Blaho na hoře

Izrael je plný hor, pahorků a vršků, pro dnešní neděli velikonoční jsme za svůj první postupový cíl na cestě do Tiberias zvolili Horu Blahoslavenství. Ráno jsem vstával už před sedmou, na cestu z Haify jsme vyráželi až v půl desáté. Alespoň se už rozehnaly ranní chmurné mraky. Podle starší předpovědi mělo v noci spadnout až 40 mm vody, podle mladší 30 mm a podle nejmladší jen 5 mm. Nevím, kolik spadlo,avšak pršelo. Kolem sedmé bylo ještě 15°, ale na cestu se nám teplota vyladila na vkusných 19°. Ani dnes jsme si tak nemuseli zapínat v autě klimatizaci, což bylo vhodné, neboť nás čekala cesta asi 240 km dlouhá. Jasně, že jsme nejeli rovnou. Když už jsme se přesunovali, chtěli jsme také něco cestou vidět!


Dobalili jsme, naposledy se nasnídali a hlavně se rozloučili s milými hostiteli. Na poslední chvíli mě napadlo zeptat se, jestlipak mají taky k dispozici kryt? Ano, mají, samozřejmě. V bytě je komora, která se většinou používá na jiné věci. Zalézt tam jde ale i tak. Nejlepším krytem při bombardování raketami Hizballáhu a Hamásu se však ukázala být kuchyně – protože je bez oken! Více informací z penzionu Mayer nečekejte. Posíláme tam společně s Janinkou ještě jednou velké poděkování.

Dnes řídí Jana, v deskách mám připravenu vytištěnou mapu z mapy.cz i báječnou mapu z Izraelského národního fondu (KKL - JNF), která při svém měřítku 1:235.000 slouží jako slušná automapa. Nejdříve však beru do ruky ruskou mapu města Хайфа. Tadyhle dole zabočíme vpravo na modrou dvaadvacítku, na sloupech estakády překonáme severní průmyslové předměstí Haify a pak… A pak nic, protože jsem navedl Janinku na čtyřku. Nevadí, známe to tu. Za naší autopůjčovnou (autíčko, řekni pá pá!) zabočíme vpravo na starou známou pětasedmdesátku, kudy jsme před dávnými časy, tedy ve středu, jeli do Meggida. Znovu vyndávám foťáček, a znovu fotím. Po deseti minutách jsme v širé krajině narazili na křižovatku se semafory a Jana se mě ptá:

"Tady mám jet rovně rovně, nebo rovně mírně vlevo?" Tentokrát mírně vlevo, tam, kam ukazuje šipka s nápisem "Nazareth". Stále po pětasedmdesátce. Za zády nám pomalu mizí hřeben Karmelu s citadelou karmelitánského kláštera na Muchrace, před námi se zvedají kadeřavé vršky, obsazené vesničkami. Zase semafory, aby přes naši dálnici mohly přejet obyvatelé z levé vesnice do pravé. My jedeme rovně rovně. Po několika minutách další křižovatka. Tady pojedeme rovně rovně, nebo rovně mírně vlevo? Tentokrát zase mírrně vlevo, odbočujeme na dálniční silnici číslo 77 tam, kam neukazuje šipka s nápisem "Nazareth". Ještě včera jsme se rozhodovali, zda do toho svatého místa zavítat či nikoli, nakonec zvítězil názor, že bychom se neměli přetěžovat. Daniel včera ani nešel do synagogy, jak byl nastydlý. Kašlal, smrkal, měl mírnou teplotu. Janinka cítí, že na ni také něco leze. Nazaret si dáme někdy příště.

Cesta po dvouproudé rychlostní silnici pěkně ubíhá. Nikdo šíleně nepředjíždí, ani my nejedeme šíleně. U beduínské aglomerace Zarzir s uspokojením zjišťuji, že tentokrát stavitelé silnic zvolili mimoúrovňová křižování. Místní beduíni tedy již nebydlí ve stanových osadách, izraelská vláda jim zde (stejně jako třeba v Negevské poušti) vystavěla trvalá obydlí. A školy – mateřské, základní i jednu střední. Dost beduínů – včetně imámů – snad i proto dobrovolně slouží v izraelské armádě. Ale ne u všech jejich soukmenovců se to těší přízni. Místní imám byl například propuštěn ze svazku ministerstva obrany. Odmítl totiž vykonat muslimský pohřební obřad beduínskému vojákovi, jenž padl ve službách IDF…

Krajina kolem mi připomíná Podkrkonoší. Pole jsou někde zoraná, jinde se po dešti pěkně zelenají. V kadeřavém chlumu nad silnicí se pasou hnědobílé krávy. Silnice se zařezává do vršků Nazaretské pahorkatiny, sjíždíme do plochého údolí Cipori. Vlevo se objevuje rozlehlá vodní plocha – rezervoár Eškol. Potok, co teče mezi silnicí a tím rybníkem není jen tak nějaký potok, ale jde o "národní rozvaděč vody". Voda z jezera Kineret, ke kterému směřujeme, nám zde přichází vstříc. Mohutná čerpadla vhánějí jezerní vodu z úrovně asi 200 metrů pod mořem do potrubího systému, který vede do kanálu ve výšce asi 40 metrů nad mořem. Ten kličkuje mezi pahorky asi 10 km, než dorazí k rezervoáru Calmon u obce Ilabun. (Přitom má – podle vzoru dávných antických akvaduktů – minimální spád, takže téměř neztrácí výšku.) Tady ho další čerpadla dopraví až na rozvodí ve výšce asi 150 metrů. A odtud pak už samospádem směřuje do pobřežní planiny, odkud je rozváděn do značné části Izraele. I do Tel-Avivu. Z pobřežní planiny voda Kineretu stoupá zpátky až do Jeruzaléma s jeho 800 metry nad mořem…

Vpravo se zvedá Ciporský les, za nímž se skrývá starověké Cipori. Založeno v době železné, jeden a půl tisíce let bylo nepřetržitě židovskou osadou. I když samozřejmě s vlivy asyrskými, helénskými, babylonskými, římskými, byzantskými… V prvním století našeho letopočtu si ho Herodův syn Herodes Antipas zvolil za hlavní město svého vládnutí. Kolem roku 1000 židovské osídlení končí, pravděpodobně v souvislosti s křižáckými válkami. Po křižácích přišli Arabové, pak Osmánci – jak už v to Izraeli chodilo. Někdy přiště se v ciporských vykopávkách musíme zastavit. A, ano – je to národní park a platí tam naše předplacené zelené vstupní karty.

Míříme na východ údolím Tur'an. Po dvaceti minutách, strávených jízdou na sedmasedmdesátce, se vlevo se na jižním úbočí pohoří Tur'an objevuje arabské městečko Tur'an. A hned vedle něj obrovitý vápecový lom. A kousek vedle další lom, nevápencový. Tímhle směrem bychom se dostali až do Tiberias, avšak mám v plánu nejdříve navštívit Horu Blahoslavení. S nelibostí zjišťuji, že se na naši trasu vrátil zvyk stavět křižovatky úrovňové. Ale tahle křižovatka se silnicí č. 65 je mimoúrovňová. Správně tedy odbočujeme vravo až za přejezdem, abychom mohli nakonec odbočit vlevo na sever. A tady zase sleduji, jak v nejlevějším pruhu stojí auta, která chtějí z pětašedesátky odbočit na západ do Haify – na světlech! Takže opět úrovňově-mimoúrovňová křižovatka. Na dálnicích Izraele musíte být vždy ve střehu! Ale zase chválím, že se řidič na doprovodné cedulce doví, že tudyma se dostane na novou dálnici číslo šest – 50 kilometrů předem.

Míříme přímo k onomu druhému nevápencovému dolu. Zjišťuji, že to není lom, avšak zářezy nově stavěné silnice. Tady se nemusím bát, že by se pruhy do sebe vcucly bez varování. Upozorňují nás na to ostře oranžové značky. Doprava se slévá do dvou protiběžných pruhů, oddělených od sebe ostře oranžovou dvojitou čarou s ostře oranžovými špalíčky uprostřed čar. Všichni dodržujeme přikázaných 70 km (na tachometru nanejvýš 80) a doprava se utěšeně hýbá. Zjišťuji, že značka "Práce na silnici" znamená, že se na silnici a v jejím okolí skutečně pracuje. Na padesáti metrech vedle sebe stojí obrovité pásové bagry, vlastně sbíječky, a mlátí do skály. Ve stavbě je vlastně skoro celý dvacetikilometrový úsek pětašedesátky, po kterém jedeme.

Užívám si, že neřídím, a těším se z toho, jak Jana bravurně vykružuje cestu, která se kolem vršků, které zde mají přes 500 m.n.m točí jako nějaký tobogán. Tak dlouho se kochám, a fotím, že málem včas nevydám pokyn: "Tady vpravo!" Protože když se jede rovně, tak se podjede silnice č. 85. A protože pětašedesátka tady končí, tak se za podjezdem zatáčí vlevo na tu osmdesát pětku. Dojeli bychom tak až do Akka na pobřeží Středozemního moře. My však míříme k jinému moři. Na východ jedeme asi půlhodinu. Tady na úrovňové křižovatce pětaosmdesátka končí, a dál pokračuje plynulým obloukem k severu jako devadesátka. My zde odbočujeme vpravo na jih.

Severojižní izraelská magistrála č. 90 tady má charakter nějaké okresní silnice! Sjíždíme po ní dolů, vytáčíme serpentiny jako v Jizerkách, když se od České chalupy sjíždí do Harcova. Jenom v okolí není les, a tak ty serpentiny vyhlížejí dost strašidelně. Ale Janinka jede pozorně. Hledám, kde jí mám zavelet k odbočení vlevo na tu Horu. Už si myslím, že jsme přejeli, ale ne, to byla jen odbočka do vesnice Chorazim. Tady to je! Necelých pět kilometrů po devadesátce. Jedeme silničkou čtvrté kategorie k místnímu církevnímu areálu. Hlavní vrata jsou zavřená. Zastavujeme, ale předjíždějí nás dva autobusy, které jedou po komunikaci kolem plotu až tam, kam to jde, na jakési parkoviště, či spíše skladovací plochu. A tady jsou další vrata. taky zamčená. Dny zavřených dveří pokračují!!!

Tak nejen karmelitáni, františkáni taky! Zřejmě zamkli celý areál a jeli i se sestrami františkánkami ze zdejšího kláštera slavit Velikonoce do Jeruzaléma! Ano, říkali nám, ať do Svaté země nejezdíme o Velikonocích, ale z dříve popisovaných důvodů jsme si nemohli vybrat čas. (Ono s tím časem – za tři týdny je Jom ha-šoa, za čtyři týdny Pesach a za pět týdnů Velikonoce pravoslavné.) Vybrali jsme si alespoň místa mimo přelidněný Jeruzalém (i když asi dva miliony poutníků, jako za dob Ježíšových, do něj letos asi nedorazí). A takhle křesťani do nás!

Za plotem je nejen klášter, ale i moderní osmihranný kostel, postavený na místě zbytků byzantského kostela, který tu stál od čtvrtého do sedmého století. "Moderní" v tomto případě značí dobu výstavby 1938. A osmihranný je proto, aby se na každou z osmi stěn mohlo napsat jedno blahoslavenství:

Blahoslaveni či požehnáni jsou (podle Matouše v ekumenickém překladu)
chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské,
ti, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni,
tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví,
ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni,
milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství,
ti, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha,
ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími
a ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.

Nakonec jsme byli blaženi i my, protože jsme za houfem turistů ze dvou autobusů vstoupili na soukromý pozemek za nezamčenou branou, abychom z výšky asi 300 metrů shlédli na hladinu jezera, zvaného dnes Kineret. V blízkém zálivu jsem v něm zaznamenal uprostřed vodní hladiny stát tři kříže. Dalekohled mi prozradil, že se nejspíše jedná o technické zařízení, které měří výšku hladiny jezera, žádné popravčí nástroje.

Dnes je to jezero Kineret, v době Ježíšově jezero či moře Genezaretské či Galilejské, později třeba Tiberiadské. Tady je jedno místo z těch, o kterých lze říci, že tady to je. Byl tu určitě dobrý výhled už před dvěma tisíci lety, i když tu tehdy zcela jistě nerostly banány ani blahovičníky. Početný dav se mohl tísnit třeba na tomhle protisvahu, který tvoří malý amfiteátr. Hlas přednašeče se měl jak rozléhat. Vzpomněl jsem si na jeden středověký obraz, popisující tuto situaci, kdy onen dav dokonce sedí na lavicích, jako v nějakém divadle. Možná tu ty lavice někdy bývaly, Ježíš zde rád kázával.

Fotíme okolí, šedé kouřmo nad šedou hladinou i strmé šedé svahy, spadající k jezeru před Tiberias. Mám už hlad, i když je teprve půl dvanácté. Sedáme si na příhodný kámen. Blahoslaveni hladovějící! Svačoobědváme připravené občerstvení, včetně několika sladkých bomb, které jsme si včera koupili cestou od zavřené Muchraky, a je nám blaze. Větřík pofukuje, sluníčko hřeje, bude tak pětadvacet stupňů. Jíme, koukáme, rozjímáme. Turisté nasedli do svých autobusů a odjeli, panuje tu klid. Je čas na trochu ezoterie.

Jana je křesťanka, konkrétně husitka, jak už jsem psal dříve. Pro dnešní den, tedy neděli Zmrtvýchvstání, nejdůležitější den křesťanského kalendáře, jsem pro ni naplánoval návštěvu nějakého místa, spojeného s Ježíšem – ale ne na jeruzalémské Via Dolorosa, zparchantělé krámy s krámy a přeplněné dnes zbožnými turisty.

Můj bezvěrecký táta se narodil do československé vlastenecké rodiny. Až na začátku německé okupace se ukázalo, že mu jeho židovský tatínek, můj dědeček, nechal do matriky – jako u všech svých dětí – napsat židovské náboženství. Jenže ještě před deportací do koncentráku se naši pokoušeli získat víza do Argentiny, a ta přijímala už jen pravoslavné křesťany. A tak mého tátu pokřtil v kostele sv. Cyrila a Metoděje sám Gorazd (který ještě nebyl svatý).  To je ten kostel v Resslovce, kde se pak skrývali parašutisté, co odpravili Heydricha, víte?

Já jsem tedy dle vžitého výrazu "tatínkovec", či spíše "dědečkovec", jinak hodně liberální žid, spíše sionista. Sionistkou je samozřejmě i Jana.

A byla i moje milá žena Ivana. Než mi umřela. Narodila se na konci války, v době, kdy byl její židovský tatínek v lágru. Jako všechny pražské "arijské" rodičky ze smíšených rodin rodila její maminka povinně u Apolináře. No a u Apolináře zase všechny takovéto matky povinně nechávaly své děti křtít v místní kapli. Takže Ivanka byla podle válečného rodného listu vlastně katolička. I když to soudruh školní katecheta na začátku padesátých let nechtěl připustit…

Takováhle mišpacha! Ó, Elohejnu, ó, Ježíši Kriste! Jo, jsme na správném fleku.

Prožito v Izraeli na neděli Zmrtvýchvstání 27. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 6. července, den památky na upálení Mistra Jana Husa, den po svátku Cyrila a Metoděje, tedy ve správný čas…
*

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz