pondělí 4. srpna 2014

Mír Mea Šearim

(Fotky nepocházejí z Mea Šearim)

Vracíme se od Herodionu do Jeruzaléma. Cestou se zastavujeme v jednom z mnoha diamantových center. Izraelem vede cesta asi poloviny všech vytěžených diamantů, valná většina z nich je zde i broušena a zpracována do šperků. Máme štěstí, že je svátek (stále ještě Purim), takže si můžeme koupit diamanty s 30% slevou. Dalších 15 % je místní sleva na všechno zboží. Nu a na letišti si pak můžeme nechat odečíst dalších 18 %, což je letošní výše DPH. Diamantové šperky jsou krásné a mají trvalou hodnotu. Diamanty jsou vhodná investice, když máte peníze, které chcete bezpečně uložit. Pokud v současnoti tolik peněz nemáte, pak zaplaťte jen část, zbytek stačí doplatit do půl roku. Důvěra v zákazníka je samozřejmá. Ostatně – i milionové obchody s diamanty se uzavírají podáním ruky.

Tolik peněz jsem zase nehodlal utratit, ale chtěl jsem si koupit alespoň nějakou hloupůstku na památku. Tedy nikoli levnější zlato či stříbro, neb ani tyto šperky či prsteny nebyly zahrnuty do rozpočtu na zájezd. (Doporučení: Pokud se chcete podívat do Izraele a přemýšlíte o podobném nákupu, pak na to ve svém turistickém rozpočtu pamatujte!) Přesto i chudším zákazníkům nabízí diamantový obchod zboží. Problém byl, že zde se platí (i když jde o suvenýr ze dřeva), výhradně dolary. Které jsem si nedávno bystře vyměnil za šekely. Hloupůstka stála jen hloupé dolary tři – a já měl poslední dva. Nuže, plaťme kartou! Mám tu správnou? Měla by být kreditní, nikoli debetní. Zbytečná starost – až do $120 se platí toliko v hotovosti… Takže nakonec jsem nedobrovolně ušetřil.

Šachar nás vysadil tentokrát skoro u hotelu. Dnešní den byl opět náročný, nachodil jsem tolik kilomerů po hradbách, po schodech nahoru/dolů a tunely, že by si tělo zasloužilo spočinout. Ale poskytnul jsem tělu sprchu a večeři, a splnil si své dávné přání: Navštívit čtvrť Mea Šearim pěšmo. Podle kostýmů na ulicích je stále ještě Purim, takže dnešek je pro podobnou návštěvu ten nejvhodnější. Vyrazil jsem jen nalehko – bez batohu, bez foťáku a bez peněženky, jen přes rameno jsem si zavěsil termoobal (dar KKL) s půllitrovou lahví vody. Peněženku jsem si nebral nikoli z obav, že by mi byla uzmuta, ale pro její naditost. Naditost zejména všemožnými doklady a kartami, nikoli penězi. V kapse (dlouhých!, tedy pod kolena) kalhot mi cinkalo pár drobných mincí, kdybych pocítil drobný hlad. Další kapsičku jsem zaplnil občankou a kartou evropského zdravotního pojištěnce. No a foťák jsem nebral z několika důvodů. I když je lehký, zatěžuje. A pak – už byla tma. Krom toho, nedoporučuje se fotiti v Mea Šearim "bez povolení". Vyzývá se k ohleduplnosti, což při nutnosti použít blesk by bylo dosti těžké. Nu – Mea Šearim je uzavřená enkláva, která se sice na noc už nezavírá šesti branami (jde vlastně jen o jednu ulici, z níž vybíhá změť úzkých uliček), ale přesto má svou uzavřenou specifiku. Uzavřenou do devatenáctého, či snad dokonce osmnáctého století židovské východní Evropy. Jak už jsem  psal v roce 2008:

