Stačí jen zaparkovat

Páteční Akko na vlastní kůži

Vracíme se z mořských jeskyní Roš ha-nikra zpátky do Haify. Cestou zpátky jsme se zastavili na příhodné pláži. Ještě hodlám Janě ukázat báječné středověké město Akko. Je již pokročilé odpoledne, přítelkyně jest znavena, opět se chopím volantu já. Nemohu tedy navigovat, ale mám za sebou domácí přípravu, a v Akku jsem už jednou byl.

Hodinová věž 2006

Jenže v roce 2006 jsme jeli dlouhou cestou z jihu od Netanje, a řídil řidič turistického autobusu. Tentokrát jsme na strategické křižovatce, kde máme odbočit, už za čtvrthodinu. Inu, z báječné pláže je to sem jen dvacet kilometrů, a skorodálnice číslo čtyři nebyla v Nahariji tentokrát ucpaná. Jsme tu tak brzy, že tu křižovatku málem přejedu, alestihl jsem odbočit ještě včas, i když trochu izraelským způsobem (přes plnou čáru...). Vím, že tady někde musím ještě jednou odbočit vpravo k moři. Správně jsem počkal až na první velký kruhák, avšak silnice se opět srovnává k jihu, paralelně s pobřežím. Pamatuji se, že tady někde musím odbočit znovu vpravo. Jenže "tady někdů" je tu hned několik, a všechny končí v nově vybudovaných předměstských koloniích. Ale už na třetí pokus se dostávám k pobřežní komunikaci. Teď už jen dojet na to opuštěné parkoviště ve starém městě, přímo pod jednou z bašt opevnění, na které nepřetržitě doráží vlny Středozemního moře.

Jedeme po ulici ha-Hagana, která je po pravé straně lemována pobřežní promenádou. Stromy, stínící pergoly, lavičky, vyhlídkové plošinky, památníky, parkoviště. Placené, to však není jediný důvod proč zde nezastavuji. Jsme nejméně kilometr od zamýšleného cíle, a to bych nemohl splnit slib, který jsem Janince dal, když jsem ji přemlouval ke zdejší zastávce, totiž že "jenom zastavíme na parkovišti a vyběhneme na hradby". Trvale tedy pokračuji k jihu, až projedeme hradbami. Dopravní situace se okamžitě změní. Postáváme v koloně, proti nám v protikoloně postávají jiná auta, která nemohou vyjet, protože jim v tom brání auta, zaparkovaná z obou stran. Často nešikovně zaparkovaná. Propracováváme se kolem přeplněných bočních parkovišť až ke kýženému cíli.

A jsme tu. Velké parkoviště však není tak prázdné jako před deseti lety. Je narvané. A, tam kdosi couvá! Ale tlusté auto z protisměru bylo rychlejší, či spíš jeho řidič byl drzejší. Tady taky někdo couvá, ale jenom aby pustil auto, které bylo zaparkované blíže chodníku. Tamo rovněž někdo couvá, ale zase jen proto, aby lépe zaparkoval a mohl otevřít dvířka. Každé to couvání a najíždění brzdí obě kolony, tu naši, i tu v protisměru. Není mi tedy jasné, odkud jedou ta protivná auta, ale někudy se tam musela dostat, ne? Pokračuji tedy v připoskakování. Až dopřiposkakuju na malé náměstíčko, odkud bych mohl vyjet po dlouhých nízkých schodech na samy hradby. Jsme na místě. Jenže zaparkovat zde není kde. Ani není kam dál pokračovat. Po schodech se jezdit nemá, a i kdybych je vyjel, asi bych na hradbách moc pohodlně nezaparkoval. Jediná další ulička je opatřena značkou zakázaný vjezd. Musíme zpátky! Pomocí decimetrových pohybů se mi asi napopáté podaří otočit auto do protisměru. (Teď si blahopřeju, že náš chevroletek je tak malý.) Zařadím se do kolony vyjíždějících vozidel, a konečně chápu, kde se vzala, a odkud přijela ona dřívější protikolona. Jsou to auta, jejichž řidiči sem vjeli, a teď jsou nuceni zase bez zaparkování vyjet!

Už si začínám připouštět, že jsem udělal chybu, když jsem sem vjel. Jenže podle mě jsem žádnou chybu neudělal, tedy alespoň podle svých dřívějších zkušeností. No – a to byla asi chyba, spoléhat se na deset let staré zkušenosti. V roce 2006 pršelo a ulice byly prázdné. A bylo pondělí, nikoli pátek. Pátek, den předšabatový, a pátek, den hlavních muslimských modliteb. Teprve teď si vzpomenu na nezvladatelný chaos v automobilové dopravě na Olivové hoře ve východním Jeruzalémě. Ano, jsme v arabském městě. Jak jsem o tom psal v roce 2006. Přesněji: Akko je město smíšené, ve kterém arabské obyvatelstvo páčí jen 30 %. Ovšem ve středověkém centru je to 70 %!

Klid v dešti: Akko 2006, na stěnách plakáty pro volbu arabských poslanců do Knesetu

Tehdy jsem také psal: »Sedíme s průvodcem Šajkem v restauraci na nábřeží, do kterého dunivě narážejí vlny, pojídáme falafel a ptáme se ho, proč tady muslimové nejsou Židům hrozbou. "Přední z jejich rodin rozhodli, že lepší pro ně bude spolupracovat," pravil Šajke.
 Aha - takhle jednoduchý je mír v Akku!«

Vzhůru do Akka!

Nu, tak ten akkský mír dostal vážnou trhlinu hned v roce 2008. A to ve středu 8. října večer, kdy už začal Jom Kipur, jeden z Vysokých svátků. Ten svátek je tak vysoký, že náboženský zákaz řídit tento den automobil respektují i nenáboženští Židé. A právě tuto dobu si vybral jeden Arab, aby vjel do místní židovské čtvrti. Z okének jeho auta zněla vytuněná hudba, a hnal se takovou rychlostí, že málem přejel malé dítě. Byl zastaven židovskými mladíky, a vyzván, aby alespoň ztlumil hudbu. Neučinil tak, a tak mu byla vysklena okna. Na pomoc mu však přiběhli kamarádi a začala "etnická rvačka". Její účastníci si navzájem rozbili huby. Sebenasírací Arabové se pak v počtu stovek kusů vydali do okolních ulic. Rozbíjeli tam výklady a zaparkovaná auta, rabovali obchody a devastovali pouliční osvětlení. Ve čtvrtek rvačky pokračovaly, tentokrát s asistencí policie, která proti oběma skupinám použila slzný plyn a vodní děla. I přes policejní posily násilnosti eskalovaly. V noci z pátku na sobotu vypálili židovští chuligáni 14 arabských domů. Do města napochodovalo dalších 700 policistů, klid se do něj vrátil až v neděli, ale napětí zůstávalo. Akko navštívili i různí izraelští politici, včetně prezidenta Šimona Perese a ministryně zahraničí Cipi Livni, kteří se také snažili o uklidnění situace.

Bylo zatčeno celkem 64 lidí, včetně arabského původce nepokojů. Ten musel za urážku náboženského cítění trpět týden v domácím vězení a na čas mu sebrali řidičák. Starosta Akka navíc kvůli bezpečnosti zakázal každoroční divadelní festival, z něhož tyli zejména arabští obchodníci…

Ale v pátek 25. března 2016 panoval v Akku mír. Až na dopravní chaos v jeho uličkách. Zázrakem jsem z toho zhutnělého prostoru vykličkoval nakonec bez škrábance na laku půjčeného auta. První dovolenou odbočkou jsem se pak vydal vpravo ke čtyřce. Ale přece jen mi to nedalo a na vhodném kruháku jsem znovu zabočil vpravo, k jihu, a projel další branou do starého města. Objížděl jsem zdejší zaplněná parkoviště, tentokrát díky jednosměrkám už bez zbytečných kolon. Nakonec jsem znovu vyjel z hradeb – a ocitl se na břehu moře. Vedle řádky zaparkovaných aut kousek od místního přístavu tam bylo ještě jedno volné místo pro naše malé autíčko.

Při hledání místa na parkování jsme ztratili půl hodinu, je už půl šesté. Pokud chceme dojet domů do sedmi, kdy zapadá slunce, moc času už nemáme. Takže hurá do města! Zpátky jednosměrnou branou. Zdálky nám ukazovala směr Džazzárova mešita s typicky půlkulovitou zelenou střechou, i její minaret se zelenou špicí. Došli jsme na čtvercové náměstíčko s obchůdky v podloubím. Uprostřed prostranství tu stojí masivní asi dva metry vysoký sloup, snad zbytek jakési stavby, jejíž význam je vysvětlen bílým písmem na zelené tabulce, ovšem pokud umíte arabsky. Býval tady zjevně karavanseraj.

Hodinová věž 2016

Došli jsme i ke zdejší proslulé hodinové věži, jedné ze tří v Izraeli. (Originální jsou ty věže tím, že na každém ciferníku jsou jiné číslice.) Za věží se rozkládá vůbec největší místní karavanseraj zvaný Khan al-Umdan – jenže průchody k němu jsou zamčeny. Hebrejsky, anglicky a arabsky se v cedulce na zavřených vratech můžeme dovědět, že vchod jest zakázán, neb tam číhá nebezpečí. Snad je celý areál v rekonstrukci. (Dávám sem alespoň foto z roku 2006.) Citadela je také už zavřena, je před šabatem. Hradby však uzavřeny nejsou. Vydáváme se tedy další úzkou uličkou tušeným směrem. Vyhýbáme se vozíku s turisty, který táhne klusající koník. A, tady snad budeme moci vyšplhat. Úzké schůdky vlevo nás však vynesou na střechu, jež je pravděpodobně obývaná. Ano, jsme na hradbách, avšak dveře, otevřené do nízkého domku nám říkají, že jsme na cizím dvorku. Rychle se zdekujeme, Jana toto soukromí fotit nechce. Až další odbočka nás vede správně. Zdánlivě vede jen k hospůdce na břehu moře, ve skutečnosti však šplhá do protisměru k jiné kavárně – kolem níž se jde na hradby! Kdybych tu už dříve nebyl, asi bych ten výstup nahoru nenašel…

Khan al-Umdan 2006

Konečně mohu Janě ukázat ten výhled přes zátoku až k Haifě, či spíše k mlžnatému obrysu karmelského hřebene nad Haifou. Konečně si můžeme v klidu užít procházky po středověkých hradbách. Klidu si moc neužívají turisté, kteří si zaplatili divokou jízdu na motorovém raftu, který s velkým rámusem přejíždí svoje vlastní vlny. Ječení turistů nás doprovází i k bíle omítnutému prostému kostelíku s otevřenou věží, ve které visí velký černý zvon. Na dveřích je františkánský kříž, vcházíme dovnitř. Jsme v kostele Jana Křtitele, kolem nás do něj vbíhá malé dítě. Vlídný kněz se nás vlídně ptá, zda není naše, avšak musíme ho zklamat. Jana opět ctí soukromí náboženských prostor, a já svůj drzý foťáček zapomněl ráno u nabíječky. Budete si sem muset zajet, abyste tu prostou krásu uviděli.

Ještě jdeme kousek dál, až kam to jde. Vpravo se z hradeb sklánějí dlouhé nízké schody, po kterých jsem kdysi dávno na hradby nevyjel. Františkánský zvon začíná odbíjet šestou, je čas se vrátit. Sejdeme po těch nízkých schodech a vracíme se zpátky uličkou, kam je autům vjezd zakázán. Vozíkům s klusajícími koni ne. Na zemi leží koňské kobližky, Janin citlivý nosík se však spíše krčí nad zápachem lidské moči.

Auto stojí na svém místě, unaveni a šťastni do něj usedáme. Jednosměrnou branou zpátky nemůžeme, ale nacházím správnou cestu, na správné křižovatce špatně odbočím. Avšak zvolená cesta vede na jih; tady někde bychom měli najet na čtyřku. Cesta se zatáčí poněkud k východu, a už je tu velká křižovatka se světly. Vidím, že za ní se cesta zase sklání k jihu. Přejedu tedy křižovatku přímo – a zjišťuju, že jsem se dostal na cestu, vedoucí k teď již zavřeným multimarketům. Vpravo, paralelně s námi, se řítí auta po dálnici. Pravdu měla Jana na místě navigátora, když mi před křižovatkou radila odbočit vpravo! Nu, udělal jsem chybu, která se však dala lehce napravit. A chybu, která se dala i omluvit: Na oné křižovatce totiž nebyla žádná šipka, která by oznamovala, kam který proud vede (pouze vlevo, rovně, vpravo). Komunikace nebyly ani označeny číslicemi. Ne poprvé a ne naposledy jsme si s Janou zanotovali:

"Jako doma!"

Ale konečně jsme na čtyřce, drandíme si to stovkou. A už nás vítá Haifa, sjíždíme na snad správném místě a otáčíme se po vedlejší komunikaci do protisměru. Jedeme kolem typické budovy sila, které nám slouží jako orientační bod. Jedeme správným směrem – jenom to silo je na špatné straně. Nu, do penzionu Mayer jsme nakonec vykličkovali úspěšně. Do sedmé hodiny zbývá ještě čtvrthodina, šabatový mír židovské domácnosti bude zachován.

Tento večer se dotvořila nebesa a země a všechny jejich šiky. Dokonal Stvořitel své dílo, které vytvářel celých šest dní a odpočinul si dne sedmého od celého svého díla. Ale my si zítra neodpočineme – třebaže půjde o den zavřených dveří i na místech, kde by to ani náboženský znalec neočekával.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na Velký pátek 25. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 10. června 2016
*

Zde si můžete přečíst článek o městě Akko z r. 2006

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz