středa 31. srpna 2016

Poklidná vyhlídka


(Golany na vlastní kůži)

Sjíždíme z úbočí Golan po klikaté jednadevadesátce k Jordánu. Cik vpravo, cak vlevo, a před dalším cikem je odbočka vpravo na parkoviště. Informační tabule nás vítá na Gadot Lookout. Jsme 150 výškových metrů nad Jordánem. Samotná říčka odtud vidět není, jen údolí, které se vlevo zavrtává do spádu ke Kineretu. Zde na jaře, když hodně prší, bouří neviditelné peřeje, na jejichž splutí na raftech lákají místní cestovky. Vpravo se rozkládá ploché a žírné údolí Chule. Nad ním se na západním obzoru od jihu k severu klene hradba pohoří Naftali – libanonská hranice. Přímo před námi se v hájku listnatých stromů skrývá osada Gadot. A když píšu, že skrývá, znamená to, že není vidět. Což mělo svůj důvod. Vyhlídka je totiž umístěna na místě, kde kdysi stávala celnice. Pocaď to bývala Francie, a vocaď Británie.



Když z mandátní Palestiny odešli Britové i Francouzi, stala se tato linie mezinárodně uznávanou hranicí mezi Sýrií (1946) a Izraelem. (Což neznamená, že by přes tuto hranici nelétalo ze Sýrie mezinárodně ignorované střelivo.) 14. května 1948 opustil britskou část Palestiny poslední britský voják. Stejný den (5.ijaru 1948) vyhlásil Stát Izrael svou nezávislost. O půlnoci pak překročila vojska sedmi arabských zemí tyto hranice a propukla "První arabsko-izraelská válka", aneb Válka za nezávislost (která mezi Araby a Židy probíhala za přihlížení Britů de facto už od roku 1945). Syřané v červnu 1948 sestoupili z Golan a přešli Jordán. Při této příležitosti zničili židovskou vesničku Mišmar ha-Jarden. Ta stála na místě farmy Šošanat ha-Jarden (Jordánská růže), kterou si už někdy po roce 1880 pořídil americký Žid Mordechaj Lovovski. Pozemek si koupil od tureckých majitelů (tedy "neukradl ho"), zvelebil, ale už roku 1890 ho prodal dál. Novým majitelem se stal jiný sionista, Moše David Šuv, tentokrát přišedší z Rumunska, který zde založil "mošavu". (Mošava byla vesnice, kterou obývali "soukromě hospodařící zemědělci".)

Tradičním útokům Beduínů se vesničané ubránili, ale když v oblasti probíhaly během první světové války těžké boje mezi Brity a Turky, museli Mišmar ha-Jarden opustit. Vrátit se mohli až v roce 1923, kdy už tu bylo bezpečněji. Ale bezpečno tu nebylo úplně nikdy. Určitě ne v onom roce 1948, kdy měla vesnice 150 obyvatel (včetně žen, dětí a starých lidí). Bezpečněji tu mohlo být snad hned po květnu 1948, kdy jednotky Palmachu obsadily sousední arabskou vesnici Kirad al-Bakkara. Jejich asi 400 obyvatelů pak bylo vysídleno a vesnice byla zničena. Jenže 6. června 1948 začal proti Mišmar ha-Jarden syrský útok dvou pěchotních praporů (asi tisíc vojáků) s dělostřeleckou podporou. Těch 150 vesničanů (včetně žen, dětí a starých lidí) syrský útok odrazilo. (Naštěstí už nemuseli čelit sousedním sudetským Arabům.) 10. června se jim to už nepodařilo. Syřané totiž proti nim poslali tentokrát rovnou dvě brigády (asi 4.000 vojáků!) a osm tanků. Takové přesile obránci podlehli. Útočníci zajali dvacet posledních žijících Židů a velmi pak svůj úspěch oslavovali. Šlo totiž o jejich "nejvýraznější úspěch" při této kampani. Na západním břehu Jordánu se jim tak podařilo vytvořit malé, ale důležité předmostí. Vlastně předpolí, protože místní most Bnot Ja'akov zničili židovští teroristé/partyzáni z Palmachu předvídavě už roku 1946 během "noci mostů".

Bnot Ja'akov přitom není jen nějaký takový most. Psal jsem minule: "Tudy se Izraelité do země zaslíbené netrmáceli, ti Jordán přecházeli dole u Jericha." Tak izraelský národ ne, ale trmácel se tudy jeho praotec Jákob, a to někdy v první polovině 2. tisíciletí př.n.l. na tradiční cestě z Mezopotámie do Egypta. Tehdy na tomto jednom z nejdůležitějších přechodů Jordánu ještě most nestával, Jákobovi pomáhla při brodění hůl. Kamenný most tu na své Via Maris postavili až Římané. Stál tu dlouho, ale až do doby křižáckých válek nevydržel. Křižáci si roku 1178 asi půl kilometru jižněji začali stavět pevnost Chastelet du Gué de Jacob (aneb Malou pevnost na Jákobově brodu). Využili k tomu tel, který zde stával od doby bronzové (3.300 př. n. l.) až do 7. století našeho letopočtu, kdy ho obývali prvotní Arabové. Křižácký král Balduin IV. tou výstavbou porušil smlouvu se Saladinem, podle které měl být brod přístupný všem stranám. Saladin chtěl problém nejdříve řešit smírně, a nabízel tučné odstupné, aby Balduin přestal. Balduin z neznámých důvodů nepřestal, a tak Saladin nedokončenou pevnost v roce 1179 dobyl a zničil. Padlo zde 800 obránců, 700 jich bylo zabito. (Židovští vesničané z roku 1948 tedy mělo lepší skóre!) V dalších stoletích patrně někdo zase nějaký most postavil, protože v roce 1799 po něm přešla Napoleonova vojska. Ani tento most nevydržel, roku 1918 bylo jedno jeho pole strženo v průběhu britského tažení proti Osmanské říši. Britové ho opravili. Aby mohl skončit v tom roce 1946…

Tady zmíním podiv několika kamarádů po zveřejnění snímku Jordánu v minulé kapitole. "Tahle, s prominutím, strouha je TEN Jordán?", psala Dáša. A Ríša: "Hele, popletl jsi fotky a místo Jordánu jsi tam dal omylem snímek potoka." Tak opravdu, je to strouha, je to potok. Ale teče skutečně přímo po zlomové linii Velké příkopové propadliny. A ona se stále mírně propadá. Takže břehy Jordánu jsou v okolí tohoto místa ve tvaru písmene "V". Nepříjemné pro přechod! Na jih odtud je hluboké údolí, na sever zase bylo jezero Meróm, a hlavně bažiny kolem něj. Mezopotámci, Egypťané, křižáci a další cestovatelé věděli, kudy mají přejít. I když to bylo obtížné. Některému mamutu, který se tudy procházel po jednadevadesátce, se to v době kamenné nepodařilo. Jak o tom svědčí jeho fosilizované kosti, jež našli ve 30. letech minulého století britští kavaleristé, kteří zde strážili  již dříve zmiňovanou britsko-francouzskou hranici.

Jordán z příhradového mostu z r. 1967 (foto 2006)
Izraelským ženistům se to roku 1967 v šestidenní válce podařilo. A to díky dvěma souběžným přenosným příhradovým mostům, instalovaným současně ze západního i východního břehu. Jeden byl pro směr "tam", a druhý pro směr "zpátky". Šlo o tzv. ""Bailey bridges", které zkonstruovali Britové během druhé světové války. I díky tomu mohly být dobyty Golanské výšiny. V roce 1973, v době jomkipurské války, chtěli Izraelci zase jednou pro změnu tento most vyhodit do povětří. A to ve strachu před případným postupem syrských tanků. Kdyby se těm totiž podařilo prorazit řídkou izraelskou tankovou rojnici, pak by syrským kolonám už nic nebránilo postupu do vnitrozemí. Dál už nestála žádná vojska! Většina izraelských bojových sil byla totiž vázána na Sinaji. Nastal by "pád Třetího chrámu", jak pesimisticky prorokoval tejdejší ministr obrany Moše Dajan. (Avšak on nejen prorokoval, ale i přijal patřičná rozhodnutí.) Jenže – jak zase dostat posily na Golany, že? Nakonec most zůstal stát. Ještě jsme po něm roku 2006 přejeli svým turistickým autobusem. Fotil jsem z něj Jordán skrz ty "příhrady", most sám na snímku vidět není, protože most se z mostu špatně fotí. V roce 2007 byl o něco jižněji postaven betonový most, jeden z těch dvou příhradových nechali demontážníci stát na svém původním místě, protože je – krásný… No a po tom betonovém mostu jsme jeli letos, jenže to jsem zbylý Baileyho most zase nevyfotil – neboť jsem řídil.

Ale předtím jsme se ještě zastavili přece na oné inzerované vyhlídce na kibuc Gadot! Kibuc značí "hospodaření v kolektivním vlastnictví". A Gadot značí "břehy". Původně ležel na břehu Jordánu, v místě zničené mošavy Mišmar ha-Jarden. Vznikl roku 1949, po vyhrané válce za nezávislost. A založila ho skupinka mládežníků ze strany Nahal a těch, kterým se podařilo přežít druhou světovou válku. Tedy holokaust, neboli šoa. Nejdříve sídlili skutečně na břehu v bývalé britské policejní stanici. (Ale to se kibuc ještě jmenoval ha-Govrim, až do roku 1955. Znamená to aramejsky "Dům mužů". Asi tam ti kluci neměli nejdříve žádné holky.) Už další rok se přesunuli poněkud výše, částečně na katastr bývalé arabské obce Kirad al-Bakkara. Kibucníkům se nejdříve nedařilo, v roce 1953 zde žilo jen 27 obyvatel. Svůj podíl na tom měli vpodstatě nacističtí syrští sousedé, kteří je pravidelně ostřelovali z Golanských výšin, právě z téhle vyhlídky, odkud je tak nádherný rozhled až k libanonským hranicím. Kibuc byl dvakrát střelbou zničen, a vždy znovu obnoven. Však kuráž kibucníků ocenil i nejmenovaný brigádní generál, který je po vítězné Šestidenní válce navštívil: "Z mého pohledu vypadáte sedmkrát větší."

Nu ano. Začátkem roku 1967 začali (po předchozích peripetiích) Syřané systematicky ostřelovat všechny "příhraniční" izraelské vesnice. Uvozovky jsou zde proto, že izraelské osady, ležící zde v severní Galileli v tak zvaném "Galilejském prstu" přímo na Jordánu, tedy na bývalých syrských hranicích, jsou od libanonských hranic a vládně-teroristického Hizballáhu vzdáleny asi jen 10 km, takže jsou pohraniční z obou stran… Říkali si o to Syřané sami, aby jim bylo území, sloužící teroristickému ostřelování, odňato. A pokud by nějaký izraelský politik chtěl vracet Golany Syřanům, konkrétně Bašáru Asadovi, za jeho "mírové úsilí", byl by idiot. (Přesto existují neužiteční euroameričtí a ruští idioti, nejen politici, kteří to Izraeli doporučují. I izraelští idioti se najdou…)


Dnes tu na vyhlídce panuje mír. Ale všude kolem jsou roztroušeny připomínky války. Zbytky syrských zákopů. Protitankové ježky. Velitelský bunkr, do něhož jsem si vlezl, abych viděl, jaký měli Syřané výhled. Krom vyhlídky je tu i památník ve tvaru vysokého betonového křídla. Na symbolickém kovovém náhrobku je položena deska s vyrytými jmény padlých izraelských bojovníků, zasypaná kamínky od návštěvníků. Někteří ti mrtví ani nebyli bojovníci, jen zorali, zasili, a když začali sklízet, počali do nich pálit syrští soudruzi ze Socialistické strany arabské obrody (BAAS). V areálu se pohybují skupinky mládeže, kterým jejich učitelé vykládají význam tohoto místa. Aby věděli, co bylo, a aby věděli, co může být. Ale ty děti to vědí, s arabskou nenávistí se setkávají každý den…

Nad troskami zničených syrských pevnůstek a zákopů dodnes rostou blahovičníky (aneb eukalypty). Zde ocituji svůj deset let starý článek:

"A tady přivedl bohatý libanonský obchodník Kamál Amín Tábis, který se po letech vrátil z emigrace v Argentině, Syřany na dobrou myšlenku. "Podívejte se na ty Židy, jak jsou chytří, co si tam zasadili stromů, a my se tady pečeme na sluníčku," řekl syrským generálům, kteří mu sem přišli ukázat nepřítele pod kopcem. Na dalším hřebeni už je spojenecký Libanon. Stačí jen hodit pár granátů... Jen kdyby ti Židi nebyli tak, tak dobře ozbrojení a tak vztekle se bránící!

Kamál byl mezi baasistickými špičkami tuze oblíben, kamarádil s šéfem syrské tajné služby a pro své schopnosti se o něm dokonce uvažovalo jako o budoucím ministru obrany. "Vysázejme si tady taky stromy, nějaké, co rychle rostou. Eukalypty. Ty mají hluboké kořeny, tahají vodu ze země, nebude tu pak tolik komárů." Syřani jak uslyšeli, tak učinili. Ve skutečnosti byl však Kamál egyptským Židem a izraelským vyzvědačem Eli Cohenem. Když na něj Syřani přišli, tak si na něm smlsli - odsoudili ho k smrti a 18. května 1965 v centru Damašku veřejně oběsili za tisícové účasti rozjásané veřejnosti.

Eli se však pomstil: v roce 1967 izraelské dělové náboje, rakety a bomby padaly na Golanech přesně tam, kde rostly evidentně uměle vysazené eukalypty - a kde pod nimi byly stále rozmístěny syrské obranné pozice.

Syřani dodnes tělo Eli Cohena nevrátili jeho rodině."


A když se dobře podíváte, tak na obou stranách této výšiny, na dalších výšinkách i na stráních, se objevují blahovičníkové hájky. A pod nimi historický beton a kov bývalých syrských palpostů. Krom historické připomínky je tu však i jedna válečná aktualita. Celé místo je totiž obkoleseno zrezavělým drátěným plotem. Na jeho tyčkách  se skví žluté obdélníky. Na těch nejstarších už sluníčko vyšisovalo rudý trojúhelník, proto jsou rudé trojúhelníky leckde vystaveny samotny. Danger mines! Historická syrská minová pole. Myslím, že Izraelci byli v roce 1973 rádi, že je tu ponechali…

Ještě jedno nebezpečí zde hrozí: Areál totiž není vybaven záchodky! Můžete ale zajít naproti přes silnici do kempu, kde jsou volně přístupny. Jen si dejte pozor, aby vás na Via 91 nepřeválcoval nějaký mamut z Mezopotámie…


My si pozor dali. Sjíždím klikaticí k Jordánu, přejedu nově ošklivý betonový most (však za sto let taky bude krásný), vyjedu klikaticí na protější svah, a už jsme u téčkové křižovatky. Odbočujeme vpravo na sever. Čekají nás zdrojnice Jordánu. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 31. srpna 2016.

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***


Minulý příspěvek: Překročit Jordán
Povídání o této vyhlídce a památníku Eli Cohena z roku 2006: Mír na Golanech
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz