pátek 6. května 2016

Cesarea na druhý pokus


(Izrael na vlastní kůži)

Je skvělé vstávat, až když se člověk vyspí, bez budíku. Když nemusíte stihnout autobus, který odváží turistickou skupinu v osm ráno. Je príma v klidu posnídat a povídat si přitom s milými lidmi. Jenže když vyrážíme na cestu, je už půl dvanácté. Ale co, dneska si jenom prohlédneme Cesareu. A odpoledne se po návratu vykoupeme na haifské pláži.



Cesta tentokrát pěkně odsejpá. Už víme, kudy jet. Tunelem na pobřeží (12 dolarů), a pak dvojkou k jihu. Prázdnou dvojkou, je po jarním dopravním odlivu. Není potřeba navigovat, rozhlížím se po kraji. Nad pevninou pálí polední slunce, ale nad mořem se sbírají bílé obláčky. V dáli nad vodním horizontem tvoří souvislý šedý proužek. Nezastavíme se ještě někde cestou, když máme čas? Třeba tamhle – a už je to za námi. Nahoře, na zkamenělé duně vpravo, se kolem nás mihla zřícenina jakéhosi středověkého hrádku. Ne, nezastavíme, nikde, do bychom se do Cesareje nejspíš neprobojovali. Takhle přirážíme na parkoviště už po pětatřiceti minutách jízdy. Inu – po dálnici "srovnatelné s naší" Jana umí.

Tentokrát volím vstup branou křižáckého města. Kdybychom chtěli jenom do tohoto "starého města", platili bychom 14 šekelů. Protože však hodláme propátrat celý areál, páčí vstupné 40 šekelíků. (Nejsme skupina, nejsme mládež, nejsme izraelští senioři.)  Neplatíme však nic, jen je nám proštípnuta předplacená zelená karta v patřičné kolonce. Cedule u vstupu objasňuje i taje vstupní doby: Od neděle do čtvrtka, ba i v šabatovou sobotu, je otevřeno "16:00 - 08:00". (Jest potřeba číst pozpátku.) V předšabatový pátek a v předvečer svátku je to "5-080". Luštím rébus z přešoupaných číslic v šoupacím okénku: Od osmi do tří odpoledne. Takže včera ty dvě minuty po čtvrté znamenaly vlastně už hodinu po zavíračce. A aby to bylo komplet, dodávám informaci, kterou jsme na vlastní kůži získali později v Banias a v Gamle: Do národního parku vás pustí do těch čtyř (tří) hodin. Zavírá se o hodinu později. Tu hodinu smíte ještě strávit uvnitř. Nu, dnes není před svátkem, je svátek. Na tento den, čtvrtek 24. března 2016, připadá Purim. Máme času dost.

"Tamhle v hradbách je výpadová branka, tamtudy se vraceli i jednotliví bojovníci, když byla brána zavřená," vykládám. "Do téhle mezery ve zdivu zapadala železná mříž." Stává se ze mne průvodce jednočlenné turistické skupiny. "Tady za hradbami leží kolem cesty zbytky antických sloupů a jejich hlavice. Do téhle křižáci vytesali kříž. A tamhle jsou záchodky."

Rozdělujeme se na pány a dámy, pán si však ještě předem odběhne k navigaci u bývalého fénického přístavu, aby si sejmul mraky nad mořem. Dvacet minut změnilo nadýchané cáry v ceckaté mraky. Skutečně, odborně se jim říká "mammata" (množné číslo). Mrak typu stratocumulus mamma je jednak zajímavý, a jednak přináší trvalý déšť. Nespletl se někdo v té předpovědi? Na pobřeží mělo být jasno a osmadvacet! Nejteplejší den našeho zájezdu... Zatím neprší, pocitová teplota je kolem dvaceti, ale tamo v moři se v bazénku, ohraničeném kameny, cachtají nějací otužilci. Scházíme se u Nymphaea (antické fontány s nymfou, které obrazoborci urazili hlavu). Jiní výletníci si užívají zeleného trávníku, který dnes vyplňuje místo, kde před jedním tisícem let narážely vlny na městskou fortifikaci. Děti zde pobíhají při různých míčových hrách, jen některé na sebe vzaly purimové převlečení. Jejich rodiče spíše posedávají či polehávají a dívají se na to dovádění i na práci, která probíhá na odkrytých hradbách.



Ač svátek, pracují zde pilně dělníci. Traktor natahuje své nabírací chapadlo, jen aby nesjel z hradeb. Zeměměřiči pilně vyměřují. Dělníci vyvážejí ze zřícenin nanesenou zeminu a sypou ji do velkých bílých pytlovitých tašek s velkými uchy. Probíhá zde rekonstrukce něčeho původnějšího. Ještě před křižáckým opevněním zde byly oblouky umělého kamenného pódia, na kterém stál římský chrám. No jo, Herodes nebyl troškař. Za pár let se budeme moci podívat, jak se ta rekonstrukce povedla. Předpokládám, že když už – podle zde umístěného obrázku – budou ony oblouky zaskleny, že se uvnitř nich budou nalézat prodejny užitečných předmětů trvalé hodnoty a cenných suvenýrů ...

My si zde koupili něco netrvalého: asi tři deci džusu z granátových jablek. Tedy spoustu granátových jablek a práci mladého šikovného muže. Když vidím televizní reklamy na moderní odšťavňovače, vždy si vzpomenu, jak fungují podobná zařízení ve Středomoří: Žádná elektřina, žádné otáčení kličkou. Jednoduché stlačení pákou, a lis vykoná svoji povinnost. Za tu sladkokyselou, trpce svíravou dobrotu granátové barvy jsme dali jen 30 šekelů. Deci za deset... (To nepřepočítávej, ale bylo to asi jako za vjezd do tunelu.) K umělohmotnému pohárku jsme vyfasovali dvě brčka. A bylo to dobré, aj dobré! Natolik, že napříště jsme z nabízených možností volili vždy tu granátovou.

U brány ve zdi, jež vyděluje křižácké město z většího areálu Herodova města, jsme byli ještě zkontrolováni, jestli máme ty správné vstupenky. Měli jsme, a tak jsme mohli vstoupit. Před námi se podél břehu moře směrem k jihu roztahuje asi tři sta metrů dlouhá a padesát metrů široká plocha: hippodrom. Jeden z našich postupových cílů, amfiteátr divadla, se nachází za ním. Vlevo od hippodromu (tedy na východě) se rozléhá čtverec trosek paláce římského místodržícího, asi tak hektar. Procházíme jimi. Samozřejmě se zastavíme u osmiboké mramorové lázně. Tady si mohl Pilát umýt nejen ruce.


Těmi vykopávkami nejen procházíme, ale přímo jimi prolézáme, nechceme nic vynechat. Fakt je, že tak úplně, jako ještěrka, která se před námi schovala v díře v mramoru, tak takhle dokonale ne. Poprvé používám Janu jako fotografické měřítko (1,65 m). Buď ti Římané byli nižší, nebo ona branka nebyla vykopána až na dno, anebo se zde lidé kolem roku Nula také museli sehnout.




Doprolezli jsme až k městským lázním. Ty zabírají místo o něco menší, obdélník asi 100 na 80 metrů. V jeho centru se nacházejí vykopávky chrámu, ukryté před nepřízní počasí velkou stanovou dřevěnou střechou. Aby se pod tou střechou nehoufovali holubi, je spodek střechy zakryt sítí. Ta však nebrání tomu, aby se za ní houfovali vrabci. Vypadají jako naši domácí vrabci domácí, připadají mi poněkud štíhlejší. (Mimochodem: Vrabci jsou zde doma, jejich rod se vylíhl někde v Přední Asii a v údolí řeky Jordán. Do Evropy se rozšířili asi až před jedním tisícem let, možná sledovali přitáhli křižáky, vracející se z první výpravy do Svaté země.) No a holubi, když nemohou pod střechu, posedávají alespoň na hladkých mramorových sloupech. Koukám na ně, jak se na nich naparují, a na mysl mi přichází pozměněné úsloví: "Točí se jak holub na hlavici korintského sloupu…"

Stín střechy je případný. Mammata jsou odváta, nad hlavami nám zase pálí slunce. Ano, je zde chladněji. Popisek prozrazuje můj omyl, nebyl zde chrám, avšak "frigidarium", nejspíš prostor, kde člověk před odchodem z lázní vychládal. A ze stran ho přitom ovívaly fontány.

Také zde si chceme všechno prohlédnout: Oblouky, sloupy, podlahové vytápění, korýtka s přitékající teplou vodou a odtoky vody špinavé, bazénky, mozaiky, mozaiky, mozaiky… Mozaiky a ozdobnou dlažbu na podlahách místností teplých (tepidaria) i horkých (caldaria), na podlahách šaten, prádelen a záchodků... Teprve tady si uvědomuji, jak zabydlená musela Cesarea být v době cézarů. Přesněji v době, kdy Římané v roce nula nula sedmdesát zničili Jeruzalém a sem přenesli hlavní město provincie Judea. Ve 2. století zde pobývalo 125 tisíc lidí! Tak ano, lázně na to dimenzovány byly. A taky už poněkud lépe chápu potřebu zdvojit původní akvadukt...

Vykopáme se z vykopávek lázní, ale další pamětihodnosti nás čekají. Tribuny hippodromu. Tribuny pro plebs a tribuny pro VIP panstvo. Místosti závodníků. Znovu se zastavujeme, přerušujeme přesun k jihu a vcházíme, moře za zády, branami do dalších místností beze střechy. Zastavuje nás vysoká zeď, o níž jsem si myslel, že to byly hradby. Nahoře nad nimi je písčitá plocha, sloužící (i nám včera) jako parkoviště. Ale za dob byzantských tam bývaly visuté zahrady. (Už se nedivím, že Byzantinci přivedli do města třetí akvadukt.) V jednom místě je zeď přerušena. Mezi hranami průrvy vystupuje přírodní zeď – tvrdý pískovec duny. Až sem, na úpatí visutých zahrad, asi tak sto metrů od pobřeží, přinesla (nikoli historická) vlna bílou spirálovitou mušličku s hroty. Předávám úlovek mušlofilní Janince: další do její včera založené sbírky z Izraele.

Přes všechny ty zastávky jsme se konečně dobrali konce hippodromu. Tady je půloblouk obratiště, v jeho ohnisku pak nikoli jen obelisk, ale základy jakési členité stavby, snad budky rozhodčích? Popisek si už nevyfotím, došly mi baterky. Jak mi mohly dojít baterky, když jsem dnes udělal teprve..., teprve 300 snímků? A, včera jsem si je nedobil, a náhradní baterie se ukázaly být zmetkovými. A to je ještě před námi amfiteátr. Avšak než vyšplháme k té olbřímí stavbě, zabočí Jana k moři, ke sloupům Herodova paláce. Znovu se nad nimi objevila mammata, asi se zatím schovávala pod hladinou…

Ale o tom až příště…

(Prožito v Izraeli 24. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 6. května 2016)

Dnes je druhý den, co izraelské letouny bombardují Gazu, jak praví média. Bylo zraněno dítě, jistě, palestinské. Krvelační Židé bombardují teroristické cíle po předchozích minometných útocích Hamasu… Co bys dělal, Obamo, kdyby bylo území USA takto ostřelováno z Mexika?

V úterý 3.5. paleorabský terorista nedaleko vesnice Dolev najel autem na tři vojáky, které vážně zranil. Jinak však panuje v Izraeli mír, mír mezi válkami. Tak je tomu vždy a všude, ale zdá se, že jenom v Izraeli to vědí...

Včera, ve čtvrtek 5. května, se vzpomínalo obětí šoa. V lunárně-solárním židovském kalendáři je Jom ha-šoa umístěn na den výročí počátku povstání varšavského ghetta. Již nikdy jako ovce!
*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Nejbližší beseda proběhne v Městské knihovně v hradčanské pobočce na Pohořelci 25/111, ve středu 11.5.2016 v 17:17. Vstup volný
Zmíněná pobočka je vzdálena asi 100 m od stanice tramvají č. 22 Pohořelec. Sídlí sice v čísle 25, ale v jiném křídle. Vchod brankou. Však to najdete!
*

Knihu si budete moci také koupit na Světě knihy (12.-15. května, tedy přes příští víkend) na stánku u prezentace velvyslanectví Státu Izrael, hlavní hala, u vstupu do levého křídla.