úterý 13. srpna 2013

Vyprávění tichých svědků

"S tím hřbitovem žádný sraní. Tyla odvezem do Kutný Hory a ten zbytek zahrneme buldozerem do řeky." Tak se ještě v šedesátých letech minulého století vyjádřil jistý soudruh o plzeňském Mikulášském hřbitově, národní kulturní památce, která překážela rozšíření přilehlé komunikace. V 15. století ten hřbitov postavili naši předci skutečně nerozumně velký, a ještě ho v 19. století rozšířili. Původně byl určen předměstské chudině, ale po zrušení pohřebišť v centru města zde byli ukládáni i vážení měšťanostové, purkmistři, podnikatelé, umělci, a to do roku 1901, do zděných hrobek až do roku 1901. A tak tu vznikl jakýsi "plzeňský Slavín".

Nejvěhlasnějším mužem zde pochovaným je Josef Kajetán Tyl, autor textu české části hymny ČSR i ČSSR, což za sociku pravděpodobně zachránilo hřbitov před úplnou devastací. Byl zde pohřben dva dny po své smrti, 13.6. 1856 "za ohromného účastenství lidu". Už v roce 1858 mu na rov pořídili vlastenci sochu truchlícího anděla od Antonína Wildta. (Kdyby mu ti vlastenečtí přátelé a několik lidí z toho ohromného účastenství věnovali místo sochy zavčas každý několik krejcarů, nemusel umřít tak brzy, nemocný, v bídě a o hladu…) Tylův hrob byl r. 2011 rekonstruován, originál anděla skončil v depozitáři a jeho místo zaujala kopie Jakuba Vlčka.

Nedaleko Tylova hrobu se nachází pískovcový památníček od Jaroslava Šindeláře, vyvedený v kubistickém stylu, který připomíná Františka Josefa Škroupa, autora hudby k české hymně. Škroup zemřel v Rotterdamu, kde je i pochován. Zde je alespoň pod památníčkem od roku 1990 uložena schránka s prstí z jeho hrobu.

Černý mramor a růžová žula, na které je bronzový reliéf, tvoří náhrobek velkoprůmyslníka Emila Škody, bez nějž by Plzeň nebyla Plzní.

Hřbitov nakonec zůstal, krom sedmimetrového pásu, který byl tedy nakonec zbourán. Ovšem dělníci stavebního podniku při této příležitosti otevírali další hroby a rozbíjeli náhrobky, které mohly klidně zůstat stát. Před tímto vandalismem neochránilo hrobky ani to, že byly památkově chráněny. A to ještě třicet let po svém rozbití, jak nyní památkáři dodatečně a zarmouceně zjišťují.

Poblíž Mikulášského hřbitova vyrůstal Jiří Trnka, který chodíval se svým strýčkem a jeho malou sestrou na travnatou pláň nad hřbitov. Některé z těchto dětských zážitků se prý promítly i do jeho fenomenální Zahrady.

Jinou inspiraci dal hřbitov sochařce Marii Uchytilové (1924-1989). Její maminka pocházela ze slavné dynastie plzeňských hrobníků a kostelníků, která se touto bohulibou činností zabývala už od roku 1705. Pro malou Marušku byl tak hřbitov místem her. Když se na konci války vrátila z totálního nasazení do osvobozené Plzně, tančila šťastně na náměstí, než se od kamarádky dověděla o hrůzách nacistických lágrů. Noc pak strávila na hřbitově u Tylova hrobu, kde k ránu dospěla k rozhodnutí vypovědět válku válce – prostřednictvím sochařství. Ale až na Dušičky roku 1969 dozrál záměr zpodobnit jeden konkrétní válečný zločin, spáchaný na dětech. A tak začala práci na monumentálním sousoší osmdesáti dvou zavražděných lidických dětí. Bohužel zemřela před samotným skončením díla 16. listopadu 1989. Její manžel Jiří Václav Hampl, který jí při práci pomáhal, odlil poslední dvě plastiky do sádry a nakonec je také odlil do bronzu. Prvních třicet soch stojí v Lidicích od roku 1995, všech osmdesát dva pak od roku 2000.

Právě jsem vám stručně vám převyprávěl Příběhy z plzeňského Slavína, jednu z pětačtyřiceti kapitol knížky Ivany Mudrové Tajnosti českých hřbitovů. Tato naše novodobá národní buditelka tentokrát nechodila Prahou s otevřenýma očima (to činila ve čtyřech svých předcházejících knížkách), ani místy Kam značky nevedou (tři tituly). Vrátila se z Evropy (kterou sledovala okouzleným pohledem ve dvou dílech), z anglické krajiny literárních lásek a skotského Edinburghu zpátky do Čech. Prošla více než šedesát míst v devíti českých krajích a stovky písemných pramenů, a opět nám ve svém  multidimenzionálním stylu vypráví příběhy českých dějin. Tentokrát zachycené díky hřbitovům. Jedná se o putování od západních hranic až po Vysočinu, od severních Čech k jihu. Putování za neobyčejnými hřbitovy ve městech i na venkově. Praha je tentokráte vynechaná – její hřbitovy jsou sdostatek známé (i díky čtyřem zmíněným titulům Ivany Mudrové). Zato nechybějí židovské a německé hřbitovy, a osudy s nimi spjaté.

Knížku jsem si přečetl už před měsícem, ale stále nemohu zapomenout na některé popisované příběhy. Třeba ten o sochařce Marii Uchytilové a jejím životním díle, který jsem uvedl výše. Dalším je pro mě vyprávění z Jablonné v Podještědí. Místní bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy ukrývá nejen ostatky naší světice, ale i katakomby, kde prý spočívá dvě stě padesát nebožtíků. Dvě stě let mezi ně patří i dvanáctiletý slovenský dráteníček. Připletl se do smutečního průvodu při pohřbu princezny Berty, která zemřela v šestnácti letech o svém svatebním dnu. Smuteční projevy byl dlouhé, chlapec se nudil, sedl si někam do koutku, kde usnul. K nikomu nepatřil, nikdo ho nepostrádal, když smuteční hosté opustili katakomby. A tak ho tam zavřeli – a našli až po třiceti letech jeho mumii. Brrr.

Velkým překvapením pro mě byl hrob Wolfganga Amadea Mozarta v Karlových Varech. Netušil jsem, že je tam taková pamětihodnost! Ale ne, tenhle Amadeus byl šestým a nejmladším synem slavného otce, po němž ho pojmenovala truchlící vdova. Vlastně přejmenovala, protože v rodném listě měl jako své jméno uvedeno "František Xaver".

Na Šumavě byla tradice "umrlčích prken": Nejdříve na něm ležel umrlec, když ho přestěhovali do rakve, posloužilo prkno jako svérázný památník na místě, kde dřívě zesnulý žil. K tomu účelu byl dodatečně vybaven krycí stříškou, křížkem a vyřezávaným reliéfem nebo malbou. A rodina se nemusela trmácet na vzdálený hřbitov, když chtěla uctít památku svého příbuzného.

Šílená Viktorka má tři hroby: jeden u kostelíka na Boušíně – ale pouze literární. Tam ji pohřbila spisovatelka Božena Němcová ve své Babičce. Pak má symbolický hrob na hřbitově v Červeném Kostelci. Ten skutečný se nachází ve stejné lokalitě – jde o společný hrob, kam se ukládali chudí nebožtíci.

Inženýr Rudolf Formis provozoval v hotelu Záhoří, dnes zatopeném vodami Slapské přehrady, svou protinacistickou vysílačku. Byl zde zavražděn nacisty r. 1935. Jeho ostatky spočívají u zdi hřbitova ve Slapech. To je známo. Ale nebyl členem německé  nacionalistické Černé fronty, kterou založil odpadlík z NSDAP Otta Strasser, jak se obvykle uvádí, nýbrž německý elektroinženýr židovského původu…

Kátinka Betsageová se v pevnostním městě Josefově otrávila roku 1827 z nešťastné lásky k důstojníkovi. Proto je její hrob umístěn mimo hřbitov, v městských sadech, a proto také je tak známý. A možná proto její osud inspiroval k literárním, divadelním a hudebním dílům, ba i k filmovému zpracování.

A na závěr něco veselého: Poblíž Jílového u Prahy, pod Zaječím vrchem u obce Kamenice, se nachází hrobka velkoprůmyslníků Ringhofferů, která je běžně nepřístupná, neboť je v soukromých rukách. Jejím výrazným středobodem je bronzová plastika Ukřižovaného, která je mistrovským dílem Josefa Václava Myslbeka. Ale toto dílo skutečného Mistra můžete najít hned na několika dalších  místech: jeho původní podoba byla pískovcová, a zdobí hrobku paní Stupecké na Olšanských hřbitovech. Bronzová plastika pro Ringhofferovy jela před svým definitivním umístěním nejdříve do Paříže na Salon 1892, kde získala "druhou" medaili, tedy nejvyšší ocenění, jaké mohl získat cizinec. A další ocenění pronesl jistý Auguste Rodin: "Nikdo na světě nevytvořil Krista lepšího!" Možná i proto, že Myslbek použil jako model těl zemřelých lidí. Navštěvoval totiž Patologický ústav, kde mu pro ten účel zřídili i jakýsi ateliér. Od těch dob tak prý umělci již nečiní. Svoje studie dělají nejspíše – podle Myslbeka a dalších klasiků. (Vlastně ani nedělají realistické studie, takže proč by. Ti největší současní mistránkové prostě zalijí skutečné mrtvoly do formaldehydu – a mají vyděláno…)

Odlitek oceněné sochy byl po vítězství v Salonu umístěn v interiéru chrámu Sacré Coeur na Montmartu. Stejný Ukřižovaný byl ještě odlit pro pomník Václava Beneše Třebízského (1894). A co je na tom veselého? No pro umělce určitě: Jedno dílo prodal nejméně třikrát!

Vampýr, vykopaný 3. března 2010 dvacet centimetrů pod povrchem vozovky nedaleko zdi starého hřbitova v Hrádku nad Nisou se jmenuje Tobiáš. Ale proč, to už nenapíšu. Stejně jsem chtěl být ve své zprávě o dalším národopisném dílku Ivany Mudrové stručný, ale nakonec mi to nedalo. Jestli vám to také nedá, kupte si tu knížku. Prázdniny ještě nekončí, pokud si budete užívat dovolenou někde v Čechách, máte nečekaného průvodce, podle kterého můžete navštívit ta nejtišší a občas i nejkrásnější místa naší země. Anebo si to nechte na zachmuřilý podzim, či jakoukoli část roku.

Hřbitovy a hroby na vás tiše počkají.

Psáno v Praze dne 13. srpna 2013

********************************
(Ivana Mudrová: Tajnosti českých hřbitovů, vydalo nakladatelství Lidové noviny, 264 stran, doprovázeno padesáti fotografiemi Ivany Mudrové, cena 259,-, vyšlo na jaře 2013)

Viz i Šamanovy recenze předcházejících knížek Ivany Mudrové:
Kam značky nevedou
Kam značky nevedou II
Kam značky nevedou III

Prahou s otevřenýma očima
Prahou s otevřenýma očima II
Prahou s otevřenýma očima III
Prahou s otevřenýma očima IV

Evropa okouzleným pohledem I
Evropa okouzleným pohledem II