čtvrtek 4. srpna 2016

Gamla shora


(Golany na vlastní kůži)

Odrážíme od vyhlídky na Betsaidu a jedeme deset kilásků na západ až na téčkovou křižovatku, kde lichá silnice č. 869 končí. Odbočujeme vlevo k severu na sudou osmsetosmičku. Krásná rovná silnice překonávající na náhorní planině jen mírné úvaly, svádí ke šlápnutí na plyn, avšak já jsem poctivý řidič a jedu teď s devadesátkou na tachometru, maximálně 95 (což by mělo být reálných devadesát). Vím, že izraelští dopraváci hlídají vpodstatě jen rychlost. Automobilové nehody totiž připraví v Izraeli o život více lidí než teroristické útoky. Proto jsou místní policajti na vyšší překročení rychlosti dosti hákliví. Řídím a nechci platit pokutu a dělat ostudu.


808
Jako si ji udělal ten soudce Nejvyššího soudu, který na severojižní izraelské magistrále č. 90 někde v poušti, "kde to přeci nikomu nemůže vadit" jel nepředstavitelných 135 km/hod. (Na devadesátce je samozřejmě povolena jen devadesátka.) Policajti ho zastavili, zjistili, a předali věc do správního řízení. Pan soudce přišel o řidičák na výchovné dva měsíce a musel zaplatit 1.800 šekelů. Obvyklá taxa je nejméně 600 šekelů, ale vysoká (ba téměř nejvyšší!) funkce je v této zemi přitěžující okolností! Zajímalo by mě, kolik platil onen řidič, o kterém mi psal v komentáři čtenář T. Vodvářka:

"Cesta do Eilatu přes Negevskou poušť je krásná, rovná, přehledná a s omezením rychlosti na 90 km/hod. Den předem mi chlapík na recepci v hotelu poradil, ať tu 90 dodržuji. Po hodině cesty po nádherné a rovné silnici jsem se cítil jako slimák, žádný provoz a můj vůz jel rychlostí popelářské Kuky. Už jsem chtěl zahodit opatrnost a vymáčknout z Fiata více, když mne předjelo luxusní auto (nejspíše maserati) zhruba 150 km/hod. V okamžiku, kdy jsem se mu chtěl přidat jsem uviděl ono maserati stát u takové skály spolu s vozem policie, která mu nejspíše hodně ulehčila od zbytečné hotovosti. Od toho dne jsem jezdil přesně podle předpisů."

Takže jedu přiměřeně slušně, spíše ještě pomaleji, než je dovoleno, neb nechci přejet odbočku do Gamly. A pak taky nehodlám vypůjčeným vozem skolit divokou zvěř, či spíše vypůjčený vůz zničit nárazem do vysoké zvěře. Varovný trojúhelník nás informuje černou siluetou: "Pozor na gazely!" Bylo by jich škoda. Jsou to ty gazely, o kterých se zpívá v písni Šalamounově: "Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium. Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter." Beter – to je prý zde, i když nejde o hory nahoru, ale hory dolů – totiž strmé svahy místních údolí.

Dolmen
Už po dvou kilometrech zatáčím zase vlevo k východu po neočíslované "Local Road". Silnička je rovná, ale úzká – tak akorát na dvě auta, anebo na auto a autobus. Jedu pomalu, Jana má čas sejmout svým chytroušem řadu dolmenů vpravo. (Však si jich ještě užijeme.) Po dalších dvou kiláscích dorazíme k budce výběrčí vstupného, u které nás zastaví závora. Vytahuji naše připravené zelené karty (Green Pass), a nechám si je proštípnout  už potřetí. Paní výběrčí zvedá závoru, avšak varuje nás: "Zavíráme v pět hodin!" Pak se obě závory  – ta u příjezdu i ta u odjezdu spouští a zamykají, a kdo by zmeškal, může odejít leda pěšky, protože autem neodjede. Říkám si, že snad paní "celnice" přehání s tím varováním: vždyť je teprve něco po půl druhé. V hlavě mám stále ten svůj plán, podle kterého jsem si na Gamlu vyčlenil celý den. Proto jsme se mohli ráno zdržet s nákupy a v poledne na Bethsaida Vista Point. I když čas pokročil, máme ještě více než tři hodiny na prohlídku.


Můžeme se tedy trochu zdržet. Nejdříve na záchodě (bohužel neteče pitná voda, bohudík máme vlastní zásoby), a potom při hledání betonové budky, ze které je nádherná vyhlídka do údolí Gamly. Budka však slouží hlavně jako pozorovatelna téměř bájných griffonů vultures, aneb supů bělohlavých. Vedu Janu zkratkou po červené značce. Má přítelkyně je nadšená z barevné květeny. Dokonce tu nacházíme i bujné kopřivy. Jedny mají na listech bílé kresby, a velmi tak připomínají plevel, rostoucí mezi normálními kopřivami v okolí trojské botanické zahrady. Podle naší kamarádky Dáši jde o rostlinu s názvem "pitulník postříbřený" a není to vůbec kopřiva. A může se dávat do salátů. Buďto je to bujnější jedinec, anebo úplně jiná rostlina. Hned vedle se totiž další "kopřiva" honosí plody ve tvaru chmelových šištic – no, neochutnali jsme.

Přicházíme k rozcestí, kde nám rozcestník prozrazuje: Vpravo se jde k vodopádům Gamly. Vlevo na vyhlídku k "vulturům". A pak ke starobylé Gamle, což je můj primární cíl. Takže se budeme muset vracet. Byl jsem tak po zásluze potrestán za pýchu na svůj orientační smysl! Avšak tato chyba se nám vyplatila.

Nečekaně jsme se dostali k rozvalinám osady Deir Qeruh (na mapě Googlu "Deir Karok" či "Deir Karukh", v české wiki "Dir Karuch"). Z dvojjazyčné vysvětlovací tabulky se dovídám, že tu ve 4. a 5. století stála křesťanská vesnice. V 6. století si zdejší obyvatelé postavili kostel a po něm i klášter (monastery, monastýr, arabsky "Deir"). Arabsky se to místo jmenuje kvůli tomu, že bylo zničeno v 7. století při arabské "konkvistě" (conquest), tedy při dobytí vesnice. 20. srpna 636 n. l. byla totiž Byzantská říše poražena muslimskými Araby v bitvě u potoka Jarmúk, což znamenalo konec její vlády v celé blízkovýchodní oblasti. Tehdy, teprve roku 14 muslimského kalendáře, začala skutečná expanze islámu. Místo bylo osídleno znovu ve 13. a 14. století, načež bylo opět opuštěno. Až ve 20. století tu byla znovu postavena vesnice, tentokrát syrská. Po izraelské šestidenní válce, tedy po roce 1967, bylo místo znovu opuštěno. A teď zde už nikdo bydlet nebude, protože jsme v národní rezervaci a provádějí se tu vykopávky.

Tak tomu je v izraelských národních parcích vždy: Krom chráněné živé i neživé přírody se v nich vždy nacházejí i archeologické skvosty. Tady mi připadá pozoruhodné, že i když bylo po původních křesťanech toto sídlo znovu dvakrát obnoveno, že si nikdo nerozebral kameny kostela na stavbu nových domů! Ale třeba v tom kostele noví obyvatelé bydleli – anebo vidíme jen stěny, které se zachovaly pod úrovní země… Krom zbytků kostela se našel i olivový lis, v němž byzantští křesťané lisovali olej z místních oliv. (Totiž ne křesťané, ale jejich oslík, jak dnes ukazuje jeho plechová atrapa.)

Nu, jsem velmi potěšen, že jsme sem zabloudili! Těch deset minut zdržení jistě nebude vadit. Ale už je potřeba jít na onu vyhlídku. Když je pěkné počasí a slunce se opírá do sklanatých svahů Nachal Gamla, stoupá z údolí teplý vzduch, v němž plachtí oni supi. Před deseti lety nám jako letka bojových letadel (rozpětí křídel 240 – 280 cm) prosvištěli několik metrů nad hlavou, což se mi tehdy nepodařilo zachytit. Dnes je však opravdu zima a vane silný vítr, který ohýbá vysoký blahovičník (eukalypt) nad vykopávkami. Vinou větru je pocitová teplota někde pod 10° Celsia. Navíc dopolední slunko někam zmizelo za šedou vrstvou běžících mraků.

Najdeme onu vyhlídku, ukazuji z ní Janě bílou skvrnu na protějším svahu. Ten je daleko asi 200 metrů, takže nevidíme supíky, kteří tam bydlí, jen pozůstatky po jejich hodování – bílý trus. Supy nevidím ani kukátkem, které se tváří jako triedr (ale zato je lehké!). V onom betonovém altánku jsou však vycpané hned dva exempláře – matka se svým mládětem na hnízdě. A nad krajinu se hodlá vznést ještě jeden sup – v tomto případě se nevznese, neb je kovový a velice umělecký.

2016

Vyhlížím i do severního závěru údolí, ve kterém se ukazuje stříbrná stužka vodopádu. Má přes padesát metrů a je prý nejvyšší v Izraeli. Pokud nám zbude čas, podíváme se k němu. Do hlubokého kaňonu je odtud odshora pěkný pohled, ale nebudeme do něj sestupovat. K vodopádu vede pohodlná cesta po rovince; na mapy.cz jsem naměřil, že je vzdálený jen 2 km. Na údolím v dálce vidím známý hájek blahovičníků. Tentokrát se u něj nevyskytuje stádo strakatých krav. Fotím po deseti letech znovu ten pohled k hoře Hermon, která se zdvíhá v dáli za vodopádem. Onen báječný výhled snímá i Janinka se svým strojem, který má o něco lepší světelnost. Avšak výsledky jsou tak mizerné, že sem raději dám fotografii deset let starou. Tehdy svítilo světlo. A v dáli se Hermon bělal sněhem. A já měl jen omezené místo na kartě, takže jsem domů po mnohém přemazávání mohl přivézt jen 400 fotek a pár videíček. Tehdy jsem vážil, kdy co sejmu, a ještě jsem dělal "multifotografie" – aby na nich byla vidět květena, zvířena, hluboká strž i vysoké  pohoří… No ale teď, když se dívám na ty dva snímky, pořízené s rozdílem deseti let, tak pozoruji, že onen "Ještěd",  který jsem viděl z vyhlídky nad Betsaidou, není to vlastní pohoří. Jde jen o jeho sopečné "předhoří", své tři vrcholky skrývá hora Hermon za padesáti kilometry kouřma. Takže možná, že tam sníh ještě je! Jen ho nevidíme. Nebo to jsou ty bílé mraky… …

2016
Na displeji mám…
Po hraně údolí přicházíme na vyhlídku nad vlastní starověkou Gamlou, za kterou probleskuje hladina Kineretu, zalitá slunečním jasem. Jsme tedy nad jejími zříceninami, které tu zůstaly poté, co onu pevnost dobyli Římané v První válce židovské. Ta začala roku 66 v Jeruzalémě, když tam vypuklo židovské povstání. Zdejší opevněné město, postavené na soutoku (či spíše "sousuchu") potoků Gamla a Daliot (Daliyot Stream), podlehlo po urputné obraně roku 68 římské Desáté legii (Legio X Fretensis). A už tu pak nikdo nebydlel, takže toto špatně přístupné místo nebylo nikdy přestavováno. Izraelští archeologové zde mají žně. (Oblast naštěstí nezajímala ani syrské, ani francouzské ani jiné archeology.) Aby se nemuseli turisté plahočit dolů po pěšině tři sta metrů dlouhé a sto metrů hluboké na plošinku před vstupem do archeologického areálu, je zde nahoře vystaven model katapultu. Už dávno před husity uměli Římané účinně užívat obléhací mechanismy. Tenhle vynález vlastně převzali od Řeků (jako většinu své civilizace). Šlo vlastně o jakousi obří kuš, která vyvrhovala těžké šípy. Jejím cílem byla "živá síla", tedy obrnění bojovníci, chránění štíty, které byly obyčejnými šípy neprorazitelné. Každá legie byla vyzbrojena 56 katapulty (jeden připadal na sto legionářů). Musel to být masakr. Gamla drží rekord – zde byly tyto válečné stroje užity Římany nejvíce ze všech bitev, které kdy vedli.

…Gamlu v zaměřovači.
Minule jsem tu byl s výpravou, jejíž věkový průměr byl přes 70 let, takže jsme se drželi jen na horních vyhlídkách. Teď hodlám dolů sestoupit s mou milou Janinkou, která je kvůli své mizerné nemoci v plně invalidním důchodu, a jejíž zbývající krvinka není nic moc. Nu, vyzkoušíme tu krvinku při cestě dolů – a pak hlavně nahoru. Kdyby bylo nejhůře, sjedu pro Janu dolů autem po přístupové silničce, která je jinak vyhražena toliko pro potřeby správců parku a archeologů.

A tak jsme tu Janinu krvinku vyzkoušeli. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 3. srpna 2016.
*
 Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

Vyprávění z roku 2006: Mír v Gamle

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz