středa 14. července 2010

Vodní kytara

Moje první kytara stála sto korun. Aspoň tolik jsem za ni zaplatil klukovi, který mi ji prodal. Malá, s uzoučkým krkem, bulharská - vypadala, jako udělaná ze dřevěných přepravek na meruňky. Člověk se nemusel bát, že ji zničí, když jede na vodu. Přesně se hodila k horkému létu, chladivé Lužnici a našim tehdejším třiadvaceti. Avšak neměla jednu strunu, druhou nejtenčí, co nejvíc praská. Koupil jsem ji i bez té struny - to se dá lehce napravit, myslel jsem si tehdy, uprostřed sedmdesátých let.



Kytaru jsem si pořídil v sobotu. Hned jsem zašel do jediných libereckých hudebnin pod kinem Moskva. Smůla - v sobotu měli zavřeno. Nevadí, utěšoval jsem se, strunu koupím cestou. V neděli jsem hodil přes rameno lodní pytel, kytaru vzal do ruky a nastoupil do autobusu na Prahu. Z Florence jsem zamířil rovnou do obchodního domu Bílá Labuť. Pražský obchodní dům, jak jsem si tehdy představoval, bude mít jistě v neděli otevřeno. Neměl.

Spicha s ostatníma klukama jsme měli na Hlavním nádraží. Bylo nás šest študáků elektrofakulty, kteří si půjčili v jedné vesnické škole invazní nafukovací člun, se kterým se kdysi Wehrmacht připravoval dobýt Anglii. Sama dřevěná podlážka vážila pětadvacet kilo, zbytek člunu asi sedmdesát. Absolutně nad váhové limity Československých drah. Malý úplatek železničnímu zřízenci snížil váhu natolik, že jsme si naše plavidlo mohli vzít jako spoluzavazadlo až do Veselí. Tam nám spoluzavazadlo odmítli vzít do dvouvagonového motoráčku couráčku na České Velenice - nějak se tam nevešlo. Další drobný úplatek přesvědčil mašinfíru vedle stojícího nákladního vlaku, že nám člun hodil na tendr - a v Suchdole shodil na peron...

Cesta ubíhala zvesela, za bujarého zpěvu, doprovázeného mou pětistrunnou kytarou. Ono to bylo nakonec výhodné, aspoň se mi na její hubený krk poskládaly všechny prstíky. Melodii vedly naše hlasy, nástroj dodával hlavně rytmus.

Ze Suchdola jsme vyjížděli v pondělí, jen co jsme nahustili člun. Někteří nafukovali, jiní šli ještě na nákup. Zkusmo jsem se v konzumu zeptal, zda nelze někde v obci přikoupit struny. Nešlo.

Plavba byla krásná, takovou jsem ještě nezažil. Na dno člunu jsme uložili basu piv, jedno se vždy chladilo jako plovoucí kotva. Vztyčili jsme asi dvaapůlmetrový stěžeň, kde na ráhýnku vlály spodky se třemi nohavičkami. Na vršek jsem zavěsil mosazný zvoneček, který kdysi nosila na krku koza babičky Hejtmánkový. Když jsme míjeli někoho na břehu, zazvonili jsme na něj.

Večer jsme zarazili na samotě Krávovna. Tam struny taky neměli. Přesto kytara přilákala v noční tmě k našemu ohníčku další vodáky. Jeden si sedl hned vedle mě, do stínu pod stromem, o jehož kmen jsem se opíral. Ale neposadil se. Strom se vykláněl nad tichou hladinu Nové řeky nad jezem. Žbluňk!

V úterý jsme pluli po Nežárce. Leželi na nafukovacích bocích člunu, popíjeli pivo, občas skočili ochladit se do řeky, někdy máchli pádlem. Neustále nás předjížděly kanoe a veslice s makajícími vodáky. Všechny jsme je na dalším jezu dojeli. Zatímco jejich posádky přenášely bagáž, my najeli na korunu jezu, klekli jednou nohou na bok lodi a druhou se odtáželi jak na koloběžce. Krásně jsme sklouzli po svahu hráze a mohli jet k dalšímu jezu, cestou se nechat předjíždět a pak opět koloběžmo přejet další hráz. (Jenom ten první jez na horní Lužnici, v Pilaři, ten jsme nesplouvali, desítky utopených vodáků varují!) Jo, a nesmělo se při přejezdu jezu zapomenout na pivní kotvu.

Zaparkovali jsme ve Veselí na ostrově u soutoku, avšak ani ve Veselí žádné hudebniny neměli. Aniž ve středu v Soběslavi či v Plané. Ve čtvrtek v Táboře jsme prodejnu hudebnin našli, ale byla v ní "inventůra". V pátek jsme skončili v Bechyni beze strun.

Ještě ten večer jsme se rozešli v Praze. Já zamířil do Bráníka, kde jsem se rozložil v kempu - vybavení jsem měl. Hlavně tu kytaru, která ještě v sobotu hrála na mejdanu u jednoho kamaráda v Holešovicích. Teprve pak jsem nastoupil do autobusu směr Liberec. Na Florenci ještě, jak jsem byl mírně povznesený z toho zpěvu a té hry, jsem si, když jsem vstával z lavičky, při nadhazování kytary poněkud špatně vypočítal nadhazovací sílu, a špičkou kytarového krku si mírně rozrazil čelo...

A to vše jsem vyvedl pouze s pěti strunami. Ono to opravdu ani tak nevadilo, zpívali jsme hlasitě, kytaru jsme vlastně měli místo metronomu. Byla to dobrá kytara. Dalo se s ní i pádlovat.

Příští podnělí jsem si v Liberci na svou vodní kytaru konečně koupil novou strunu - tedy musel jsem koupit celou sadu. (Ty tlustší struny mám ještě schovaný.)

Ale už pak nikdy nezněla tak, jako tenkrát na vodě.

Psáno v Praze v červenci AD MM, doplněno o pár vět 10 let později

13 komentářů:

STK řekl(a)...

Čím to, Šamane, že se po překročení určitého věku stává člověk nostalgikem?
Proto, že některé věci už nezopakuje?

Nemůže zopakovat?

Nechce???

***

I v tom příšerném hicu jsem si sundal z hormí police v šatně velký bágl s "horským" vybavením. 80-ka lano s mnohokrát prošlou certifikací, pytlík karabin, pytlík skob, které dělával jeden kamarád z Nové Huti Klementa Gottwalda, sněžnice, mačky, vařič Juwel (originál!), smyčky. Už to nikdy nepoužiju. Buď je to prošlé, nebo jsem prošlý já. A snad polovina kamarádů je už mrtvých.

Proč to harampádí nevyhodím, nevím. Ale nevyhodím. Kdybych ho vyhodil, připadal bych si, jako kdybych teď zakoupil (výhodně, jedinečná příležitost!!) vlastní rakev.

Takže nic! Ať to potom vyhodí oni. Jim to líto nebude...

***

P.S.: Hraješ ještě někdy na tu kytaru? Třeba když není nikdo doma? ;-)

Větší vlastenec řekl(a)...

POHÁDKA MLÁDÍ (česká zlidovělá)

V životě jsou chvíle mámivé,
které časem přijdou zpět,
tak jako z jara slunko zářivé
přijde zlíbat první květ

Jen mládí nevrátí se nikdy víc,
již nevyjde nám svojí láskou vstříc
a ten, kdo nepoznal
pohádky té
musí se jí navždy zříct.

Nikdy se nevrátí
pohádka mla-ádí,
ze všech pohádek
ta nejhezčí,
nikdy se nevrátí,
marné volání,
jednou se s námi
přec rozloučí.
Proč osud dává
tak málo lásky nám,
proč všechno zůstane
jen vzpomínkám?

Nikdy se nevrátí
pohádka mla-ádí,
která je v žití
jen jedenkrát.

Ve vzpomínkách najde útěchy
ten, kdo míval, někdy rád;
toť jediné jsou štěstí úsměvy,
které život může dát.

Kdo vzpomínku na první lásku má,
tomu se žití navždy krásným zdá
a ztracenému mládí navzdory naposledy zazpívá:

Nikdy se nevrátí
pohádka mla-ádí,
ze všech pohádek
ta nejhezčí,
nikdy se nevrátí,
marné volání,
jednou se s námi
přec rozloučí.
Proč osud dává
tak málo lásky nám,
proč všechno zůstane
jen vzpomínkám?

Nikdy se nevrátí
pohádka mla-ádí,
která je v žití
jen jedenkrát.

FŇUK !

stk řekl(a)...

Jen počkejte VV, vy kýčaři jeden, i na Vás jednou dojde...
Z ničeho nic třeba vytáhnete z knihovny knížku a začnou se Vám vybavovat věci a děje, o kterých si teď myslíte, že jste je už dávno zapomněl.
Tohle už mám za sebou, Vy evidentně ještě před sebou.
;-)

Větší vlastenec řekl(a)...

Helejte, nestrašte, vážený STK, jóó ?

Zapomínání je přirozený a zdravý proces; kdybychom si všechno pamatovali, kdyby naše minulé omyly a bolesti nebyly milosrdně zastřeny závojem zapomnění, zbláznili bychom se. Všichni.

Samozřejmě, po našem vítězství musíme obnovit řádně fungující Historický ústav ČSAV, abychom nezapomínali na věci důležité.
Aby nějaký poněmčelý Čech nemohl tvrdit, jako zrovna dnes, že u Grünwaldu Jan Žižka bojoval v řadách křižáckého vojska proti Polákům.


Teprve v socialismu se naplnily ideály Husitského revolučního hnutí !(Z.Nejedlý)***Volte ČSSD a KSČM !

Větší vlastenec řekl(a)...

Velký český vlastenec o skutečné demokracii


Vážení vlastenci, vážené vlastenky, bratři, sestry, soudruzi a soudružky !

Dnes se v "našem" Němci ovládaném tisku objevila jedna z mála pozitivních zpráv poslední doby.
Soudruh Ota Zaremba, vítěz soutěže ve vzpírání na Moskevské olympiádě, vstoupil do Dělnické strany sociální spravedlnosti.
A má k tomu opravdu pádný důvod : DSSS prosazuje skutečnou demokracii.
Tedy tu demokracii, kterou už dlouho bolestně postrádáme.

"Tento systém nepovažuji za úplně demokratický. Ve skutečné demokracii můžete bez obav říci, že nemáte rád Cikány a Židy. U nás to nejde." (O.Zaremba)

Více třeba zde :
http://www.sport.cz/ostatni/ostatni/172228-byvaly-vzperac-zaremba-vstoupil-do-delnicke-strany-a-z-klubu-vyhodil-romy.html


Socialismus – budoucnost lidstva !***Volte ČSSD, KSČM a DSSS !

STK řekl(a)...

Naja, Ota vždycky přesně věděl, co by NEMĚL dělat...

Zobal kdysi anabolika a trénoval tak intenzívně, až si značně poškodil páteř. Pak měl bolesti ráno, večer, v noci i přes den - pořád. Strana a vláda se na něj vy...exkomunikovala.
Začal proto zobat silná analgetika a to, že se srovná s idejemi DSSS se dalo čekat. Mohou za to přece ty jeho bolesti. A přirozená inteligence.

Na zdvihání železných koleček na tyčce a na vstup do DSSS je přece jenom třeba trochu víc toho... ...rozumu.

Harpyje řekl(a)...

Vzpírání, box a bodybuilding jsou druhy sportů, ke kterým tíhnou ti přemýšlivější, intelektuálně založení, mezi sportovci. Olympionikův výrok o demokracii je toho důkazem. Kdo by vzhledem k jeho názoru na téma demokracie, Cikáni a Židi, mohl ještě pochybovat o tom, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch!

Harpyje řekl(a)...

Váš sentimentální výlev je přímo šokující, Vlastenče!
Copak chcete ztratit tvář?! Ještě že jste ho odčinil vlasteneckou připomínkou o našem vítězi ve vzpírání v kategorii do 100 kg během olympijských her v bratrské Moskvě v roce 1980, které bojkotovalo 64 států!

Harpyje řekl(a)...

Vzdělanci mezi sebou:
Ředitel Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně, Zdeněk Kapitán: "Není černoch jako černoch, ti z rovníkové Afriky jsou tak černí, až jsou fialoví – a na ty tu nejsme zvyklí."
Takže jak by se mohl olympionik mýlit! Navíc - Cikáni jsou jenom trochu černí!

informace řekl(a)...

Pokud jde o bitvu u Grunwaldu, Tannenbergu, je popsána v kronikách Chronica Conflictus obsažené v Scriptores Rerum Prussicarum a v Historiae Poloniae Jana Długosze. Žižka byl v té době ve službách polského krále Ladislava II Jagelonského a u Tannebergu bojoval v řadách polského vojska.
V řadách litevského pod velením knížete Vytautase bojovali zase Rusové z Polocku, Vitebsku, Novgorodu a 5.000 Tatarů na koních. Tataři prý byli sice nepohlední a teutonští rytíři se jim posmívali, ale hrůzostrašní v boji. Zničili, co mohli, mladým ženám řezali prsa, zneuctili chrámy a svaté obrazy, pochytali spoustu zajatců, aby je pak prodali jako otroky.
http://www.mondimedievali.net/medioevorusso/tannenberg.htm

Větší vlastenec řekl(a)...

Ehm...
Onen můj "sentimentální výlev" byl, vážená paní Harpyje, pouze přitakáním sladkobolným vzpomínkám jiných dvou starších pánů.
To víte, občas musím chtě-nechtě stát v opozici ("Zde stojím a nemohu jinak !"), takže přitakání všechny přítomné potěší. Že ano ?

Prostě : Si amicus tuus mingit, minga, seu mingere finga !

Tess řekl(a)...

Musím odpovědět za otce, který momentálně někde trápí kytaru ;)

Hraje :)

drak řekl(a)...

Tess, 15. ČERVENCE 2010 23:50:

Máte úžasného otce, ale to už asi víte :-)