úterý 1. dubna 2014

Mír větru

Potřetí v Izraeli! Některé věci se tu změnily, některé se opakují, a některé setrvávají. Hned na palubě spolehlivého Boeingu 737 letecké společnosti EL AL se ukazuje, že ne všechny změny jsou k lepšímu. Skončila epocha teplých svačinek s mnoha drobnými přílohami. Od usměvavých letušek obdržíme obložený chléb v sáčku. Dobrý, plněný drůbeží šunkou a kousky okurek a salátku, s trochou jemně kořeněné zálivky. Podobný cbhlebík, jaký dnes dostanete třeba na palubě British Airways. S tím rozdílem, že tento je jistě košer. A s tím rozdílem, že víte, že letadlo EL AL jen tak nikdo neunese nebo neshodí z nebe bombou.


Novinkou také je, že ačkoliv jsem se o to nikterak nesnažil, stal jsem se důchodcem. Tentokrát sedím vedle svého budoucího spolubydlícího Bohouše, což je také důchodový kolega. A protože je z Ivančic, tak je to Bohuš. A protože letí do Izraele poprvé, tak je poněkud vylekán. Jeho známí ho varovali, aby do tak nebezpečné země nejezdil, byl ale přemluven Zošou z české sekce KKL. Ubezpečuji ho, že v Izraeli panuje turistický mír a že se v něm bude cítit bezpečně. Moc mi nevěří.

Co se opakuje: Let se odehrává opět v noci, jako v obou předcházejících zájezdech. Je opět přestupný rok, jako při naší druhé cestě. Tedy ne, že by byl tento měsíc delší o den, ale rok je delší rovnou o celý měsíc. Jsou čtyři hodiny ráno, nastal už pátek 14. března 2014 občanského letopočtu, neboli 12. Adar (II) roku 5774 od stvoření světa, a na letiště Ben Guriona přistáváme opět v bouřce a dešti, jako při naší první cestě. Průvodkyně Dalia jásá:

Zázrak! Vloni byl rok sucha. Poslední čtyři měsíce nepršelo. A teď prší už třetí den. Češi zase přivezli déšť!

Dešťový zázrak se vyvíjí zvláštním způsobem: Jdeme příletovým koridorem a vidíme, jak venku dští déšť. Po průchodu celní a pasovou kontrolou a vyzvednutí zavazadel vycházíme na autobusové nástupiště. Neprší. Vlezeme do autobusu. Veze nás do Tel Avivu. Rozprší se. Zastavujeme před hotelem Deborah. Při vyndávání naší bagáže z útrob autobusu přestane pršet. Vlezeme do recepce. Zatímco si dáváme welcome drink (ovocnou šťávu, já raději limetkovou než pomerančovou) venku se zase rozprší.

Ubytujeme se, osprchujeme se, převlékneme se. Vybrat si správné odění je trochu šachová úloha: V noci, když jsme přiletěli, bylo jedenáct stupňů, přes den má být až sedmnáct. Prostě jaro, v Praze je poněkud tepleji.

Ještě než ze šestého patra sjedeme k snídani neodolám a udělám pár fotek z pokoje i z chodby. Velkou výhodou pro fotografy zde je, že okna jdou odsouvat. Tel Aviv po dešti – komu se to vyfotit poštěstí!

Na všech světových stranách bují vysoké mrakodrapy, ale v samotném okolí hotelu shlížím na „Berlín na břehu moře”, jak nazval čtvrtě ve stylu Bauhaus architekt David Vávra. Tak ano, Berlín, pokud by neprošel bombardováním a velkolepou, či spíš monstrózní moderní přestavbou. Shlížím na kvetoucí stromy v úžlabinách dvorků, závidím bydlení na střeše a zvykám si na znešvaření čistoty konstruktivismu. Totiž střechy jsou zaplněny konstrukcemi panelů na solární ohřev vody a bateriemi bíle natřených sudů na onu vodu. Pod okny se zase hranatí klimatizační jednotky. Ale co: Konstruktivismus byl přece nesen myšlenkou, že všechny prvky domu mají sloužily pohodlí a potřebě jeho obyvatel. A mít chlad a teplou vodu, to se v Izraeli velice hodí.

Už bude osm hodin, snídaně volá. Zavírám foťák a okna a sjíždím se najíst. Á, izraelská klasika: Kyselé i uzené rybičky, přidávám si k nim tvaroh, sýry, olivy a avokádo. Bohuš na tu směs pohlíží podezřívavě, ale zkusí také od každého trošku – na zkoušku. S olivami se ale musí opatrně, jsou v nich pecky, jak zjistil jeden z mých nešťastných zubů. Dobré varování: je tu mír, ale člověk se musí mít na pozoru. Zejména před peckami v olivách.



Organizovaný program začíná až v jedenáct odjezdem do blízké Jaffy. Máme čas na odpočinek, ale i na vlastní program, který je nevyhnutelný po tom, co jsem z hotelových výšin zkontroloval západní obzor: Průhledem mezi domy jsou vidět čtyři vodorovné pruhy. Nejníže je nahnědlý pruh moře, který tak zbarvil příboj, narážející na pobřeží. Pak tyrkys mělkého moře. Tenký proužek moře hlubokého. A ten nejširší pruh blankytného moře, to je nebe, ze kterého vítr vyčistil mraky. Prostorem duní nárazy vln na ochranné kamenné bariéry. Jsme na ulici Ben Jehudy, jedné ze severojižních magistrál města; po příčné Gordon Street to máme k moři jenom dva bloky! Nedá se nic dělat, jdeme se tam s Bohušem podívat.

První překvapení: Jsme kousek od moře. Když ale k němu jdeme, musíme nejdříve do kopečka! Ani dnešní velkoměsto nemůže skrýt to, že bylo postaveno na dunách.

Druhé překvapení: Delší dobu než chůze trvá čekání na zelenou na přechodu přes pobřežní bulvár. Scházíme na samotnou pláž. Lány židliček jsou dosud opuštěny, stejně jako domečky plavčíků, nad nimiž v prudkém větru vlají orvané černé vlajky. Komu by to nestačilo, toho na zaražených kůlech varuje červenobílá výstražná cedule. Pod piktogram, který znázorňuje plavce ve vlnách v přeškrtnutém zákazovém kole se v hebrejštině, arabštině a angličtině sděluje: Koupání zakázáno.


Bouřlivé moře, zákaz koupání
 

Třetí překvapení: Ve vlnách se zjevují černé postavy. Nejde o tuleně, ale o surfaře v neoprénech. Dnešní vlny jim slibují báječnou jízdu. Aby se k nim ale dostali, jsou vybaveni pádélkem, což působí trochu legračně.
Severní strana hráze
Ještě se jdeme podívat na lodičky v blízké marině, ty spočívají na klidné hladině. Do jejich ochranné hráze buší vlny, nad hlavami nám skučí vítr, stejně, jako zde skučí už miliony let. Pár metrů od sebe tak leží mír mariny – a ty běsnící vlny jsou vlastně taky znakem míru, když dovolí lidem, aby se po nich klouzali.
 
Už bude jedenáct, pospícháme zpátky k hotelu, popohání nás hukot vln a vítr do zad. Čeká na nás Jaffa. Ale o tom až příště.
Přemýšleno a prožito v Izraeli ráno 13. března 2014, psáno v Praze dne 1. dubna 2006
 
Více fotek zde na této fotogalerii
Viz i úvodní článek k letošnímu vyprávění Mír v Izraeli trvá.

Jižní strana hráze



A vlny jdou…