úterý 12. února 2013

Co je císařovo


Několik nevyžádaných rad nové hlavě Církve svaté, katolické a apoštolské

Papež Benedikt XVI. oznámil, že na koci února abdikuje. Za jeho nelehkou práci, kterou vykonal pro lidstvo, pro římskokatolické křesťany a stát Vatikán, mu patří dík. Příštímu papeži si dovolím dát několik rad. Jak to, že si tuto drzost dovoluji, ačkoliv nejsem ani křesťan, ani občan Vatikánu? Protože papežové mají vždy tu nesnesitelnou snahu řídit nejen svou církev, ale i nekatolické křesťany, ba i ne-křesťany, zasahovat do rozhodování politiků nezávislých zemí i do nejhlubšího soukromí rodin.

Jest psáno: Dávejte císařovi, co je císařovo, co je Božího, Bohu. Čtu to takto: Věci světské řídí moc světská, Boží pak zástupci Boží. Přičemž není řečeno, že zástupci Boží nemohou mluvit do věcí světských, nebo že by věřící měli být poslušni řídit se světskými zákony, pokud tyto jsou nemravné, odporující jejich etice či náboženským zvykům nebo náboženským povinnostem. A tak tedy žádný zákon nemá muslimské ženě zakazovat nosit na veřejnosti šátek přes vlasy nebo zakrývající tvář, žádný zákon nemůže zakázat rituální obřízky chlapců u muslimů a židů, žádný zákon nesmí zakazovat občanům chodit do kostela a postihovat je za to, žádný světský zákon nemůže ustanovovat zástupce náboženských obcí, kněze, nebo hodnostáře církví. To jsou věci "Boží" i věci vlastního svědomí.

Stejně jako císař nemá lézt lidem do soukromí, nemůže tak činit ani zástupce Boží na zemi. Samozřejmě, že tak může činit – svým způsobem – církev, ale jen členům své církve, a v souladu s jejich potřebami. A tak nemá smysl, aby nějaký ajatolláh rozhodoval, jak se mají chovat křesťané, ale ani papež nemůže dost dobře kárat muslimy za muslimské zvyky (pokud tím zvykem není vraždění křesťanů). Přiznejme si však, že v našem světě zápaďácké civilizace zatím mají větší morální autoritu papežové než ajatolláhové. A tak i morální výzva nebo obecný soud papeže mají svoji váhu i pro nekatolíky. A tu jsou některé výroky, které by si měl nový papež raději odpustit.

Třeba jako když Benedikt XVI. v roce 2009 při své návštěvě Kamerunu a Angoly pravil, že rozdávání kondomů šíření viru HIV nevyřeší, naopak, že to "problém" zhoršuje. Římskokatolická církev má své ideologické důvody: Milování je povoleno toliko za účelem rozmnožování a v rámci svátosti manželství, proto je antikoncepce zakázána – i v manželství. Z tohoto dogmatu pak vzešla účelová ideologická lež, že "kondomy před AIDS neochrání". Přitom z 90 % ochrání, a pronést takovouto "zbožnou lež" v zaostalé Africe znamená odsoudit miliony lidí ke smrti.

Přiznejme Benediktovi XVI. odvahu, kterou v sobě našel, že svůj výrok pozměnil v knize rozhovorů Světlo světa (2010), kde uvádí příklad užití kondomu prostitutkami jako "první krok na cestě k lepší morálce". "Pokud je záměrem snížit riziko infekce, může být užití kondomů první krok na cestě k jiné, humánnější sexualitě." I když "kondomy nejsou tou nejsprávnější cestou, jak se vypořádat se zlem nákazy HIV", poprvé nejvyšší hlava římskokatolické církve připustila, že toto zlo je menší než zlo smrtelné nákazy. V tomto je odcházející papež revoluční.

A teď ty rady pro papeže, který chce být ještě revolučnější. Musí, protože to potřebují zejména jeho ovečky:

Jste hlava církve, nejste lékař. Nevydávejte edikty o zdravotnictví, podobné dřívějším vyjádřením o kondomech. Řadil byste se tak ke svým středověkým předchůdcům, kteří říkali "kdyby Bůh chtěl, aby lidé mohli létat, dal by jim křídla". Pokud chcete být takovým fundamentalistou, tak si ani sám nenechávejte dávat umělé kyčelní klouby nebo srdeční by-passy (protože kdyby "Bůh chtěl"…).

Nalezněte cestu, jak ztišit utrpení rozvedených členů vaší církve. Rozvedený římský katolík nemá podle katechismu nárok ani na to být účasten svatého přijímání. Skutečně věřící pak trpí tímto vyloučením, zejména proto, že vylučuje spásu jejich duše!!! Nastává čas znovu nejen vymezit důvody církevního rozvodu, ale i na napsání Nového katechismu, který by se snažil přiblížit se spíše smyslu Písma než jeho dogmatickým výkladům.

Nalezněte cestu, jak se sblížit se svými bratry a sestrami z jiných křesťanských církví. "Sejdeme se, porokujeme, a pak uznáte naši pravdu a moc papeže jako jediného křesťanského vůdce" – to není ekumenie!

Podpořte křesťany v muslimských zemích, včetně izraelských území pod palestinskou správou. Podpořte samotný Stát Izrael – nejen jako stát židů, kterým to jsou zejména římští katolíci mnohé dlužni za svou tradici antisemitismu, ale i jako světského správce a ochránce svatých míst křesťanství.

Odvrhněte zbytečné dogma o "neomylnosti papeže", které jeho osobu zbytečně zesměšňuje, ale hlavně rozděluje křesťany. Nejste Duch Svatý. (Váš předchůdce Benedikt XVI. svou "omylnost", alespoň co se týče kondomů, sám bezděky připustil.) Toto dogma výslovně vyjádřil První vatikánský koncil teprve roku 1870 po Kristu, nějaký další koncil ho může zrušit. Teď by bylo spíše potřeba obnovit závěry Druhého vatikánského koncilu z roku 1965, který umožňoval nauku víry vždy znovu interpretovat – a svobodně o tom diskutovat. Nyní, pokud se teolog dostane do konfliktu mezi svou vlastní "intelektuální integritou“ a oficiální naukou církve, pak o svém mínění nesmí informovat. Toto je jeden z nejhorších zákazů, kterým římskokatolická církev dokazuje svůj pečlivě skrývaný totalitarismus.

Benediktovi XVI. někdo vyčítá jeho neobvyklou abdikaci: Prý z náboženské funkce nelze odstoupit. Jenže z politické funkce to lze! A papež je nejen zástupce Boží, ale i "císař". Vatikán je stát, a papež je jeho vládcem. Struktura moci římskokatolické "státocírkve" je podobná dřívějším "státostranám", ať už moc drželi komunisté, nacisté či pseudodemokratičtí prezidenti. A to je ten problém! Bůh rozdává moudra prostřednictvím svého jediného neomylného zástupce a Istituto per le Opere di Religione ("Institut pro skutky zbožnosti", v médiích známý jako "Vatikánská banka"), pere špinavé peníze. Na pedofilních aférách Církve svaté není hrozné jen to, že se vůbec děly (statisticky mnohem méně než ve světských organizacích pro mládež nebo dětských domovech), ale že byly zamlčovány! Provinilý kněz byl "potrestán" církví – přesunem někam, kde ho neznají, zbavením nějaké výnosné funkce – ale nikdy nebyl dobrovolně předán světské moci. Toto nebyla věc "boží", podřízená papeži, ale "císařova", i když – podřízená papeži!

Papež je totiž i císař a za svoje císařství považuje všechny země, kde má jeho církev své ovečky. Toto "království Boží" (císařství papežovo) má za hlavní město Vatikán, a jeho moc se neomezuje pouze na věci duchovní (což by měla), ale i na věci ekonomické (někdy v rozporu se zákony země, kde má církev své majetky, což je "ošetřeno" mezinárodními smlouvami) a často i na to, na co je dnes nejvíce poukazováno: na kriminální činy, včetně sexuálních zločinů. Největším zločinem z tohoto hlediska, zločinem nejen na církvi, ale hlavně zločinem na víře – a odvažuji se tvrdit, že i zločinem na samotném Bohu! – je pak dlouhodobé strategické lhaní o těchto zločinech. A všechny tyto zločiny mají jediný základ, kterým je totalitární "císařská" struktura církve, která by měla sloužit ne Bohu, ale lidem, aby se mohli Bohu přiblížit.

Tato totalitní moc je absolutně nesvatá, proto by měla být odtotalitněna. "Božský" byl třeba Faraon (tvrdil to o sobě) – ale právě proto ho opustil Boží lid! Papež není vůdcem římských katolíků, křesťanů, ani Pánem světa. Papež je toliko Božím služebníkem, a měl by se více chovat a jednat jako služebník ve prospěch věřících.

"Hospodin jest můj pastýř." Pamatujete? Hospodin, nikoli papež!

Přejme novému papeži, aby mu něco z výše psaného bylo vnuknuto i jinými kanály než tímto pamfletem.

Psáno v Praze dne 12. února 2013