sobota 6. února 2010

Počestnost Jana Wericha

Před deseti lety jsem k nedožitým 95. narozeninám Jana Wericha popsal jednu celkem neznámou historku, která se váže i k Jaroslavu Seifertovi. Dovoluji si ji zopakovat a připomenout i těm starším - bez Jana Wericha by asi Seifert v Čechách po podepsání Charty 77 nevycházel!

Máme doma krásný plakát Tarase Kuščynského, ze kterého na nás shlíží moudrá a unavená tvář starého klauna. Před čtvrtstoletím mu bylo sedmdesát. Tehdy jsem mu nesl za Jonáš klub kytku, malinkatou lahvinku a blahopřání k narozeninám. Při organizování této slavnostní akce jsem spolupracoval se svou budoucí ženou Ivanou a pan Werich se vlastně stal, aniž to tušil, virtuálním kmotrem našeho manželství. Cítím se mu být tak trochu zavázán, pochopitelně, a proto chci konečně napsat, jak to bylo s Werichovým podpisem "Anticharty".


Vyprávěl nám to člověk [Vladimír Svitáček], který byl u toho, když ministr kultury Klusák volal k Werichovým domů. Že budou umělcové rokovat o Chartě 77, a že by, jako umělec národní, tam měl být taky. I když jinak má všude utrum. Ale možná, kdo ví, podle toho, jak se zachová..., nu, uvidíme. Jan Werich dlouho přemyšloval, příbuzní a přátelé ho přemlouvali, ať tam tedy jde. Nakonec se rozhodl, že do Národního divadla půjde. Nikoli proto, že by čekal nějaké režimní odpustky. Naivně si myslel, že k tématu bude možno vystoupit s diskusním příspěvkem a chystal se říci své. Při vstupu do Národního se příchozí zapisovali do prezenční listiny. Pana Wericha, jakožto známou osobu a Nár. Umělce usadili do první řady. Pěkně na očích kamery, která pak se zadostiučiněním snímala kritika lidského blbství a hovadnosti, jak se jedné velké hovadnosti právě účastní.

Při projevech soudružky Švorcové a spol. Werich pochopil, že diskuse na tomto fóru nebude možná, že se jedná jen o předem narežírované divadýlko. Proto se o přestávce znechuceně sebral a odešel. Hromadného a chtivého podepisování protichartovní listiny se neúčastnil. Večer ho pak nesmírně překvapilo a dopálilo televizní zpravodajství, kde se střihy a komentářem ukazovalo, jak on, symbol národního odporu, podepsal ono kolaborantské vyjádření.

Hned druhý den volal na ministerstvo kultury, žádal tiskovou opravu ve smyslu, že Jan Werich s "Antichartou" nesouhlasí, že se tam byl jen podívat, nic nepodepisoval, akorát tu prezenčku. Jinak že všade rozhlásí, jak to bylo. Nakonec ho uchlácholili. Slíbili mu splnit jedno přání: Aby znovu začali tisknout knížky Jaroslava Seiferta, jehož si z chartistů asi vážil nejvíc. To měla být přiměřená cena za Werichovo mlčení. Tak to aspoň, podle [Svitáčkova] svědectví, líčil sám Jan Werich.

Básník Jaroslav Seifert šéfoval v letech 1969-1970 Svazu českých spisovatelů, kdy byli spisovatelé ještě svědomím národa. Bolševik to Seifertovi nikdy nezapomněl a nikdy neodpustil. A už nikdy nic mu nevydal. Podpisem zakládacího dokumentu Charty 77 si pak návrat na českou literární scénu, před domácí čtenáře, uzavřel Seifert definitivně. Nikdo o tom nepochyboval.

Až do roku 1979, kdy naprosto proti všem dokonale vypracovaným pravidlům komunistického pohřbívání zaživa vyšla nová Seifertova sbírka Deštník z Piccadilly. Ne u Škvoreckých v Kanadě, ne v Indexu v Kolíně nad Rýnem, v Československém spisovateli! Dva roky po podpisu Charty 77, dlouhých dvanáct let po Halleyově kometě a Odlévání zvonů, pro pamětníky neskutečná událost. Tehdy jsem Werichově vysvětlování uvěřil.

Vzpomínám si, jak tenkrát vystavil Koháček ve svém Čapkově knihkupectví tu útlou knížečku za výkladní skříní. Rozevřenou. Každý den byla otevřená na jiné stránce, milovníci poezie si je mohli opsat. Pětitisícové vydání bylo totiž okamžitě rozprodáno. (Pět tisíc v době, kdy se poezie vydávala - a prodala! - v dvacetitisícových nákladech, bylo na takovou kládu sakra málo.)

Jan Werich zemřel v říjnu 1980. V roce 1981 byla zatčena Jiřina Šiklová, kterou bolševický režim nařkl, krom jiného, i ze zločinného pašování Seifertových prací a podkladů pro návrh na Nobelovu cenu do imperialistického zahraničí. Nakonec paní Šiklovou po roce vazby propustili bez soudu.

Ale hráz se už provalila, na knihkupeckých pultech se začalo znovu objevovat Seifertovo dílo, starší i nové sbírky. To, že se stalo trpěnou součástí domácí kulturní scény, bylo vydáváno a znovuvydáváno, nebylo likvidováno z knihoven, jistě napomohlo, že tu nobelovku za literaturu Jaroslav Seifert nakonec roku 1984 získal. Tehdy bolševik vyrobil kolem laureáta divadýlko, že by stálo za samostatné ztvárnění v absurdním dramatu.

Vlastně nevím, jestli se kdy Seifert dověděl o Werichově angažovanosti. Tenkrát, v tom sedmasedmdesátém, hned po té "akci" v Národním divadle, mu vzkázal, že si "nasral na hlavu". Ale z hnoje je nejlepší úroda. V tomto případě ji sklidil někdo jiný, než právě ten pohnojený.

Až se zase budeme na sebe dívat do zrcadla, popřemýšlejme, jestli ta hovna na naší vlastní hlavě přinesla alespoň nějaký užitek a komu.

Psáno v Praze ve dnech 30.1. - 2.2.2000, poprvé vyšlo na Neviditelném psu 3.2.2000.

14 komentářů:

STK řekl(a)...

Inu, byly to divné časy. Tím nechci říct, že současnost divná není. Ale přece jenom: tehdejší doba byla přehlednější. Obvykle se vědělo, kdo donáší, před kým lze a před kým nelze mluvit. Pravda - po "sametce" (úmyslně nepíšu revoluci, revoluce to nebyla, spíše se na to hodí slovíčko převrat - moji rodiče roku ´48 jinak než převrat neřekli) jsem se dozvěděl, že v našem pidikolektivu pracoval jeden "spolupracovník" - leč asi jsme nestáli STB za námahu, žádné sankce totiž nenastaly. A věděli toho o nás dost - o šíření nahrávek se zakázanými autory i interprety, o našich názorech, zcela "neslučitelných s profilem kulturního pracovníka" atd. Nebo možná Jarda (tak se ten spolupracovník jmenoval), "zapomněl" svého orgána informovat s jakouže to verbeží pracuje.
Tehdy to byla bipolarita v poněru tak 3:12, 3 miliony komunistů a jejich přisluhovačů a zbytek "národa". Teď už je náš svět multipolární. Modří, oranžoví, zelení, černí, rudí...
To je jedno dělení a o tom, že se jedná o opravdu antagonistické rozpory se každý může přesvědčit na kterékoliv diskuzní stránce téměř každého blogu. Pak tu máme další segmentace: bohatí versus chudí, automobilisté proti cyklistům, stoupenci elit kontra skalní obhájci absolutní demokracie, vlastenci v. světoobčané a co já vím ještě. Na jednu stranu je to fajn - snad každý si vybere.
Ovšem na druhou stranu, jak říká mlíkař Tovje ve hře "Šumař na střeše", je dneska situace poněkud nepřehledná. Protože v postoji jednoho každého se odrážeji hlavně jeho osobní vlastnosti: sobectví nebo altruismus, schopnost či neschopnost se podřídit autoritě, mládí a jeho "rychlé soudy" nebo stáří a jeho nerozhodnost, často vedená myšlenkou "nic není tak jednoduché, jak to zvenku vypadá". Také důvěřivost nebo její opak, vlastnost těžce získavaná zkušenostmi.

STK řekl(a)...

Zase jsem přes čáru... Ale dovolte dokončit:

Toto všechno ten moudrý klaun Jan Werich věděl. Měl jsem to obrovské štěstí s ním pár minut hovořit, u nich doma ve vile. Už byl moc nemocný a mluvilo se mu těžko. A mluvili jsme právě o tom, že lidi jsou různí a že to jinak nejde. A taky, že hlavou zeď neprorazíš. Nebyl příliš nadšený z činu Jana Palacha. Řekl, že lidi na něj zapomenou. Měl pravdu, jak jinak. Zeptejte se deseti mladých lidí, kdo to byl Jan Palach. Bude-li o něm něco málo tušit jeden z nich, měli jste obrovské štěstí.
Takže končím s myšlenkou pana Jana: "Humor je boj s lidskou blbostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat."

To je moje vzpomínka na pana Jana.

Anonymní řekl(a)...

To bylo v takové té knížce s rudým přebalem a se žlutým srpem a kladivem, že v kapitalismu jsou rozpory antagonistické, zatímco v socialismu jsou pouze neantagonistické. Jako třeba mezi rolníky a pracující inteligencí. Bylo to uklidňující.
Uklidňující je i vysvětlení, jak to bylo s Werichem a antichartou. Budu tomu věřit. Měla jsem ho ráda. Ani ne tak jako klauna, jako vypravěče pohádek.
jepice

Informace řekl(a)...

Werich "Kdyz uz clovek jednou je,tak ma koukat,aby byl.A kdyz kouka aby byl,a je,tak ma byt to,co je,a nema byt to,co neni,jak tomu v mnoha pripadech je." (z jednoho blogu)
Vydali v Itálii http://www.webster.it/vai_libri-author_Werich+Jan-shelf_BDE-Werich+Jan-p_1.html
O Werichovi přednášel před víc jak třiceti lety A.M.Ripellino na římské univerzitě, ale bohužel nestačil materiál vydat. Umřel v r. 1978. Víc jsem nenašla. Což nevylučuje, že tu může být spousta dalších věcí a že nejsem schopná je najít.
Podívejte se na tou tube:
Werich o Dubčekovi http://www.youtube.com/watch?v=97QRvUPYl8c

Prasoprdelohlav http://www.youtube.com/watch?v=ktA1MELlxeU&feature=related
Jsou tam na stránce i další videa.

Informace řekl(a)...

Vážení,
dnes se dostává karneval do plného proudu.
Prohlédněte si obrázky a přestaňte se škaredit.
1) masky ze Sardinie
2) Karneval v Benátkách
3) Římský karneval (program)
4) Karnevalové vozy v toskánském Viareggio
http://www.maxmad.it/foto-sardegna/Maschere/slides/090228_279.html
http://foto.ilsole24ore.com/SoleOnLine4/Tempo%20libero%20e%20Cultura/2010/carnevale-venezia_2010/carnevale-venezia_2010_fotogallery.php?id=2
http://video.ilsole24ore.com/SoleOnLine4/Video/Tempo%20libero%20e%20Cultura/2010/carnevale-roma-2010/carnevale-roma-2010.php
http://www.toscanaetirreno.com/it/blog/carnevale-di-viareggio-2009-foto-dei-carri

STK řekl(a)...

Obrázky jsou krásné, ale být přímo u toho je... ...nezpomenutelné.
Asi tak před třiceti lety jsem jeden karneval v Benátkách zažil na vlastní oči i uši. Celý den, od rána do pozdního odpoledne, od Ponte Rialto po San Marco se procházeli rodiče s dětmi v překrásných, drahých kostýmech. Zdálo se, že všichni mají skvělou náladu. Obchůdky byly otevřené a utrácelo se ostošet. Večer jsem musel odjet dál na jih, takže vyvrcholení jsem neviděl, ale muselo být nádherné....

(A to jsem četl, že benátský karneval je rok od roku větší a hezčí...)

informace řekl(a)...

Ještě že je tu náš kocour, který sice dřímá v teple u kamen, ale nic mu neunikne. A tak si všiml i italského karnevalu a moje práce s hledáním nebyla nadarmo. Chtěla bych dodat, že každý místní karneval má svůj ráz: benátský vzpomíná na doby, kdy Benátky byly bohatou námořní mocností ve Středozemním moři, ten římský se zatím rozebíhá, je teprv u 10. vydání a tak není moc charakteristický, ten ve Viareggio je tématicky docela moderní, satiricky reaguje svými vozy na politickou situaci. Vozy jsou připravovány měsíce předem, jednou v tv programu vysvětlovali, jak jsou ty postavy lepeny z použitého papíru, který se nejdřív rozmočí ve vodě a pak je ztvárňován. Zajímavé a trochu i tak aktuální je, že vzniká v r. 1873, kdy se bohatí obyvatelé přestrojili do masek a šli protestovat proti příliš vysokým daním.
Nejstarší je karneval na Sardinii, který často zachovává archaické obřady ještě z doby předkřesťanské. Každá oblast má své masky a své rituální oslavy. V severní Sardinii na př. je to odsouzení hadrového panáka k smrti, ten je pak spálen na hranici za pohřební lamentace přítomných (nepřipadá vám to něco ze současné situace na jednom ryze internetovém deníku?) v oblasti Barbaricina ve vnitrozemní Sardinii jsou masky němé, v jiných, jako pobřežní Oristano, se zase předvádějí jezdci na koních ( Oslavy karnevalu mají i své místní názvy jako Gioldzi, Cancioffali, Sartiglia, Sa carrela, Sa corsa a sa pudda). Při oslavách se rozdávají čerstvé lusky bobu s neškvařeným sádlem, nebo zippulas (něco jako smažené koblihy) a pije se víno.
Tím jsem nevyčerpala všechno. Každý region, někdy i každý okres má svůj typický karneval. Ale myslím, že toho bylo pro vás stejně dost.
A doufám, že jsem vás trochu pobavila.

Harpyje řekl(a)...

Díky Informace! Kořeny zdejší, tzv. "schwäbisch - allemannischen Fastnacht", která zahrnuje oblast jihozápadního Německa, Alsaska, německého Švýcarska a rakouského Vorarlbergu, sahají až do středověku. Se sofistikovanou nádherou a okázalostí benátských masek nelze ty zdejší srovnávat. Zrcadlí se v nich charakter kraje. S výjimkou Alsaska chudý, hornatý kraj s neúrodnou půdou. Zdejší tradiční, převážně z lipového dřeva vyřezávané masky, se dědí z generace na generaci a jsou buďto strašidelné, nebo škaredé. Několik ukázek: http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Schw%C3%A4bisch-alemannische_Fastnacht?uselang=de

Harpyje řekl(a)...

Teď mě napadla ještě jedna věc. Zdejší karneval nemá s rýnským karnevalem (Kolín nad Rýnem, Mainz, Bonn) nic společného. Tam si tradičně v každé lokalitě, každý rok volí karnevalového prince a jeho družinu, který předsedá všem karnevalovým akcím sezóny. V Bonnu se jím letos stal jeden v Německu usedlý Peršan, s titulem "Amir I". :-))) Zdomácněl. Takové muslimy bych si přála všude v Evropě!

informace řekl(a)...

Velice zajímavé, děkuji. I když se mělo hovořit o Werichovi, dala jsem ten příspěvek, protože je právě karneval a venku chodí děti převlečené za všechno možné. A tak na chvíli zapomeneme na denní starosti.
I sardinské masky jsou ze dřeva nebo z jiného přírodního materiálu. Mám dvě doma jako souvenir, ale spíš než strašidelné, mají nepříjemný přísný výraz.

STK řekl(a)...

Inu. milá Informace, asociace je jasná: Karneval - masky - klaun - moudrý klaun - pan Jan.
Tedy - v opačném gardu.

informace řekl(a)...

Karneval v lukánském Montescaglioso. Tentokrát latinsky.
http://ephemeris.alcuinus.net/arsvivendi.php?id=412

Harpyje řekl(a)...

http://www.spiegel.de/international/zeitgeist/0,1518,676999,00.html

informace řekl(a)...

Berlusconi star evropského karnevalu
http://www.leggo.it/articolo.php?m=20100209_162100&id=45942
http://blog.panorama.it/foto/2010/02/01/carnevale-di-viareggio-al-via-la-star-e-berlusconi/