jsem rád, že teď ano.

pátek 2. února 2018

MOBY DICK: Klapání natěšených zobáků


Vadné pražské mozky, prezidentské demence, vrtění lithiem, řízený proces, příznaky extremismu a hladový socialismus.

úterý 30. ledna 2018

Odpočinek válečníka


(Užít si Jeruzalém)

Od chrámu Božího hrobu jsme s Janinkou šli domů na hostel u Kikar Zion co úplně nejkratší cestou. Ulicí sv. Heleny k příčné ulici Křesťanské čtvrti. Pak na sever kolem záplavy krámků, ze kterých do tohoto súku vyhřezávají užitečné cetky. Tady je stále ještě přeturistíno. Možná, že někteří turisté hledají zábavu jen v nakupování. Těžko totiž někdo pustí do křesťanského chrámu nebo synagogy či mešity malou prdelatou Asijku, narvanou v těsných a krátkých kraťasech. Ale ona se možná narve i tam, stejně jako v Praze do Národního divadla… 

pátek 26. ledna 2018

Přežít hrob Boží


(a užít si Jeruzalém)

Poněkud jsme se s Janinkou zdrželi u pátého zastavení na Via Dolorosa. Kde mi někdo podal ruku ze zdi. Ale nejspíš to bylo jinak. Z povrchu onoho ďolíku ve tvaru lidské dlaně vystupují jakési žilky pevnějšího kamene. Když se o ně opřete, pak nastane nejspíš nějaká akupresura a dlaň se může mimovolně sevřít. Třeba. (Další pěkný apokryf!) Teď už kráčíme do stoupající schodové prodejní uličky k zastavení šestému. Kolem prodejen s pohlednicemi a tričky, s barevnými hadry a kabelkami, kolem arménského obchodu s arménskou keramikou. Moment – Arméni by měli být v Arménské, a ne v Muslimské čtvrti, ne? Omyl. Obchodníci jsou v Jeruzalémě všude, a Via Dolorosa je pro ně skvělou destinací. Ostatně tu nejspíš mohou být i nějací židovští obchodníci, jak můžeme soudit podle zavřených krámů. Jestiť šabat… A vida, tady na zdi visí obchod se sandály.

úterý 23. ledna 2018

Ruka ve zdi

(Užít si Via Dolorosu)

Dali jsme si s Janinkou rakouské kafe a rakouský štrúdl v rakouské kavárně v rakouském hospicu, a je už čas vstoupit opět na přeplněné uličky jeruzalémského Starého města. Scházíme ze schodů, zavírají se za námi hnědě natřené (již dávno tomu!) otřískané dřevěné dveře a jsme na strategickém rohu, kde se doposud na západ jdoucí Via Dolorosa lomí vlevo na jih po ulici al-Wad. Tady jsou vždy vojenské/policejní hlídky (izraelská pohraniční policie je součástí IDF), střežící zde, uprostřed Muslimské čtvrti klid turistů a místních křesťanských lokalit.

pátek 19. ledna 2018

MOBY DICK: Souboj blbců

Rozklížený kamaráčoft, jedna věta, e-ané recepty, velmi temná pracovní morálka a překonání představ

úterý 16. ledna 2018

Rakouské kafe


(Užít si Via Dolorosu)

Psal jsem minule, jak jsme s Janinkou seděli v klášteře sv. Anny ve stínu parčíku s bystou kardinála Lavigerieho. Ten založil řád Bílých otců, kterým Francie toto strategické místečkou poblíž jeruzalémské Lví brány svěřila do opatrování. Přítel Pedro mi připomněl, že o tomto kardinálovi a jeho řádu psal ve svém životopise Pochoduj nebo zemři i generál Josef Šnejdárek. Ve stručnosti je tam toto:

pátek 12. ledna 2018

MOBY DICK: Ve stínu OLAF


Revoluční vejce, přesoutěžení nevhodných státních zástupců, nedospělý imunitní vejbor, odložená nedůvěra a hulvát na Hradě.
 

úterý 9. ledna 2018

Koupaliště u sv. Anny


(Užít si Jeruzalém)

Slezli jsme s Janinkou z Herodovy brány, kamž jsme se dostali po hradbách od Jaffské brány. A teď se chceme dostat k bráně Lví, avšak nezablouditelná cesta po hradbách je nám zavřena. Nemám domácí přípravu, proto vytahuju bedekr, otvírám ho na dvojstraně s mapou Starého města a vytyčuju hlavní směr útoku. Nejdříve se  musíme dát uličkou Quadisiyech takhle doleva (ta se pak zatáčí mírně doprava a vede pak kolmo od hradeb). Kdybychom se dali uličkou al-Mathana takhle doprava (která pak zatáčí mírně doleva a vede kolmo od hradeb), tak bychom se dostali na samotný začátek Via Dolorosy. Vstup z Herodovy brány do Starého města jak vidno tvoří jakousi podkovu, zjevně tak postavenou kvůli účinné obraně. Avšak vedu Janinku ke Lví bráně s určitým zámyslem. Je tam totiž jedno vyhlášené koupaliště.

pátek 5. ledna 2018

MOBY DICK: Vsakování Hnízda


Zpropadený OLAF, cukrový Mlhoš, Ruské Vary, nedůvěrné mezidobí a prasečí mor.

úterý 2. ledna 2018

Severozápadní cestou


(Užít si Jeruzalém)

Pátek pátého pátý se v 18:44 nad střechami Jeruzaléma rozeznívají šabatové sirény. I když slunce zalézá za mrakodrapy nad Jaffskou třídou až po sedmé hodině večerní. Inu, jsme v Jeruzalémě, a zde začíná pro sichr šabat už 36 minut před astronomicky určeným západem slunce. Ulice se zklidňují, všichni jsou u svých rodin. Anebo v synagogách. Před půl osmou se z ulice pod našim okny ozývá hlasitý hluk, či spíše hlučné hlasy. Jdu se podívat na balkon našeho hotelového pokoje a vidím, jak ze Starého města proudí hloučky lidí. Doposud zcela klidnou Jaffskou třídu téměř zaplnily. Je to zvláštní jednosměrný průvod. Po chodníku kráčejí dvojice či trojice, svátečně oblečené dívky či starší páry, po opuštěných tramvajových kolejích jdou vojáci se sapiky na ramenou. Zvláštní je, že ti kluci v uniformách jdou vpodstatě v řadách, tři až sedm hochů v zeleném, skoro jako v rojnicích. Avšak nejdou do boje, spíše se odněkud vracejí, jako rota študáků z mé dávné vojenské přípravy na vysočce, která se rozpadla na jednotlivé řady. A všichni jdou stejně svižně, vojsko i civilové, odněkud od Jaffské brány někam směrem k tržnici Machane Jehuda.

pátek 29. prosince 2017

Druhé kokrhání


(Užít si Jeruzalém)

Je stále ještě pátek pátého pátý a s Janinkou jsme už prošli jižní části jeruzalémských hradeb a propletli se bludištěm vykopávek v archeologickém parku Ophel. Jsme oba už poněkud použiti, avšak Janinka se ptá, jaký je náš příští cíl. Plánoval jsem zajít do jednoho kostela na úbočí hory Sion, ale můžeme ho vynechat. Kostel sv. Petra u kokrhání kohouta/ při kohoutím zakokrhání / in Gallicantu. Janinka by ho však chtěla vidět. Když se tak od Hnojné brány, kde se nacházíme, dívám k šedé placaté kopulce krychlového kostelíka s věží nízkou, zjišťuji, že jsme na stejné vrstevnici, čili neměl by být velký turistický výkon se tam ten asi půlkilometřík přesunout. Podle domácí přípravy.

neděle 24. prosince 2017

Můj Štědrý den


Dvacet let píšu na Neviditelného psa (a později i na svůj blog) slohová cvičení o Vánocích. Psávali jsme je vždycky na základce jako první slohové cvičení v novém roce, když se ještě vánoce psaly s malým „vé“. A tak nějak mne to v tom dávném sedumadevadesátém napadlo, že bych v této tradici mohl pokračovat. Když už jsem od psího principála Ondřeje Neffa tu možnost dostal. A že by mé písání mohlo i někoho zajímat. Oproti známkovanému školnímu výtvoru zde mohu použít i nespisovných výrazů jako „nákup kaprův“ či „bramborový salát s mrkvěj“, což mě velice uspokojuje. Píšu vždy upřímně a otevřeně, ještě dávno před sociálními sítěmi, i když to není zrovna vždy lehké. Avšak s upřímností to zase nepřeháním, všeho je třeba totiž užíti toliko přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně. Žádný rok jsem zatím nevynechal, ze začátku jsem psal i několik vánočních cvičení za sebou, dobře počítáno celkem 27 kusů (viz linkované odkazy níže), a tak v této letité tradici pokračuju i letos.