středa 9. dubna 2014

Mír blešáku


Jaffské tržiště je skutečnou spletí, či snad změtí všeho možného. Nejdříve mě zarazí, že se v místním propletenci uliček začalo bourat. Ale třeba jde jen o důkladnou rekonstrukci. Bylo by škoda, kdyby měly zmizet ty omšelé patrové domečky, ozdobené přístavbami na střechách, klimatizací, zavěšenou na stěnách a markýzami nad chodníkem.





Ale další ulička je úplně opuštěná, i když se nad ní klenou konstrukce pro plátěné střechy. Žádní prodejci, a to je pátek, den prodávací. Parkují tu jen auta. V sousední uličce neparkují, protože ta je zcela rozkopaná. Třeba se Jaffští rozhodli pod zem uložit elektrické kabely, které je (nejen) telavivským zvykem vést na sloupech, a na nichž jsou snad po americkém vzoru umístěny i domovní transformátory?







Ale hned za dalším rohem uvidím, že zde se „rekonstrukce” zakousla přímo do zástavby. Mizí nízké staré domky, které to evidentně už „potřebovaly” – asi jako kdysi starý Žižkov. Na jedné z hlavních ulic zase na hnusné dvoupodlažní betonové krabici přirůstají dvalší dvě betonová patra. Ale za padesát let třeba zkrásní. Jako hranolovitý třípatrový dům na křižovatce, u kterého by snad stačilo jenom opravit padající balkony.





Dnešní počasí nabízí podobnou rozmanitost, jakou se vyznačuje nabídka místního zboží: Prší, pálí slunko, přicházejí další mraky, prší, a zase – prší. Raději zaplouvám do prodejního tunelu, či jak to nazvat. Dva metry široká ulička, nad kterou se klene skleněná klenba, pod níž na nás shlíží linie sériově řazenýchvětráků. Ty v parných dnech dovedou vyvolat jistě přímo tunelový efekt, ale v dnešních asi 15 stupních zůstávají vypnuty.






A na obou stranách tohoto súku se otvírá nespočet malých krámků se skutečnými poklady. Zastavím hned u toho prvního. Visí zde desítky náhrdelníků, včetně pravých safírově umělohmotných. Haldy náramků, přehršel symbolů typu Davidova hvězda či ručka Fatimy. Korálkové šňůrky se slony nebo korkovými zátkami z lahví od vína. A už je u mě prodejce, na ukazováku mu visí sada těch šňůrek. Snažím se uprchnout, na rozloučenou mi alespoň daruje malou kovovou velrybku.

Ano, jistě, jsme v Jaffě, kde přece velryba vyvrhla Jonáše. Uvnitř té titěrnosti něco chrastí, asi minijonáš, který nevystoupil. Zarazím se, prodejce mě zve dále do krámku, po prvním půlkroku si uvědomuju, že mě už téměř zasekl. Poděkuji, vracím tu hračku na stolek a prchám. A teď, zpětně, toho lituji. Ale – nechat se odchytit hned v prvním obchůdku, zásobeném z 99 % kýčem?

To bych neměl čas na proplouvání tím labyrintem prodejen s dámskámi šatičkami, pánskými kalhotami, kabelkami, koženými saky,  dřevěnými soškami, porcelánovými talíři, černými čelenkami s nápisem TEL AVIV, bavlněnými tričky, vodními dýmkami… Kterýžto sortiment se nachází třeba v jediném krámku. A ještě si zde můžete pořídit ciferníky nástěnných hodin, dětské autíčko, saxofon, kytaru, dřevěného indiána, nesoucího ovečku…

Vycházím ze súku na ulici, a vidím, že na ni ústí celá řada těch prodejních tunelů. Zapadnu hned do toho vedlejšího,  vzdáleného asi čtyři metry, a koukám zkrz : Ty krámky zde mají druhé vchody! Či lépe vstupní otvory, jako v nějakém korálovém útesu, do kterých se neopatrná turistická rybka může zaplést. Ale místní rybky tam bez obav vplouvají. Já se neviditelně plížím tímto koridorem, kde obdivuji stříbrné tepané talíře, svícny, brýle proti slunci, připínací placky, sadu nůžek a stolních her, zrcadla, keramické hrnečky a hrnce a džbány, orientální koberce, lustry, a vida! Globus. Na něm je Izrael jenom tečkou, v té tečce je mikrotečka Tel Avivu s neviditelnou Jaffou, kde se skrývá tento nanovesmír…

A zase z toho korálového atolu vypadnu na ulici. Zde jsou krámky zděné. Pod jedním pseudogotickým obloukem se otevírá vstup do galerie moderního umění. A o kousek dál další. Možná sem sestoupili umělci z vršku, anebo zde řádí jejich konkurence. Nevědoucně se divím, jak se všichni ti prodavači a umělci a podnikatelé a majitelé bleších zbytečností dokážou uživit; nejspíš skutečně občas chytí nějakou turistickou rybku. A! Obchod z použitým nábytkem! Tak ten asi o odbyt nebude mít nouzi, zejména u domácího obecenstva, i když zrovna teď zeje prázdnotou.




Zdá se, že největší tržby se udály dopoledne, a teď trží hlavně místní restaurace. Sám tedy polykám čokoládovou tyčinku, kterou jsem si ještě předraženě koupil na Václava Havla letišti, abych neztrácel čas, jenž chci věnovat dalším průzkumům. Čas na věžových hodinách se už chýlí ke druhé, ale když si zapínám kecafon na kanálu číslo čtyři, slyším hráče na saxofon, kterého zároveň vidím preludovat před jednou z restaurací. Asi v ní sedí Dalia, a nevypnula si mikrofon.



 Uklidněn se ještě vydávám do houští uliček. A najednou vypadnu na náměstíčko s kovovými přístřešky, kde se právě balí ti nejblešáčtější prodejci, kteří své roztodivné zboží vystavili na kempingových stolcích či na zemi. Botky, hračky, nářadí, odění připomínající spíše hadry, porcelánové hrnečky, obstarožní mikrovlnka, na jejíž horní ploše jsou vystaveny drobné porcelánové či umělohmotné předměty ve tvaru panenek, trpaslíků či kraviček, zlý to sen každého utírače prachu… Je pátek, den skutečného blešího trhu, který jsem tedy zmeškal. Nu, stačil mi ten stabilní.


Je pátek, večer začíná Purim, nejradostnější izraelský svátek, hlavně pro děti. Na ulicích vypuká něco, co lze označit za „masopust”, ale účastník scifistických setkání se ohlíží, kde je zde nějaký „con”. Školy prý kvůli předpovědi deštivého počasí přesunuly oficiální oslavy na neděli, ale to nevadí různým jednotlivcům, kteří se již vymaškařili, ačkoli ještě nejsou ani dvě hodiny.



A nejsou to zdaleka jen děti, převlečené za princezny, motýlky nebo různá zvířátka. Ulicemi Jaffy se procházejí plastičtí muži, pseudodělník ve výstražné vestičce se žlutou helmou na hlavě se opírá o rámě fantazijní slečny, matros s bílou čapkou si zapaluje cigáro, dvojice, jež právě vyšla z koupelny (paní má ještě hlavu zabalenou v osušce) venčí psa. A kdo se necítí na celotělové vyjádření, pořídí si alespoň slušivá ouška…




Za minutu budou dvě hodiny, a já s úžasem zjišťuji, že Dalia neseděla v té hospůdce, kde jsem slyšel hrát onoho saxofonistu – jehož bezdrátový mikrofon byl patrně rovněž naladěn na kanál číslo čtyři…








Ještě, že je hodinová věž tak blízko! A že ty uličky k ní směřují. Vynořím se právě včas, abych nebyl úplně poslední. Na zavolání přijíždí náš autobus a zastavuje – na místě, kde se to nesmí. Vlastně dlužím už od minule jedno upřesnění: Nesmí se tu stát, ale zastavit ano.

Nastupujeme a míříme na jaffské nádraží. Ano, i Jaffa má nádraží. Ale o tom až příště.

Přemýšleno a prožito v Izraeli mezi jednou a druhou hodinou odpolední v pátek 13. března 2014, psáno v Praze dne 9. dubna 2014

Všechna vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem „Mír…”
Více fotek k tomuto článku viz na této fotogalerii