středa 15. června 2016

Den zavřených dveří


Šabat v Haifě na vlastní kůži

Je Bílá sobota a zároveň šabat, to dá rozum. Jana je křesťanka a já hodně liberální sionista. Zároveň jsme turisté, takže si nechceme nechat ujít ani tento den prohlídku pamětihodností Haify. (Na její prohlídku jsme tentokráte dostali mapu v ruštině, takže "Chaify". Škodaže jsem už rusky pozapomněl.) Naším dnešním prvním postupovým cílem je dolní stanice lanovky, jež nás má vyvézt na karmelský nos, kde chceme navštívit další jeskyni, ve které přebýval prorok Eliáš. Tedy spíše exkřižák Bertold z Kalábrie, který sem dorazil roku 1155 s druhou křížovou výpravou. Kolem jeskyně se dnes rozléhá klášter Stella Maris, kam jsem před deseti lety jenom nakoukl. Zde má původ poustevnické bratrstvo z hory Karmel, tedy karmelitáni. No a kdyby lanovka náhodou šabatově nejezdila – tramvaj v Jeruzalémě a autobusy obecně v Izraeli o šabatu nejezdí – vylezeme po cestičce nahoru pěšky. Máme však dobrou naději, že lanovka v sobotu pojede, vždyť v Haifě, jakožto "smíšeném městě" (15 % Arabů) jezdí i některé autobusy.

Než se však k lanovce dostaneme, potřebujeme někde zaparkovat. Opět naviguji – podle hebrejsky popsané mapy, protože na té mám už namalované trasy. Správně sjedeme na oblíbenou čtyřku, za vojenským hřbitovem správně odbočíme na velké křižovatce se světly vpravo, podjedeme železniční trať, na nejbližším kruháku správně odbočíme doleva, a pak už jedeme rovně až ke stanici lanovky. Tedy myslel jsem. Na kruháku o kilometr blíž však Jana po jeho projetí konstatuje: "Byla tam šipka vpravo."


Byla. Byla tam šipka, na které byly namalované tři makovičky zdejší kabinové lanovky. Takže otáčíme, necháme se z kruháku vyplivnout k moři, a tam tedy žádná lanovka samozřejmě není. Není tam ani parkoviště pro lanovkomilce. Chci se vrátit k tomu kruháku a zajet k lanovce podle mapy a ne podle blbejch šipek. Jana však nachází jedno místo k parkování. Alespoň se projdeme po nové promenádě poblíž moře, odkud se nám nabízí pohled na karmelský vršek. A vpravo pak na moře! To docela bouří, což nevadí surfařům ani rybářům. Turistům a místním promenádujícím se občanům však vadí vlny, vystřikující přes ploché balvany až na cestu. Také se raději bereme paralelní, poněkud zvýšenou částí promenády. Tu lemují nově stavěné či rekonstruované domky. Místo získalo na lukrativnosti poté, co městská rada splnila svůj předvolební slib a propojuje tento kus severního pobřeží s jižnějšími a už klasickými západními promenádami a plážemi. Cesta je lemována lavičkami, některé jsou schovány pod oblouky, které připomínají autobusovou zastávku. Sedí na nich lidé a čekají, až přijede moře. A moře přijíždí až pod Janiny nohy, ke kterým poslušně ulehá…

Cesta je lemována i trávníky, na kterých se rozvalují psí hovna. A nejen na trávníku, ale i na dlažbě promenády, takže krom rozhlížení kolem sebe je třeba věnovat pozornost i tomu, kam šlapete. Inu  jako doma! Tady si novou procházkovou trasu adoptovali nejen surfaři, běžci, cyklisti a chodci, ale i pejskaři. Neukáznění pejskaři, kteří na nějaké sbírání po svých mazlíčcích prostě…, tedy zdá se, že je to ani nenapadne. Docela fouká, je zataženo, teplota taky nic moc. Ještěže máme dlouhé nohavice, případně sukně, a vhodné šály. Naštěstí už neprší. Dorazíme k patrové betonové budově, která vypadá jako kavárna v rekonstrukci. Ale bude v ní i stanice lanovky, protože z ní vedou lana nahoru. Musíme ten barák obejít, abychom našli vstup. Jsme správně! Informační šipky jsou vyvedeny sice v ivrit, ale už se neztratíme. Záchody nacházíme celkem snadno. A v nich moderní sanitární příslušenství, do kterého obtiskl výrobce svoje jméno. V latince: "SEREL"…

Zdejší nástupiště na lanovku poněkud připomíná nástupiště na vlek. Zde také v poklidu čekají sedátka, uzavřená v tomto případě ovšem do nepromokavých koulí, které pojmou asi po osmi cestujících. Koule jsou naštosovány po třech, a čekají, až je někdo obsadí. Přicházíme zrovna včas, abychom rozmnožili čekající várku cestujících. Na ceduli nad pokladnou hlásí ručně přepisovaná čísla, že dnes stojí cesta nahoru 21 šekelů, a zpáteční 29. Slevy se nevedou. Zaplatíme, sedneme si někde, kde budeme mít dobrý výhled, což je skoro všude. A těšíme se na cestu. Totiž…

Myslím, že u lanovky v Roš ha-nikra jsem to nezmiňoval, avšak Janinka se lanovek bojí. Tedy cestovat jimi. Právě proto, když nějakou uvidí, je k neudržení a musí si do ní sednout. Aby překonala své obavy. Statečná to žena! Navíc ví, že se mnou se jí nemůže nic stát. Moji statečnost trochu nahlodá to, že obslužná osoba u jedné ze tří kabinek za rozjezdu dovírá dvířka, která by se měla zavřít automaticky. Naštěstí ne u naší kabinky. A už stoupáme podél šikmé skály, na níž se v puklinách uchytily keře. Přeletíme mnohočetný přejezd, který jsem tu už dříve popisoval, mineme dům, ukrývající opravdickou Eliášovu jeskyni, a už se nám rozevírá pohled na Haifu. Na její severní část, která se ježí novými činžáky i vilami. Hlavně se nám otvírá výhled na moře, které se zdá být tím výše, čím více nad něj stoupáme. Odvážné surfaře v neoprenech už nevidíme, jen námořní lodě. A vířící vlny v místech, kde se patrně pod hladinou skrývají kamenité mělčiny.

A už se blížíme horní stanici. Lanovka klesá ke stoupajícímu terénu, obklopují nás větrem ošlehané cedry, chvíli si připadám jak na petřínské lanovce, ale ta je pozemní. Nejsme však na Petříně, avšak na jedné z karmelských hor. Vycházíme z dojezdové úrovně cestičkou ještě o něco výše. Vítá nás první zrada, totiž ta, která nás nezradila – protože jsme nešli po klikaté pěšině, která sem vede od eliášské jeskyně. Vstup na ní jest zatarasen plotem, obtočeným žiletkovým drátem a vraty, které uzamyká visací zámek. No, naštěstí jsme si koupili zpáteční lístek…

Ale teď již chutě ke karmelitánům! Opatrně přecházíme poměrně živou komunikaci a dostáváme se k široké stěně, v níž se nacházejí nádherné kovové dveře s vlysy. Ty znázorňují (patrně) proroka Eliáše, kterýžto bujným palmovým listem vítá nového miminčího Krále v náručí jeho královské Matky (Ježíšek i Marie nesou na hlavách koruny). Dveře jsou to vskutku krásné, bohužel zavřené. Žeby karmelitáni drželi šabat? A – mrknu na hodinky, je pět minut před jednou. Z Jeruzaléma vím, že se kostely přes poledne na hodinu zavírají. Ve dvanáct se zavřou, v jednu otevřou. Jenže nejsme v Jeruzalémě. Cedule u vchodu nekompromisně praví, že místní polední přestávka se odbývá v rozmezí  12:30 až 3 PM. No, dvě hodiny tady čekat nebudeme, máme naplánovaný další program. Vracíme se zpátky, alespoň se kocháme krásnými záhony a věkovitou oliovou, jejíž dutina skrývá symbolickou amforu.

Ukazuji Janě ještě pyramidku s křížem na vrcholu, která zde byla vztyčena na památku francouzských vojáků, kteří ve zdejším klášterním špitále umřeli za neslavného Napoleonova egyptského tažení v roce 1799. Asi sedm set jich tenkrát skosil mor. Tedy sedm set zde, v Haifě. Přesněji – některé skosil mor, jiné nechal jejich vůdce otrávit. Napoleon to musel udělat, protože jinak by si je vychutnali postupující Turkové. Ti byli na francouzské zajatce krutí. Opláceli jim jaffský masakr. Když totiž Napoleon v Jaffě slavně zvítězil, vzdalo se mu na 4 tisíce Turků. Ty pak nechal zavraždit bodáky. Napoleon musel nařídit použití bodáků – potřeboval ušetřit prach a kule. Napoleon musel povraždit Turky, protože potřeboval jejich proviant přece, ne? Není mi tedy jasné, proč ale Napoleon vlastně "musel" do Egypta… Z kovových prutů pletený kříž nese na symbolické kamenné pyramidce kovová koule, která zvěstuje celému světu poselství ve francouzštině. Měl jsem se asi učit francouzsky, ale tolik rozumím, že tento památník byl zde umístěn v květnu 1876 na paměť statečných francouzských vojáků egyptské armády, padnuvších při útoku na město St. Jean d`Acre (aneb Akko).

Přecházíme silnici a vracíme se k lanovce. Já se zdržím u dalšího kostela. Tyčí se před ním sloup, na němž trůní panenka Maria s jezulátkem. Nápis pod sloupem volá "Ave Maria Gratia Plena", což neznamená, že by se děkovalo za plenky, ale zvolání "Zdrávas Marie, milosti plná". (Ještěže si ještě něco pamatuju z latiny a ze soukromého katechetismu.) Z dalšího dovětku je patrno, že toto libé dílko věnovali věrní Chilané, kteří panenku Marii uctívají. (Škodaže jsem se neučil španělsky.) Kostel za Panenkou na sloupu patří Virgen del Carmen, Reina de Chile (Panně karmelské, královně chilské) a zřejmě ho obývá – kromě řádových sester – nějaká izraelská bezpečnostní složka, nejspíš armáda. Soudím tak podle izraelské vlajky a rozličných antén na střechách. Před deseti lety jsem napsal:

"Za britského protektorátu zdobil jednu z věží karmelitánského chrámu radar. Izraelci si po získání nezávislosti pro svůj radar a jeho bratříčky pořídili samostatný domeček kus vedle. Věděli, že je třeba ctít svatá místa jiných náboženství." Tak tedy, ten "domeček" jest onen chilský kostel. Není třeba skrývat realitu. Případní arabští špioni jsou nejspíše již informováni (15 %).

A aby těch nápisů nebylo málo, další se nachází na pamětním kameni u kopule, která zdobí vršek horní stanice lanovky a zdejší vyhlídkovou plošinu. (Říkám "zdobí", protože se skládá toliko ze světlemodrých kovových žeber. Nicméně zdálky to vypadá pěkně, skoro jako nějaká hvězdářská observatoř.) Však se to tu taky z nějakého důvodu nazývá "San Francisco observatory". Místo bylo renovováno hotelovou skupinou Dan na paměť bratrů Federmannových, "pionýrů turismu v Haifě a Izraeli". Yekutiel a Shmuel Federmannovi měli to štěstí, že se jim v roce 1940 podařilo dostat z Německa do Palestiny. V Tel Avivu pak zakoupili v červnu 1947 svůj první hotel. Ale co to má společného se sanfranciskou observatoří, to mi má turistická angličtina neprozradila. Tvar kopule? To by pak jako model mohla velikostí spíše sloužit petřínská Štefánikova hvězdárna. A lanovka je tu taky…

Nu, museli jsme si toho lanovkového výjezdu tam nahoře přece užít, ne? Konečně jsme dobloumali k nástupišti. Bylo nám projíti i kolem bílého plátýnka s modlícím se muslimem, pravděpodobně místním technikem. (Alespoň jsme tak zjistili polohu Mekky.) Tentokrát jsme si sedli do té kuličky, které se nedovírala dvířka. Avšak nevyskakovali jsme za jízdy. Fotili jsme oba. I ty námořní lodě a ponorky pod námi. Tam se totiž skrývá muzeum, které bude jistě otevřené i o šabatu. Muzeum tajné imigrace a námořní muzeum (Clandestine Immigration and Naval Museum), které popisuje historii příchodu židovských imigrantů do Palestiny a historii izraelského námořnictva. Námořnictvo patří armádě, a armáda pracuje i o šabatu – včetně muzejí, jak jsem se o tom třeba přesvědčil před osmi lety v muzeu izraelských obrněných sil na Latrúnu.

Po šťastném dojezdu jsme zamířili k torzu ponorky č. 77. Od spodní stanice lanovky je to kousek, ale nejdříve jsme museli vyšplhat po schodech na onu úrovňově mimoúrovňovou křižovatku Allenby Interchange, abychom překonali magistrálu č. 4 i železniční trať. Na druhé straně jsme zase sešplhali a ocitli se nejdříve před tím torzem ponorky. Její význam osvětluje další cedule. Škodaže jsem se neučil hebrejsky! Naštěstí mi identitu osvětlili militaristé na military.cz: Jde o velitelskou věž nešťasté ponorky S-77 Dakar, jedné ze tří modernizovaných ponorek, zakoupených ve velké Británii v 60. letech. Byl to nevhodný nákup, vyvolaný touhou, co nejvíce ušetřit. (Izraelská armáda preferovala letecké a pozemní síly.) Dakar vyplul z Portsmouthu 9. ledna 1968, Gibraltarskou úžinou proplul 15. ledna, poslední hlášení došlo několik minut po začátku 25. ledna. Ponorka se přes mezinárodní pátrání nenašla. Posádka 69 mužů zahynula, byla to největší tragédie izraelského námořnictva. Vrak ponorky našla až 26. hledací výprava 28. května 1999 v hloubce 2.900 m. Katastrofu zůsobilo vnikání vody do lodi, když plula v periskopové hloubce s vysunutým šnorchlem rychlostí asi 8,5 uzlu. V říjnu 2000 byla velitelská věž Dakaru vyzvednuta ze dna a umístněna jako památník v Námořním muzeu v Haifě.

No, jenže to nebylo to pravé Námořní muzeum, tedy Národní námořní muzeum (National Maritime Museum), které spravuje armáda. Toto "Muzeum tajné imigrace a námořní muzeum" spravuje město. A to, nejspíš, usoudilo, že o šabatu by mělo být městské muzeum zavřeno. Nejspíše, protože vysvětlení uzavření nebylo nikde zdůvodněno. Na papírové cedulce bylo jasně napsáno, že otevřeno je od 10:00 do 16:00, před šabatem a svátky 10 až 15. (Tolik ještě hebrejsky rozumím.) Na trojjazyčné skleněné desce bylo jen uvedeno, že vstup do muzea se řídí bezpečnostními předpisy z roku 1998. Se zbraněmi a jinými obrannými prostředky jest vstup zakázán. Je nutno se identifikovat občankou, řidičákem nebo pasem. Děkujeme za spolupráci.

Jenže měli zavříno! Dostal jsem nutkavý pocit, že toto je den vysvětlujících a odmítavých cedulí. A den zavřených dveří. Naštěstí mělo otevřeno alespoň moře. Kolem kterého jsme museli projít, abychom se dostali zpátky k autu, a i s ním k dalšímu karmelitánskému kostelu na Muchrace, místě, kde Eliáš slavně zvítězil nad Baalovými kněžími. Haifští karmelitáni mají otevřeno mezi třetí a šestou hodinou, v tomhle intervalu tam pohodlně dojedeme. Jenže...

Další se dovíte příště.

Prožito v Izraeli na Bílou sobotu 26. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 15. června 2016
*

a) Před týdnem, ve čtvrtek 9. června, proběhl v srdci tel Avivu teroristický útok. Dva palestinští Arabové, převlečení za zbožné židy zastřelili 4 lidi a dalších 6 zranili. (Viz článek na webu Eretz.cz) Představitel "umírněného" Fatahu prohlásil. že se jedná o "přirozenou odpověď na izraelskou politiku síly".

b) V neděli 12. června zaútočil v nočním gay klubu v Orlandu na Floridě 29letý muslim Omar Mateen, narozený v USA afghánským imigrantům. Chladnokrevně zastřelil 50 lidí a dalších 53 zranil. "Prověřuje se i podezření, zda muž měl vazby na islamistické extremisty.". Chvíli před útokem totiž volal na policii a přihlásil se k ideologii Islámského státu. A Islámský stát se poté přihlásil k němu.

c) V pondělí 13. června ubodal ve městě Magnanville západně od Paříže pětadvacetiletý Larossi Abballa zástupce velitele místní policie. Před jeho domem ho devětkrát bodl do břicha. Později zabil i policistovu partnerku. Poté ho policie zastřelila. Pachatel při činu volal Alláhu akbar. Přihlásil se k IS, za svého bojoníka ho pak označila i agentura Amak, která je napojena na IS. Asi to mělo něco společného s islámem. (Tento útok kopíruje útoky noži, kterým musí čelit izraelští Židé již několik měsíců.) Soudruzi z OSN zveřejnili tentýž den dokument nazvaný Roztříštěné životy, který "poukazuje na dopad izraelské okupace, která se týká 2,8 milionu Palestinců ze Západního břehu Jordánu". Obsahuje podrobnosti o loňských násilnostech, které si vyžádaly na palestinské straně 146 mrtvých a na izraelské 25 obětí. Vloni to prý bylo nejhorší. Jedná se prý o "izraelsko-palestinské násilí". Tedy nikoli izraelskou odpověď na terorismus. Židovskou proradnost je možno vidět v tom, že Izraelci zabili víc teroristů, než dovolili zabít vlastních lidí.

Jsem žádostiv, kdy vydá OSN zprávu o "euroamericko-muslimském násilí", které je jen odpovědí na okupaci Evropy a Ameriky ne-muslimy. Myslím, že bychom se spíše měli učit od Izraele, jak žít společně s lidmi, kteří nás nenávidí, ale kterým musíte poskytovat základní životní potřeby... V Izraeli je největší muslimská menšina v nemuslimských zemích. A měli bychom se to naučit dříve, než tu bude těch 25 % muslimů, jako žije v celém Izraeli...

***
Zde si můžete přečíst článek o Haifě z r. 2006, kde také zmiňuji klášter Stella Maris.

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz


-----------------------------------------------------------------------------------
 A zde dnešní cedule a nápisy: