(Na dnešek připadá 55. první výročí vstupu člověka do vesmíru. Vkládám sem ukázku z připravované knihy "Paměť kamenů", která zpracovává některé reálně fantaskní příběhy z Liberce a přilehlého vesmíru z dávného 20. století.)
Zatímco američtí imperialisté si přejí pomocí kosmických lodí dobýt světovlády, sovětský lid, vedený komunistickou stranou a jejím prvním tajemníkem Nikitou Sergejevičem Chruščovem, dychtí po odpovědi na mnohé vědecké otázky: Jak vznikl vesmír? Jak vznikl život? Je také na cizích planetách? A třeba i rozumný život? Jak kromě velkého myslitele daleké minulosti Giordana Bruna propagoval i velký ruský vědec Michajlo Lomonosov? Na četných planetách mají myslící bytosti za sebou nejspíš mnohem delší dobu vývoje než u nás, a možná už žijí v nejvyšším myslitelném vývojovém stupni dějin, tedy v komunismu.
Takové myšlenky
podnítily titánský sovětský kosmický průzkum, zatímco
Američané hodlají zotročit jiné země a národy, dokonce se svým
nezastřeným zuřivým fašismem touží po světovládě.
Takové myšlenky mi
krouží hlavou, zatímco sedím na pelesti a komíhám bosýma
nohama. Už brzo mi bude deset let a vím, že mám před sebou celý
krásný a šťastný život. Psali to v Rudém právu a hlásili
v rádiu. Jenže nejdříve na mě čeká ta blbá škola.
Ráno mě maminka
probudila ve tři čtvrtě na sedm, jako vždycky. A pak běžela do
práce. Jenže já neběžím do školy. Sedím na pelesti, komíhám
nohama a koukám a myslím na ty své blbiny (jak říká dědeček),
což maminku tuze zlobí, když to vidí. Ale teď to nevidí. Měl
bych se běžet vyčůrat, umýt si hezky oči studenou vodou a
vyčistit si zuby teplou. A kartáčkem a pastou. Pěkně se
obléknout a nasnídat. Zkontrolovat si věci ve školní brašně.
Vyjít z bytu v půl osmé, pečlivě za sebou zamknout a po deseti
minutách dorazit před školu. A pak tam jak blbec čekat pět minut
do tři čtvrtě, než soudruh školník otevře školu. Jak říká
Míša Lukáč.
Nakonec to vždycky
dopadne tak, že všechno prostě nestihnu. Vyčůrám se, to ano.
Ale na oči vodou jen šplíchnu. A pusu si vypláchnu, ráno si zuby
vůbec nečistím. Jak to říkali v rádiu: „Večer pro zdraví,
ráno pro krásu.” Večer si zuby pod maminčiným dohledem vždy
čistím pečlivě. Abych je měl zdravé. Krásné je mít nemusím.
Z bytu obvykle
vybíhám ve tři čtvrtě na osm, s nedopnutými knoflíky a leckdy
s nezavázanými tkaničkami, krajíc s máslem a marmeládou v jedné
ruce, nezkontrolovanou brašnu v druhé. Brašna na zádech – to je
dobré tak pro holky. Většinu času po probuzení sedím na pelesti
a koukám do blba (jak říká maminka). Koukám do blba, a je mi
celkem dobře. Jako teď.
Je středa 12. dubna
1961. Klene se nad celou planetou, i nad naším krásným Libercem.
Ale stejně sedím na pelesti a klátím nohama, občas zkontroluji
očima budík. Času je dost! Času je vždycky dost. Sedm minut po
sedmé mě najednou něco kopne do zad. Konečně je to tady!
„Jedeme!” volám
radostně do začínajícího rachoru motorů. Mám dobrou náladu,
přímo povznesenou. Propukám v radostný smích. Celá postel
se rozechvívá, a zvolna, velmi zvolna, se odpoutává od rampy.
Musím si zase lehnout, do hloubky matrace mě zatlačuje
nepřekonatelná síla přetížení. Stěží mohu pohnout rukou. Už
se nesměju.
„Sedmdesát
vteřin, a pokračujeme. Jak se vede?” má starost řídící
středisko.