"Uvědomuji si, jak by mi bylo nepříjemné, kdyby mě někdo na našem sídlišti očumoval při vyhazování separovaného sběru. Jak bych se vztekal, kdyby mě někdo fotil, jak čekám na autobusové zastávce." (Možná bych na fotografujícího dotěru jen plivnul, možná i rozbil foťák. Anebo bych alespoň vylepil plakátky: Nefotografujte si nás, nejste na safari.) "To, co se na Jad Vašem ukazuje jako zaniklý svět, jako vyvražděná historie, trvá dodnes v Mea Šearim. A nejspíš není jiná země, kde by mohli tito staletí Východoevropané takto klidně a svobodně žít vedle devadesáti jiných národností Izraele..."

Kde jinde by mohli takto žít? Nu, třeba v USA. Anebo právě zde, v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, která patří mezi pět prvních čtvrtí, založených po úprku z již příliš těsných hradeb Starého města. Klasicky izraelské a klasicky židovské je to, že někteří místí "extra-ultra" ortodoxní (vlastně "správní") židé jsou "antisionisté", kteří jsou proti existenci státu Izrael. Ten by totiž "správě" měl být obnoven až po příchodu Spasitele jakožto královstí Boží. Protestují proti státu, který jim zajišťuje sociální podporu, zdravotnictví, školství, náboženskou svobodu – a samotné fyzické přežití…

Od hotelu Jerusalem Tower se vydávám na sever, aneb do kopce, dokud nedorazím na třídu King George V., po které se pak vydávám vpravo. Jdu po kraji pěší zóny a tudíž velmi živé zóny. Všude davy lidí, a všude rozsvícené otevřené obchody. V jednom z nich je za otevřenými dveřmi úplně prázdno – pan majitel totiž stojí na žebříku, aby mohl upevnit nějakou reklamu, takže není z ulice vidět. Panu policajtovi, co jede kolem na motorce, se prázdný krám nezdá, zabočí proto na chodník, přibrzdí, nahlédne dovnitř, uvidí, co pan obchodník dělá, přidá zase plyn a vplyne do davu. Přirozený, nenásilný pohyb, ze kterého vyzařuje jistota a bezpečí, se kterou je zajišťován pouliční mír večerního Jeruzaléma.

Na křižovatce s Jaffskou třídou potkávám dvojici děvčat s tykadýlky na hlavě. Usměju se na ně. Odpoví úsměvem – a poznajíce turistu, osloví mě anglicky. Prodávají drobné sladkosti. Tedy, pokud ještě je Purim, pak by je snad měly rozdávat, ale dívky takto sbírají penízky pro chudé děti. Kolikže stojí kousek? Deset šekelů. Aj, tolik u sebe nemám. Druhá dívka postřehne zaváhání a praví: "Stojí to tolik, kolik dáte." Jestli berou agorot? No – šekely by byly lepší. Nakonec z drobásků sesypu skoro pět šekelíků, a jsem obdarován sladkou dobrůtkou.

Žvýkám ji ještě, když přecházím Jaffskou třídu a dostávám se na náhle nečekaně pustou ulici Straussovu. Jeden kandelábr zde objímá značně opilý světsky oděný chlápek, předstírající tím zbožnost. Pod zdí jsou naházeny další prázdné lahve, odhozené zde zřejmě jinými zbožnými chlápky. Předchází mne dvojice střízlivých mužů v tradičních ("ortodoxních") kloboucích, která zatáčí vpravo na neméně pustou ulici ha-Neviim. Na další křižovatce se ulice sklání dolů, a náhle je po pustině veta. Na chodnících tam stojí davy, před které předjíždějí autobusy, aby je rozvezly do jejich bydlišť mimo Mea Šearim. Přicházím k ústí jedné ze zcela zaplněných uliček a vpluji do ní. Skutečně vpluji, protože ta ulice je zcela zaplněna davy jako řeka vodou. Jedny davy míří proti mě k autobusům, jiné mě nesou mým směrem. Vytékají z velkých budov, nejspíše synagog a škol, vytékají i z domovních dveří. Davy správně ("orto") oděných lidí v černém. Mezi nimi děti, oděné pro dnešní den rovněž správně: Holčičky, převlečené za princezny a kočičky, kluci, jdoucí za kovboje nebo policajty. (Rodiče budoucích policajtů asi proti existenci státu Izrael nic nemají.) Mezi nimi projíždějí auta, která na nejbližší křižovatce odbočují vlevo do protisměru: mají to tam blíž ke garážím. V tom nejhustším davu se proplétá zdravotník na motorce, na nosiči si veze velkou bílou lékárničku, vlastně tedy lékárnu, označenou červenou Davidovou hvězdou.

Izraelští záchranáři z Magen David Adom nebyli dlouhou dobu připuštěni do mezinárodní organizace Červeného kříže, kam už tedy byl přijat Červený půlměsíc. Mezinárodní červený kříž totiž považuje symbol Červené hvězdy Davidovy za "neslučitelný s Ženevskými dohodami". Přesněji – nelíbilo se to Půlměsíci. A Kříž se pokorně přizpůsobil. Aby se muslimové neuráželi a Židi se mohli připojit k Červenému kříži, byl roku 2007 vynalezen "kompromisní" symbol Červeného krystalu. Který ovšem v samotném Izraeli neuvidíte. Na záchranářských sanitkách, vrtulnících, motorkách a vestách tedy určitě ne. Pomoc záchranářů by možná potřeboval jeden příliš zbožný muž, který je jednak vhodně oděn, ale také vhodně alkoholicky upraven. Potácí se od zdi ke zdi, diskutuje s jinými střízlivějšími muži, kteří ho mají zjevně ve veliké úctě.

Ale tohoto tatínka si už táhne domů hubený hošík. Mizí ve dveřích jednoho z domů, které do ulic překypují předsunutými mansardami. Všude v oknech svítí světla, před kterými se míhají postavy. Připadám si trochu jako návštěvník temného sálu, plného osvětlených akvárií. Ne, že bych čuměl, avšak vidím. A zajímavé – vůbec nejsem vidět sám! Evidentní turista. Nepatřičný živel. Přitom absolutně neviditelný. V tom návalu nedotýkaný, neobtěžovaný, velice bezpečně se cítící. Jsem rád, že jsem mohl zažít i tento Izrael, jeden z mnoha, ve kterém panuje mír.

Přicházím k rozlehlé kamenné stavbě. Z velkého sálu v patře, který zvenčí připomíná taneční sál na Žofíně, se ozývá opilý mužský zpěv. Na chvíli se zastavím a poslouchám. A ihned se stanu viditelným. Přistupuje ke mně malý postarší šnorer, který typickým gestem (třením palce o vystrčený ukazováček a prostředníček) prosí o almužnu. Dnes jsem se už vydal. Omluvně krčím rameny a odcházím z Mea Šearim, aniž bych zaplatil vstupné za toto divadlo. Vlastně ne divadlo, ale ukázku, jak to mohlo vypadat v Polsku někdy kolem roku 1900. No - ale tam by židovský chlapec nejspíš neměl na sobě tričko s nápisem POLICE...

Přesto, že ulicí ha-Neviim odplouvá do neznámých destinací autobus za autobusem, hromadí se na chodnících stále další davy, ke kterým míří další karavany autobusů.

Vracím se už zpátky do hotelu. Zítra nás opět čeká náročný den. Procházím pustými zákoutími Ruské enklávy, kolem pravoslavné katedrály. V těchto místech se nedávno udála jedna drobná vlastnická změna: Ruská vláda v roce 2007 vyjádřila záměr koupit celý dvacetiakrový okrsek za lidovou cenu 100 milionů dolarů. (Zopakuji: Kdysi Ruskou enklávu vlastnilo carské Rusko, za první světové ji zkonfiskovala Velká Británie, po druhé světové ji Sovětům zaplatili Izraelci tunami pomerančů.) Tento záměr byl v roce 2008 drobně pozměněn: Vláda premiéra Ehuda Olmerta se rozhodla Rusku komplex věnovat, a také na něj převedla vlastnické právo. Faktické předání nemovitostí proběhlo až v roce 2011, po drsných ruských diplomatických urgencích. Co se stalo, pomeranče už byly snědeny? To také, ale hlavně – Rusko se Izraeli na oplátku zavázalo, že nedodá Íránu moderní protivzdušné raketové systémy.

Ulice mě vyplivne doprostřed Jaffské třídy, stále ještě vířící karnevalovým ruchem. Na náměstí Kikar Zion se nachází skupina policajtů, někteří na motorkách, jiní postávají u džípu. Hlídají mír noci, jako obvykle. Za nimi vidím shluk lidí. Že by demonstrace? Ale ne, ten dav sleduje pouličního hudebníka. Kytaristu, který svou cigaretu neodkládá, ani když hraje. Užívám si jeho produkce, i jeho diskusí s obecenstvem. Ale trochu se zastydím: Otevřené pouzdro na kytaru je poházeno mincemi, mezi nimi se objevují i nějaké sladkosti, a já nic nepřidám? Běžím do blízkého hotelu, beru si jeden dolar z těch dvou, které mi zbývají, a vracím se, abych toto vstupné zaplatil. A když už jsem na pokoji, tak si vezmu i foťák, protože abstinenční příznaky vášnivého fotografa jsou už značné. (Takže i tuto kapitolu mohu doprovázet fotografiemi, bai videi,  i když nikoli z Mea Šearim.)



Vracím se na místo hudební produkce odshora, po ulici Ben Jehudy, a zaznamenávám dojmy. Nevadí, že budou "atmosférické", tedy rozmazané, nakonec přece jen zachytí tu atmosféru. Pokládám svou dolarovou obětinu na dno pouzdra, hudebník pokývne děkovně hlavou, a nikotinovými prsty si zastrčí bankovku do peněženky – aby ji neodnesl vítr. Fotím, fotím, nikomu to nevadí. Ostatně – jiní si mne fotí taky. Pro samé focení nezapomínám na tančení, ke kultivovanému zpěvu se přidávám i se svým hýkáním. Opilý atmosférou, nikoli alkoholem. Přidává se k nám i dvojice amerických turistů. Její mužská polovina si bere do ruky mikrofon a předvádí se se svým zpěvem. Trochu mi připomíná Chucka Norisse, když byl ještě mladý.


Blíží se půlnoc, opouštím hlučící pěší zónu a mířím do klidu hotelu. Přes větve stromů mě zdraví kulatý Měsíc. Je pondělí 15. adaru II. Není ten Purim už nějaký dlouhý? Měl by se slavit 14. adaru, tedy včera v neděli, ne? Přesněji od východu prvních hvězd v sobotním pošabatovém večeru. Avšak my viděli maškary už v pátek… Tak jak to je?

V pátek odpoledne jsme je potkávali, protože to už byl na spadnutí šabat. A na sobotu byly plánovány dětské besídky a akce. Některé z nich byly přesunuty na neděli, když mělo tak pršet. I nenábožní Židé náruživě oslavují náboženské svátky, stejně jako ateističtí Češi slaví Vánoce – a to nejen přesně v církevně určené dny.

Purim se správně nábožensky slavil v neděli. Tedy od sobotní noci. Ale dle tradice se v opevněných městech (tedy ve městech opevněných v době Jozuově) koná Purim, přesněji Šušan Purim, až patnáctého adaru. No a právě Jeruzalém byl takovým opevněným městem. Ještě tedy Jericho, ležící u západního břehu Jordánu, ale tam se, pokud vím, Purim z nějakých důvodů neslaví.



A proč „Šušan”? Tak se jmenovalo hlavní město Persie, kde v době krále Achašveroše (Ahasvera) žili Židé v poddanství. Vezír Aman pojal (již tehdy tradiční) myšlenku, že by se měli všichni Židé v království vyhubit, a jejich majetek zabavit. Původně tuto ideu Achašveroš podpořil. I byl metán los („pur”), který určil datum genocidy perských Židů na 13. adar roku 3405 (minus 355 občanského letopočtu).

Nakonec se tak díky odvaze královny Ester (která sama byla Židovka, což do té doby nikdo netušil) a obmyslnosti jejího strýce Mordechaje nestalo. Achašveroš otočil. Dal Židům právo, aby se shromáždili a postavili na obranu svých životů. To, co se mělo díti jim, dělo se pak nepřátelům jejich. Amanovi se vloudila chybka, vinou které se na šibenici, kterou stavěl pro Mordechaje, ocitl on sám, a den na to i deset jeho synů.

"…Židé, kteříž byli v krajinách královských, shromáždivše se, a zastávajíce (se) života svého, tak odpočinuli od nepřátel svých. Zmordovali pak těch, jež je v nenávisti měli, sedmdesáte pět tisíc. Ale k loupeži nevztáhli ruky své… I odpočinuli čtrnáctého dne téhož měsíce, a učinili sobě v ten den hody a veselé."
(Pro citaci z Bible použit kralický překlad.)

Židé „zmordovali” své nepřátele nikoli pro zisk či z „rasové nesnášenlivosti”, ale kvůli uchování vlastních životů. Biblickou Knihu Ester by si měli přečíst všichni nepřátelé Izraele dříve, než začnou s válkou. Tak – Arabové to už znají z praxe, ale třeba Evropská unie to ještě nepochopila. Nuže znovu:

Izrael není rasistický stát. Izrael je stát, který důsledně chrání životy svých občanů. A ta purimová radost není radost z vítězství, ale radost nad tím, že přežil židovský národ. 

A dodnes je to nejveselejší židovský svátek. A dokonce se v jeho době připravuje pečivo zvané Amanovy uši! Rozdávají se drobné dárky, hlavně tedy sladkosti. Správný věřící žid se má ten den opít tak, aby nerozeznal Amana od Mordechaje. I mnoho světských Židů se v tento den stane tuze nábožnými…


(Přemýšleno a prožito v Izraeli odpoledne 17. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 4. srpna 2014. V den, kdy mezinárodní společenství a zblblá západní média naříkají, že Židé, zastávajíce se života svého, zmordovali těch, kteří je v nenávisti mají a rakety na ně vypouštějí, osmnáct set. Nebozí Palestinci zabili pouze sedmdesáte Izraelců – kterýžto malý počet není dán tím, že by snad nechtěli více –, čímž jest dokázána židovská proradnost. Přičemž pečlivě utajováno jest, že nejméně polovičku civilních obětí v pásmu Gazy má na svědomí přímo Hamás: Jednak tím, že na území Pásma dopadlo a vybuchlo přes sto palestinských raket, které nedoletěly na židovské cíle, a jednak tím, že teroristé střílejí vlastní lidi, kteří chtějí utéci z předem avizovaných cílů IDF. Druhou polovičku civilních obětí pak mají na svědomí hamásníci nepřímo – tím že vedou palbu ze škol, nemocnic, mešit, že v civilních objektech, včetně objektů OSN, ukrývají svůj arzenál…)

(Příště navštívíme Davidovu Citadelu, totiž – Citadelu.)

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z končícího purimového veselí na ulici Ben Jehudy v Jeruzalémě.

Šaman vás zve i na středeční  veřejné shromáždění na podporu Izraele a proti antisemitismu, které se koná v Praze na Václavském náměstí u koně od 17:00 hodin

Přijďte
• podpořit legitimní právo Izraele na obranu
• odsoudit taktiku lidských štítů a zneužívání budov OSN
• dodat médiím trochu jiné obrázky
• pozvednout hlas proti antisemitismu v Evropě