pondělí 4. března 2013

Pero Václava Klause


V pátek 7. března 2003 po jedné hodině odpoledne položil občan Klaus osobní kytici k již ležícím oficiálním věncům pod sochu zakladatele moderního českého (a slovenského) státu TGM na Hradčanském náměstí. Masaryk měl zrovna narozeniny. Nastávající prezident tak možná založil budoucí tradici - jestli se příště podaří volba nového prezidenta ještě před koncem volebního období tohoto.



A příště třeba bude psát i pero, připravené ke slavnostnímu podpisu. Já jsem tedy takhle slavnostně podepisoval pouze slib manželský, ale kdykoli si beru někam propisku, tak nejdřív vyzkouším, jestli píše. Jestli toto pero nepsalo, pak mi to spíš připadá jako vyložený naschvál. Profesor Klaus se měl asi rozhlédnout po Vladislavském sále a zvolat: "Marečku, podejte mi pero!" To by byla trapárna! Jenže trapárna se nekonala. Klaus sáhl do kapsy pro své. "Asi taky chodil při volbách za plentu," komentovala věc dcerka. (Pro nepamětníky: Za komunismu se při volbách "nemuselo" chodit za plentu. Kdo tam přece jen šel, aby svévolně upravil (škrtl) hlasovací lístek, musel si vzít své vlastní písadlo - za plentou totiž pravidelně nebylo!) Chodil, nechodil - teď své pero měl a v pravý čas mohl použít.

Minulý pátek jsem na Hradčanech taky byl. Protože jsem se sobecky díval na nového prezidenta a mačkal se v davu, nezaznamenal jsem protiklausovské incidenty. Co jsem viděl:

Třetí hradní nádvoří bylo rozděleno - na polovičce se odbývala přehlídka hradní stráže a hudby, na druhé postával dav, spolehnu se na agentury, asi tisícovky lidí. Na kruhové zábradlí kolem kašny se svatým Jiřím se vydrápalo několik diváků. Mezi nimi i zoufalý Slovák, vybavený foťákem a diktafonem, který předtím měl vynikající místo hned u zábrany. Jenže se mu zasekl film, a když si ho šel vyměnit, ztratil své pracně vyčekané místo. Na balkóně, odkud zdravívali lid prezidenti, stály všechny sochy, žádná nebyla odstraněna, aby nepřekážela holdování. Už to naznačovalo, co později i nastalo: Poté, co odkráčelo vojsko i s hudbou, zůstal nový pan prezident stát na přehlídkovém jednoschoďovém pódijku a pokynem ruky i slovy "pojďte ke mně" pozval lid k sobě. Dav překročil umělohmotný provaz a kolem znechucených hradních vojáků přišel až ke svému novému prezidentovi. Ti strážní hoši se tvářili trochu otráveně a jejich obličeje mluvily jasně: Tak proč já tady vlastně jsem? Dislokaci Klause v moři lidí označoval maják Tvrdíka.

I nastalo bratření s lidem, pan prezident drobně pohovořil prostými nehledanými a neotřelými slovy, i robě uchopil do rukou a otáčel se s ním na všechny strany, aby si všechny kamery užily. Když už to mohlo začít být neúnosné, zasáhla paní prezidentová, pronesla drobnou sentenci a odtáhla Klause do nitra budovy. Jenže to nebylo tak jednoduché, pan prezident se musel prodírat davy, a přitom přece jen stiskal ruce, vztahující se k němu z tlačenice, ačkoli předtím říkal, že už má v rukou zánět žil od předchozího stiskávání ve Španělském sále...

Podobně tomu bylo i později na poloprázdném Hradčanském náměstí, kde pražský magistrát pořádal "lidovou veselici". Tam čekání na hlavu státu zpříjemňoval hudebník, který na zvonkohru, umístěnou na šasi náklaďáku, pěstma a nohama hrál Ježkovy písničky i další hity. Spíš než "zvonkohra" je to "zvonohra" s 57 kusy. Ty největší zvony ze zbraslavské dílny pana Manouška jsou docela velké. Na krytém pódiu už čekaly nástroje Staroměstského dixielandu. Dixík spustil, když se prezidentský pár prodíral k pódiu. Tady bylo méně lidí - asi tři sta, ale chumel kolem Klause a jeho ženy byl pro bodyguardy zase oříškem. Nakonec se přece jen probojovali až na pódium a jazzmani v modře proužkovaných košilích se svými nástroji poodstoupili.

Pro budoucí historiky zaznamenám, že nový prezident byl pohoštěn chlebem a solí. A to pod nápisem "Praha pro prezidenta, prezident pro celou vlast." Pan prezident opět drobně pohovořil, také o tom, že nikdy nebyl pro fangličky ale dnes si snad může dovolit i ty praporečky. Načež nad davem zavlály skutečně papírové české praporečky - nikoli "mávátka", jak zaznamenala konkurenční média. Václav Klaus opět slíbil, že zůstane stát na zemi a nebude ztrácet kontakt s realitou. "Kdybych zapomněl, vedle stojící dáma by mi to připomněla". A skutečně, ve správném okamžiku, který již nebylo třeba protahovat, odtáhla Livie pana prezidenta zase z pódia. Diváctvo se rozdělilo na několik front - jedny stály u stánků, kde byly třeskutě levné pochutiny i pitivo, jiná se zase tlačila kolem prezidentského páru. Klaus opět hýřil úsměvy a nešetřil stisky rukou. Jeho bílý ježek zářil do mrholivého stmívání. Ochranka se zapotila.

Přítomný pamětník připodotkl: "Tak tohle Havel už pět let nedělal."

Naposledy jsem sám něco podobného zažil někdy ve vosumavosumdesátým, když Miška Gorbačov, zvaný Hovorka, chodil ulicemi Prahy. A lidi se k němu tlačili a stiskali mu ruce. Skládali do něho svoje naděje po změně. A pak ji museli udělat sami.

Přeju těm, kdo v pátek na Hradě jásali, aby se nezklamali. Ti, kteří hovoří o emigraci, by si to měli aspoň chvilku rozmyslet. Nakonec, jak i Klaus neobjevně pravil - vše záleží hlavně na nás.

Já jsem celkem spokojenej. Vím aspoň, že tenhle prezident má pro všechny případy připraveno i vlastní píšící pero.

Psáno v Praze dne 10. března 2003, poprvé vyšlo na Neviditelném psu den nato.