Přetížení stále
narůstá, péra v posteli sténají, ale hrdinně odpovídám:
„Slyším.
Sedmdesát. Vede se mi skvěle. A jak u vás dole?”
„Tady je všechno
v pořádku,” odpovídá poněkud překvapeně spojař. Ten vedle
něj mlčí. Mlčí, a ošklivým chlupatým prstem bubnuje na
ovládací panel poblíž velkého červeného tlačítka.
Vyleká mě nečekaná
rána. Ale to se jen odpálil aerodynamický kryt. V okénkách se
rozsvítí modř a zeleň. Letím nad zeleným mořem tajgy, kterou
protíná širokánský modrý pruh. Řeka s ostře ohraničenými
kapkami ostrůvků. Asi Ob.
„To je krása!!”
unikne mi. Avšak přetížení stále vzrůstá. Péra se propadají
až na doraz. Ozývají se rány, jak odlétají pomocné stupně.
Pak motory zmlknou. Ozve se mnohem silnější rána, celá postel se
otřese. Cítím se najednou volně, jako balon na obloze. Beztížný
stav! Hned se však rozeřvou další motory, opět mě tiskne
přetížení. Před chvílí odpadl první stupeň, teď se ženu
nahoru na chvostu ohně z motorů druhého stupně. Celý stroj
pracuje bezchybně, jako kremelský orloj. A to celých osm minut,
nejdelších osm minut v mém životě. Ale dokonalý stroj pracuje
dále, i když by se už měl vypnout! Takhle doletím snad až na
Měsíc, napadá mě hloupě. Samozřejmě, že to nejde. Palivo
druhého stupně se nakonec vyčerpá 8 minut a 36 vteřin po startu.
Nosná raketa se odpojuje s dalším nárazem – a najednou jsem
volný, lehoučký, bez tíže a starostí. Jsem v beztížném
stavu, na oběžné dráze, jen na poněkud vyšší, než byla
plánovaná. První kosmonaut v mire! Vznáším se ke stropu, vůbec
necítím svoje tělo, jako bych to ani nebyl já. Zazvoní telefon,
přistávám na podlahu.
„Jeníčku, už
jsi vstal?” To mě kontroluje maminka.
„Vstal, vstal,
mami, však už jsem umytý.”
Ještě vloni jsme
byli bez telefonu. Měli jsme o něj jenom na poště požádáno.
Asi pět let. Nebylo ho možné zavést, z technických důvodů. Ale
jak se maminka stala tou sekretářkou u SNB v Pastýřské, tak jsme
ho dostali ajn, cvaj, technické důvody, netechnické důvody.
Pustím si k snídani
rádio, to ale o žádném kosmickém letu neinformuje. Asi se mi
jenom něco zdálo. Nakonec jdu do školy dříve než obvykle,
cestou si v hlavě znovu přehrávám svůj start. Proběhl jen s
drobnými odchylkami podle předem připraveného plánu. Teď jenom
ještě aby se povedlo i přistání. Snad se kosmický koráb ponoří
do hustších vrtev atmosféry na správném místě, aby dopadl v
cílové oblasti, anebo alespoň někde na území Sovětského
svazu. Nebo jeho přátel.
Stále nemohu
zapomenout na ten chlupatý prst, který by mohl stisknout ošklivé
rudé tlačítko.
Avšak nakonec vše
šťastně dopadne. Ulicemi zní zprávy z rádia, všichni hltáme
každou drobnost. Rozhlas vysílá i kosmonautovo hlášení po
přistání: „Prosím, aby bylo oznámeno straně a vládě a
osobně Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi, že jsem přistál
normálně, cítím se dobře, zraněn ani pohmožděn nejsem.”
Pilot kosmické lodi
se jmenuje Major Jurij Alexejevič Gagarin, sovětský člověk a
komunista. Je starý – je mu už 27 let. I když Gustav Brom pak
zpívá „…a svět je mladý podle vás”. Kosmická loď dostala
jméno „Vostok”, to je rusky „východ”. Přistála po 108
minutách letu, Zemi oběhla jen jednou. Takže ji na obloze
neuvidíme.
Ale to jsem ještě
netušil, že už za pouhé dva týdny a dva dny uvidím samotného
Gagarina!
