úterý 6. září 2016

Na hradbách Tel Danu


(Izrael na vlastní kůži)

Jdeme od osvěžujícího brouzdaliště zpátky po světlehnědé (žluté?) šipce po "Ancient Dan trail". Tunelem ve schnoucím přerostlém papyru se zase dostáváme ke schodům, které sestupují od pistáciové vyhlídky. Směřujeme však přízemím rezervace neochvějně dále k Izraelitské bráně. Také ke Kanaánské bráně. Případně tady někde bude i brána z doby železné. Doba železná zde nastala někdy ve 12. století př. n. l. kdežto v zaostalé střední Evropě až o 400 let později. No, ona zde nejspíše byla také nějaká brána či vstup do osady pozdní doby kamenné, poněvadž tady, u pramenů vod, stálo lidské sídlo už před šesti a půl tisíci lety. Později bylo toto místo na tisíc let opuštěno. Protože se však zde nacházela křižovatka důležitých cest mezi Damaškem, Egyptem a Anatolií, postavili tu Kanaánci opevněné město, někdy před 4 tisíci lety, a nazvali ho Lajiš či Lešem (dle jistého Jozueho). Město prosperovalo až do té doby, než bylo na konci 13. století př. n. l.dobyto izraelitským kmenem Dan. Takže nové město, jež zde za prastarými zdmi povstalo asi před třemi tisíci třemi sty lety, bylo pojmenováno Dan, a bylo to nejsevernější místo Izraelského království.

Foto 2006. Moc se toho nezměnilo. Na zdi.
Než však dorazíme k nějaké bráně, je nám jíti kolem tisíciletých hradeb, které zde vykopali izraelští archeologové v letech 1966 – 1993. Našeho letopočtu. Ty hradby jsem snímal už před deseti lety  a tahle fotka se dostala i do mé knížky Mír v Izraeli. Zvláštní: Když člověk u těch hradeb stojí, tak mu připadají obrovité. Ale když se podívá na foto, pak mu zas nějak mohutné nepřipadají. Až po deseti letech jsem zjistil důvod. Hradby jsou totiž postaveny z velkých kamenů. Člověk má za to, že to jsou prostě menší kameny, a mozek  mu pak dopoví, že hradba je nízká. Proto jsem letos vyrobil fotku s měřítkem. Teď už vytrénovaným a svolným měřítkem. (Výška 165 cm. Bez klobouku.)





Prošli jsme kolem hradeb, a pak se naše cesty rozdělily. Janinka za hradbami pokračovala vlevo po mírně se zvyšující planince, vydlážděné nepravidelnými kameny k bráně Izraelitské, já směřoval k bráně Kanaánské. Teprve teď jsem si všiml zaobleného kopce v dáli, na němž trčí hrad zvaný Nimrod. Vlastně se vznáší jako obláček nad korunami blízkých stromů. Minule jsem si toho nevšiml, a netušil jsem, že je tak blízko. Inu, gůglí čarou pouhých 5 kilometrů. Až tam jsem však nedorazil, ani k té Kanaánské bráně, skryté pod betonovou stříškou. Zastavil jsem se u brány záchodků. (Ani zde není k dispozici pitná voda.) Posléze jsem chtěl dohnat Janu, proto jsem se chtěl pustit zkratkou nad vykopávkami. Přestože plánek národního parku tuto cestu obsahuje, v reálu je před vstupem na ni varovná cedule: Průchod zakázán! Poslušní turisté tudy nechodí a cestička zarostla hložím a trnoplodníkem Kristovým. Nevěřte plánkům! Totiž důvěřujte, avšak prověřujte. Prověřeno: tudy ne.

  Vracím se k hradbám a šinu se po oné dlážděné nakloněné plošině. Informační tabulka mi prozrazuje, že toto je náměstíčko, jež sloužilo jako parkoviště pro válečné dvoukolé vozy. Zatáčím vlevo a znovu přicházím ke kamennému sedátku u vysoké stěny, zakončující síň, jež tady kdysi stávala. Archeologicky je doloženo, že se jedná o trůn, kdysi krytý baldachýnem, na němž sedával král. Král – či spíš soudce, který šalamounsky řešil sváry občanů danských. Však "Dan" značí toho, jenž soudí.


Vycházím na planinku nad hradbami. Jana na mne čeká na další, o něco vyšší planince, já se však z téhle strany hrabu na hradby, abych z výšky okusil jejich pravou mohutnost. Zdi jsou zde široké přes dva metry – ani se mi nevejdou do objektivu. Dole pod hradbami se v hloubce asi pěti metrů vine betonová cestička, po níž přicházejí turisté. Kdysi tudy přicházeli poutníci i nepřátelé – to ovšem ještě tato cesta nebyla betonová. (Beton vynalezli až Římané 200 let před naším letopočtem.) Poutníci byli vpuštěni, na nepřátele byly vypuštěny šípy a válečné vozy. Slézám z hradeb (dovnitř) a kochám se rozhledem po Chulském údolí.

Donutím Janinku, aby se sem vrátila, abych jí mohl odrecitovat svůj deset let starý dojem: "Ze zbytků hradeb se dodnes rozvinuje pohled do osy Chulského údolí. Jeho protáhlá niva, sevřená ze dvou stran horskými hřebeny, je vlastně pokračováním geologického zlomu, který začíná ve střední Africe, kde před nějakými dvěma miliony lety vznikli první hominidi, pokračuje Akabským zálivem, vyplňuje ji Mrtvé Moře, klikatí se v ní Jordán, dostává se až k tomuto místu, kde stojíte na skoro čtyři tisíce let staré zdi, prochází vám páteří a končí ve vašem podvěsku mozkovém..."

 Ale i letos jsem ten pohled přežil. Otočil jsem se k němu zády a vydal se s Janou cestičkou k severu. Vpravo se v lesním podrostu ztrácí další vykopávky, vlevo narážíme na kohoutek s pitnou vodou! Tak na záchodě opravdu nepijte, a kdybyste to nemohli vydržet ke krámkům u vstupu, osvěžte se tady.


Po chvíli dorážíme k dalším vykopávkám. Vnější zídka obklopuje vnitřní čtvercovou zeď, kde stával místní chrám, vybavený, jak jinak, oltářem. A protože jsme v Izraeli, tak i vodní nádrží… Za ním stoupají schody na nejvyšší místo Tel Dan, k základům dávného hradu, či spíš obranné věže. Zdejší hradby jsou od těch jižních vzdáleny asi 350 metrů. A bývala to nejsevernější hranice biblického Izraelského království. A také hranice, na které si po mnoha tisíciletích rozdělily mandátní Palestinu Británie a Francie. Jejich diplomaté ji rozparcelovali nejdříve na mapě, do které onu hranici nadrásali olověnou tužkou. Ona tlustá čára na mapě představovala v terénu šířku 130 metrů! Na jih od jejího středu se ocitly i prameny Danu, jednoho z nejvydatnějších vodních zdrojů na Blízkém Východě. Ono to tenkrát bylo jedno. Čárka tam, čárka sem. Britské a francouzské impérium se kamarádily. V roce 1948 vznikl stát Izrael, a jeho severní hranice se Sýrií, přesněji řečeno, linie příměří, byla vedena ve středu oné tlusté čáry, logicky na biblických hranicích Izraele.

Tady byla francouzská Palestina
Jenže roku 1964 přišli vyčůraní Syřané s jiným výkladem. Dávná tlustá čára, namalovaná olůvkem, se pro ně stala základem pro uplatňování nároků na prameny řeky Dan. Aby svým domnělým právům dodala Sýrie na váze, vybudovala ve vesnici Nohila, jen 400 metrů od linie příměří, tankové palposty. Načež izraelské obrněné síly začaly posílat pěší hlídky na cestičku, vyšlapanou vedle symbolického drátěného plůtku, který dodnes vede po dávné linii příměří. A nad tou stezkou, prakticky v linii tisíciletých hradeb, vybudovali Izraelci obrannou zákopovou linii, aby Syřanům zablokovali vstup k vodě. A tak začala snad první moderní válka o vodní zdroje. "Tužková válka." Konflikt se postupně rozhoříval, až zde denně docházelo k přestřelkám. Nejhorší incident se stal 13. listopadu 1964. Syrské dělostřelecké granáty začaly dopadat na blízký kibuc Dan. Izraelská armáda rozhodně odpověděla. Nasadila tanky, dělostřelectvo i letectvo, které umlčely syrské dělostřelectvo i zakopané tanky. Tak Izrael odstranil hrozbu, kterou pro něj znamenaly přípravné syrské práce na odklonění toku řeky Dan. A pohraničníci začali chodit o něco níže, několik metrů severněji od své původní, dnes už zarůstající strážní cesty. 

Zákopy, zarůstající pohraniční cesta, a nová bílá cesta. Výhled přes Exsýrii a Libanon na izraelskou Metullu




Šestidenní válka zde posunula v roce 1967 hranice Sýrie o dva a půl kilometru a zabezpečila tak zdroj vody pro Izrael ještě lépe. Ty dva a půl kilometry zvedající se planiny, zarostlé vysokou travou, nás na severu a východě oddělují od Libanonu – přesněji řečeno od jeho vládně teroristické organizace Hizballáh. Dnes už na hradbách a zákopech Danu nestráží Izraelité ani Izraelci. Těmi zákopy vede prohlídková trasa, kterou ale probíhají pouze čilé děti. Hlína zapracovala, a žbrdlení zákopů se hroutí dovnitř, takže turisté s klenutým hrudníkem se tam už nevejdou. A do zabahněného podzemí betonové pevnůstky se mi opravdu nechce…

Od "Command-post lookout" scházíme zpátky kolem vraku ženijního tanku zase ke starobylé svatyni. Na jejích schodech skromě pojíme výletnický oběd, sestávající zase z nákupu u tiberiadského pekaře. Nejvíce mi chutná pizzoid se zapečeným sýrem a olivami. Však už bylo na čase něco pojísti, jsou dvě hodiny odpoledne.

Už jsme toho v Tel Dan tolik viděli. A ještě uvidíme. Jsme na nejvzdálenějším místě od vchodu, budeme vracet. Cestou se ještě projdeme Zahradou Eden. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 6. září 2016.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Ještě jedno video od pramenů Danu:


***

Minulý příspěvek: Pistáciová hora a rybník Wading
Povídání o rezervaci Tel Dan z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz