úterý 15. dubna 2014

Mír železniční stanice

Z Jaffy nejedeme daleko. Autobus nás vysadí na parkovišti, z něhož máme krásný výhled na nové telavivské mrakodrapy. Dalia nás vede ke komplexu Hatachana, který skrývá staré budovy jaffského nádraží z roku 1888. Jsme na území čtvrtě Menašija, což byla první jaffská čtvrť, která opustila území staré Jaffy. A byla později přičleněna k Tel Avivu, tedy dříve než celá Jaffa. Přičemž samotný Tel Aviv byl založen až v roce 1909. A začal expandovat na všechny směry, tedy i na jih.


Ano, myslím, že je to jasné. Tedy je jasné, proč některé informace i z moderních dějin Izraele jsou někdy poněkud nejasné, asi jako překlopené geologické vrstvy. A proč Jaffské nádraží je na území Tel Avivu. Který dnes s Jaffou tvoří jedno město…

Vlaky do Jeruzaléma odtud začaly jezdil roku 1892. Cesta, dlouhá 82 kilometrů, trvala 3 hodiny 50 minut. Kterýžto čas museli na trati strávit  Theodor Herzl i baron Rotschild, císař Vilém II. a jeho dvůr, a všechny další velké i malé osobnosti, které z Evropy či Ameriky cestovaly do Jeruzaléma. Všichni nastupovali tady. A to až do roku 1948, kdy byla tato stanice zrušena a nástupním bodem do Jeruzaléma se stalo telavivské nádraží. Zmizely koleje z Jaffy do Tel Avivu, ale z nezmizely koleje ze stanice Jaffa, ani samotná stanice. Což je dle českých zkušeností malý zázrak, ale někdo z telavivské radnice měl tolik rozumu a předvídavosti, že nechal celý areál obklopit zdí, takže nedopadl tak, jako blízké Delfinárium.

Osobně to považuji za jeden z mnoha malých izraelských zázraků, který vydržel i přes setrvalé chátrání až do roku 2004, kdy zde začaly první rekonstruční práce. V roce 2007 byla stanice znovuotevřena. V nádražní budově, výtopně, vozovně, skladech a dalších objektech se dnes nacházejí butiky, galerie, kavárny a restaurace. Je zde i muzeum starých železničních vozů pod širým nebem. Zdá se, že nedávný déšť a současné přeháňky zvládají i otevřené vyhlídkové vozy, na jejichž plošinách trůní kolem malých dřevěných stolečků čalouněné kruhové pohovky s bohatě vyřezávaným dřevěným soklem.

Koleje, na kterých spočívají, jsou možná nové, ale dřevěné pražce poskládané do celých ploch jsou nejspíš původní. A možná někdo z nás šlápl do stopy po některém z císařů, ale určitě do stopy po některém z běžných cestujících.

Ochranná zeď funguje dodnes, otevírá se v deset ráno a zavírá v deset večer. Jen ve čtvrtek, kdy zde od sedmé hodiny večerní probíhá umělecký veletrh pod širým nebem, se zavírá až o půlnoci. Ale dnes je pátek a my směřujeme dál. Kolem hřiště, kde vyvádějí děti, kolem řady zamčených zelených bicyklů (což je prý první městská samoobslužná půjčovna kol) do spleti uliček čtvrtě Neve Cedek, kterými přicházíme ke dvěma výstavným budovám. Bývaly zde školy, z toho jedna francouzská, která zde byla otevřena ještě v době, kdy se uvažovalo o tom, že se ve staronovém židovském domově bude mluvit francouzsky. Dnes je tu divadlo a v patiu se z dlažby zvedají vodotrysky. Obdivuji sad starých stromů malého vzrůstu, které připomínají přerostlé bonsaje, vyrůstající z malých čtvercových záhoncích, které od zbytku dlažby dělí stružka vody. Od tohoto souostroví se přesunujeme ke zdi, na které jsou na keramické mozaice představeni budovatelé Tel Avivu i další zasloužilí velikáni (i jedna velikánka), básníci, spisovatelé…

Bez kterých bychom si asi ani nemohli vychutnat další místní zázrak, totiž cukrárnu s báječnou zmrzlinou. Dalia vyhlásila svačinovou přestávku, vlastně zmrzlinovou. Jenže stále není víc než 17 stupňů, i když na sluníčku by se mohlo zdát víc. A občas z mraků sletí nečekaná přeprška. A je to asi deset hodin, co na mně dýchal chlad klimatizace v letadle.




Dávám si alespoň oříškovou pochoutku. Kolem nás zatím sviští místní život. Přijel poslíček s dalšími dobrotami – na motorce. Tento dopravní prostředek je v místních úzkých uličkách velice případný. Na podobném dopravním prostředku kolem drandí dvě menší děvčata zcela již vyzbrojena na nastávající Purim. Jedna pseudoneprůstřelnou vestou a druhá nevinným zjevem moderní varianty Červené Karkulky. Jiná holčička, snad pětiletá, je nápaditě přeměněna v páva, či spíše pávici, protože své zelenomodré odění má dozdobeno jediným brkem v kudrnatém účesu. Ani dospělé exempláře nezahálejí v nápaditých převlecích. (A když to nejde jinak, tak alespoň ta ouška!)

Zdviháme se a míříme dál propletencem uliček, kde z úpatí domů vyrůstají rozkvetlé stromy, které vyplňují prostor mezi echtovním Bauhausem intenzivní vůní. Procházíme prvními ulicemi Tel Avivu, kde dnes bydlí hojně umělci (zdá se mi, že taková je většina izraelských ulic i celých měst), jak ukazuje nápaditá mozaika na rohu jednoho z domů. Ale – ouha, zrovna tady je vstup do domku chráněn bariérou, zapřenou pytli s pískem. Rozsáhlá kaluž napovídá, že se zde konala lokální záplava. Štěstí měl cyklista, který vyjel vysoko nad dvůr na drátěné lano. Jde o plastiku, která upozorňuje na umělecký ateliér, jehož produkce přetéká z domku až na ulici.

Některé z těch domů jsou značně omšelé, těm nebauhausovním padají balkony. A kdoví, jestli je bude někdo opravovat, nebo je raději prodá za velký peníz jako pozemek pro nové mrakodrapy, které jako druhé zuby města, či spíše jeho tesáky, vyrážejí z hlubin země.






Vyvracím hlavu i čočku foťáčku do jejich výšek, oči sklopím až v parkově upraveném Rothschildově bulváru (Sderot Rothschild). Zde se nachází snad největší pamětihodnost moderního Izraele, totiž místo, kde jako stát vznikl. Nenápadná vila (Bauhaus) číslo 6 je ozdobena izraelskou vlajkou (jako většina místních domů) a na stranách přísně se tvářícího domu dvěma bronzovými deskami. Dnes je zde muzeum Hagany a Síň nezávislosti(otevřeno do pěti, ale protože je pátek, tak jen do dvou). Bydlíval zde první starosta města Meir Dizengoff (1861 - 1936), který budovu odkázal ještě během svého života telavivskému muzeu umění. Muzeum bylo otevřelo v dubnu 1932, ale toto místo získalo svou dnešní slávu 14. května 1948, kdy zde velitel Hagany a budoucí premiér Ben Gurion vyhlásil nezávislost státu Izrael.

Říká se, že tak dlouho připravovaná událost se nakonec odbývala ve spěchu, aby se totiž stihla do začátku šabatu, byltě rovněž pátek. A náhle se ukázalo, že není název „židovské části britského mandátu Palestiny” není určen! A tak Ben Gurion v záchvatu inspirace napsal „Stát Izrael”…

Před domem je pylon se jmény hrdinů, a pak taky jezdecká socha prvního starosty Tel Avivu. Meir Dizengoff ale nejede na bujném oři, spíše na poníku. Připomíná tak – měl jsem to na jazyku, ale předešli mě hoši ze zájezdu:

„Ztracený jezdecký pomník Járy Cimrmana”!

Ano, skutečně, tahle plastika by se pod tramvajové troleje na malostranském náměstí vešla. Pilně si ji fotografuji, a ze sluchátka kecafonu sleduju, jak se naše výprava posunuje dál. Jdou „tady” a „tudy” a za „tenhleten roh”, kam pro nás přijede autobus. Skončím s focením, a rozhlížím se, kde je Dalia. U hudebníků na lavičce, kde jsem se domníval, že jsou lidi z naší skupiny, ne. Jsou to jiní lidé a jiná skupina. Obíhám různé rohy v marné snaze najít ten správný. Pokouším se dovolat mobilem, ale můj nový virtuální operátor nezvládá zahraniční spojení. Po deset minutách zjišťuji, že jsem ztracen v cizím městě.

Ale ztracen rád, protože Tel Aviv není pro žádného turistu cizí město! Zejména ne pro toho, který tu už jednou byl. A který má v kapse mapu. A který si pamatuje, ve kterém hotelu bydlí.

A jemuž ukazuje cestu k báječné středomořské pláži odraz klesajícího slunce na mrakodrapech a stíny přízemních domečků.

Přemýšleno a prožito v Izraeli mezi druhou a půlčtvrtou hodinou odpolední v pátek 13. března 2014, psáno v Praze dne 15. dubna 2014
Všechna vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem „Mír…”

Více fotek k tomuto článku viz na korespondující fotogalerii

Začínají kvést mimózy.