úterý 25. března 2014

Mír v Izraeli trvá

Od roku 2008, kdy jsme se ženou Ivanou podruhé navštívili s partou z organizace Hidden Child Izrael uplynulo pát let a změnilo se několik věcí. Krom toho, že v lednu 2009 odpověděly izraelské obranné síly na déšť teroristických raket z pásma Gazy odvetou leteckými i tankovými údery, že v roce 2011 vypuklo v sousedním Egyptě „Arabské jaro” a v sousední Sýrii občanská válka, umřela na podzim roku 2013 Ivanka.


Stalo se to v době, kdy rukopis této knížky (jejíž kapitoly, ve kterých jsem zachycoval naše prožitky z turistických zájezdů z let 2006 a 2008, jsem na pokračování zveřejňoval na Neviditelném psu) ležel už u sedmého nakladatele, a bylo jasné, že by potřeboval aktualizaci. Jak už jsem dříve psal: Některé věci trvají v Izraeli tisíce let, a jiné se mohou změnit během několika okamžiků. Jediné, co trvá je mír. Je to mír mezi válkami, ale jenom Izraelci vědí, že tak je to s mírem vždycky.

Ivanka byla velice přísnou posuzovatelkou mého psaní. Vyšlo mi pět knih, padesát povídek a asi dva tisíce článků, ne se všemi byla spokojená, ale mé povídání o Izraeli se jí líbilo nejvíce. Po jejím odchodu jsem se tedy rozhodl, že rozdělanou práci dokončím. Rozbil jsem prasátko a odjel do Izraele na další zájezd, tentokrát sám, ale opět se skupinou.

A protože poslední věta minulého dílu zněla „Český les musí růst”, vydal jsem se do země zaslíbené s úmyslem vysadit stromeček. A protože stromky v Izraeli vysazuje Židovský národní fond (Keren Kayement Leisrael), vydal jsem se tam s Ekumenickou misí české pobočky KKL. Krom lidí s „kořeny” a českých Židů byli tedy přítomni i křesťané, stejně jako bezvěrci, které spojuje myšlenka výsadby lesů v Izraeli.

V Českém lese zasadil v roce 2005 symbolický první stromek prezident Václav Klaus, v roce 2013 pak prezident Miloš Zeman, a tak se mi zdálo, že není problém zasadit tam strom. Ale ono je to trochu jinak, jako se vším v Izraeli. Správně se mají stromky sázet na začátek Nového roku stromů, tedy jednoho ze čtyř začátků izraelských roků, v době, kdy už spadla většina srážek roku. Tento svátek, Tu bi-švat, se slaví 15. den měsíce švat, který v roce 2014 připadl na 15. ledna. V lednu bylo v Izraeli sice sucho, ale každý nový les je protkán hadicemi s kapénkovou závlahou, které pomáhají stromkům uchytit se v prvních třech letech po vysazení.

No a jak je to s tím sázením pro lidi mimo Izrael, konkrétně pro Čechy. Takhle: Zaplatíte tři stovky na účet KKL, a až se tam sejde patřičná hromada peněz, tak se za ně koupí patřičné množství stromků. Ty pak izraelští lesáci zasadí v těch místech, kde je to nejvíce potřeba. A vy dostanete certifikát.

V minulých letech se tak hlavně zacelovala rána po požáru, který v roce 2010 vypukl na pohoří Karmel, kde zničil práci čtyřiceti let. Vlastnoručně zasazují stromky toliko prezidenti, premiéři a jiní hodnostáři.

Ale letos jel český KKL do Izraelel brzy, už v březnu, takže náš zájezd měl tu čest, vyhraženou jinak vysoce postaveným návštěvám, zasadit si stromky vlastnoručně. A tak jsem si ho zasadil. Vlastně tři stomečky: Jeden za Ivanku, druhý za její příbuzné a třetí za mé příbuzné. Za babičky, tetičky bratránky, kteří byli zavražděni v době šoa. Bylo to v poslední den našeho zájezdu, v neděli 23. března 2014.

Ještě mám za nehty špinky z půdy Svaté země.

Psáno v Praze na Lužinách dne 25. března 2014

(Další články ze zájezdu budou pokračovat.)