Autobus nás snáší z výšin izraelského vládního komplexu k nízkým domkům, kde je skryto břicho Jeruzaléma. Po asi kilometru zastavujeme na kruhovém objezdu, který v ulici Agrippas vytváří uprostřed nízké zástavby malé náměstíčko. Unavenější část výpravy odchází dolů k hotelu, zvědavější míří nahoru do centra čtvrti Machane Jehuda, aneb "Jehudova pevnost".
Žádná známá historická pevnost se zde tedy nenacházela, v 19. století tu stál jediný dvoupatrový objekt, jímž byla britská policejní stanice. V rámci již zmiňovaného "útěku z hradeb" kolem ní vyrostlo v roce 1887 asi čtyřicet domků, které skrývaly bytečky dva plus jedna. Asi jdeme kolem jednoho takového domečku, kam by se onen byt (i s příslušenstvím) vešel. Má jedno patro a šířku asi tak pět metrů. Ale nad ním se tyčí moderní barabizna, zvaná Okno do nebe, neboť má uprostřed svého osmipatrového masivu ponechaný prostor o výši asi čtyř podlaží. Většina čtvrti ale zůstává více při zemi. Nejstaršími domky nového Jeruzaléma prochází síť liduprázných úzkých uliček se zajímavými průhledy, ale po chvíli nás Dalia přivádí ulicí Agrippas k liduplnému bludišti. Ocitáme se na kraji největšího jeruzalémského tržiště. Původně se nacházelo pod širým nebem, ale už roku 1929 zde byly postaveny kamenné obchody. Uličky mezi nimi jsou dnes přikryty průsvitnými (patrně umělohmotnými) střechami, takže i kdyby pršelo, tak nezmoknete.
Nořím se do tohoto nákupního prostoru, kde se prý skrývá 250 stálých krámků a opětně se nechávám pohlcovat fenoménem středomořského tržiště a mořem lidí. Naštěstí je úterý, ty největší vlny koupěchtivých přicházejí v předšabatovém příboji až ve čtvrtek a v pátek. Bohužel není léto a není pondělí, takže si neužijeme proslulého festivalu Balabasta. Jde o už tradiční karneval doprovázený živou hudbou, tanci a vystoupeními, kulinářskými soutěžemi a mnohými dalšími překvapeními. Ale jinak je tu na malém prostoru shromážděno vše, co patří na každé správné tržiště a co mi stále v Praze schází. To, co dosud žádné české farmářské tržiště nedokáže nahradit (ba ani Dny Jeruzaléma na pražské náplavce!).
Pult se snad dvaceti druhy oříšků. Oříšky přírodní, oříšky pražené, oříšky zalité ve sladkých krustách. Pomela a rajčata. Ananasy a jablka. Banány a jahody. Roztodivné druhy ovoce i zeleniny, známé u nás leda tak z botanické zahrady. Mezi nimi se vypíná hora kedluben. Ředkvičky, kopr, celer, zelí. Salámy a maso v chladicích boxech, rybičky v ledu. Šachovnice ostře barevného koření. Koláče sýrů. Lány sladkých koláčů, pyramidy zákusků, linie vysokých homolovitých dortů. Balíčky barevných žužu. A protože včera skončil Purim, tak ještě talíře trojhranných koláčků, zvaných Hamanovy uši. 
Je možno nakoupit i předměty trvalejší hodnoty. Skleničky, hrnečky, lahvičky, dózičky. Boty, šaty, kalhoty, pásky. A protože jsme v Izraeli, tak je tu i stánek s kipami, aneb jarmulkami. A se suvenýry. Kupuju Fatiminu ručku – arabský amulet pro štěstí i pro zdraví. Inu ano, zdejší zboží je poněkud levnější než to v prodejně diamantů, a sklíčko na hřbetě ručičky z bílého kovu ochrání stejně dobře, jako diamant zasazený ve zlatě. Když jsou na tom vyvedeny stejné hebrejské znaky. Takže je to vlastně židovský amulet, zvaný Miriamina ručka... Hlavně, že to bylo zakoupeno ve svatém městě Jeruzalémě!
Suvenýr mizí v batohu, první cíl návštěvy byl splněn. Druhým cílem návštěvy je najíst se. Už je půl páté, zanedlouho mě čeká večeře v hotelu, ale vzhledem k tomu, že jsem vlastně ještě neobědval, bylo by vhodné pojíst. Je tu spousta stánků s falafelem do ruky, ale jsa již dosti uchozen bažím po usednutí.
Procházím tržiště napříč, rozhlížím se po jeho osách, ignoruji bary se šťávou, vymačkanou z ovoce – a nakonec se vynořím v klidném rohu, kde jsou dvě hospůdky a kavárnička. Před jednou s restaurací číhá mladý odchytávač turistů. Scházíme se na správném místě v ještě vhodný čas. Usazuji se na zahrádce, dostávám do ruky vícejazyčný jídelní lístek s obrázky, takže si poručím "tohle". Než je jídlo připraveno, dostávám kuvér: Kyselé okurčičky, zelenou pálivou papričku a silný plátek cibule. A pak už přichází hlavní chod – obdélník mísní varianty musaky, zalitý červenou omáčkou s nasekanými zelenými zeleninkami. Ách. Skvělé! K tomu chlebová placka, a samozřejmě, sklenice vody. Za pouhých pětatřicet šekelíků. Zaplatil jsem čtyřicet – je vhodné přidat deset až dvanáct procent dýška, což bývá jediný příjem obsluhy.
Vycházím z tržiště a náhle se objevuji na známé Jaffské třídě. Známé, protože jsem ji už kolikrát projel autobusem – když sem ještě autobusy směly. Ano, tady je tramvajová zastávka Mahane Yehuda, kterou jsem fotil včera z tramvaje. A vida, tahle zeď, prolomená obloukovými okny, kterou znám z dřívějších návštěv, je vlastně severní hranicí onoho trhu. Tak příště už vím, jak se sem jednoduše dostat!
Šmuel Levy, jakožto správný rabín, byl i řemeslníkem, totiž krejčím. Americkým krejčím. A když se začátkem 20. století přistěhoval do Jeruzaléma, ihned si všiml jednoho problému, a to problému s vyhlášením šabatu. Ten začíná se slunka západem, jenž býval pozorován z Olivové hory, aby byl pro celý Jeruzalém jednotný – bez ohledu na to, kdy dopadne stín večera do jeho jednotlivých údolí. A kdo se tam má pořád šplhat, když je to tak daleko od nového západního Jeruzaléma. A tak ho napadlo postavit synagogu s vyhlídkovou věží, která byla později opatřena slunečními hodinami. Ony soví hodiny jsou dnes umístěny pouze na jižní straně budovy, ale původně se zde nacházely další tři sluneční hodiny na dalších třech stranách – aby ukazovaly čas i v letním období. Jejich tvůrcem byl Moše Šapiro, hodinář z Mea Šearim, který po Izraeli vystavěl dalších asi patnáct slunečních hodin.
 |
| Březen 2014 |
 |
| Březen 2008 |
Sluneční hodiny na zdejší "Hodinové synagoze" se rozpínají přes celou přední fasádu, takže mají průměr pět metrů. A co když nesvítí slunce, anebo se v létě nachází za rohem? Pak jsou na místě sovích uší umístěny dvoje mechanické hodiny, jedny pro středoevropský, a druhé pro místní čas. Jedny ukazují za pět minut šest, druhé minutu po čtvrt na čtyři. Teď, v březnu 2014, stejně jako v březnu 2008. A ciferník oněch slunečních hodin je natolik omšelý, že snad na něm není pořádně vidět stín gnómónu ani když svítí slunce více než toto pošmourné odpoledne. Poslední rekonstrukci fasády provedlo město v roce 1980, už by asi byl čas na další. Možná, že kdyby se na tento účel vypsala loterie, že bych si taky nějaký los koupil.
Odcházím po Jaffské třídě směrem k hotelu. Do západu slunce máme ještě asi čtyřicet minut a je úterý. Nemohu tedy zkontrolovat funkčnost posledního časového artefaktu na budově, kterým jsou šabatové sirény. Teprve po jejich zaznění začíná v Jeruzalémě šabat.
Přemýšleno a prožito v Izraeli odpoledne 18. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 25. srpna 2014. V době, kdy nad Jeruzalémem znějí jiné sirény než ty šabatové...
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z trhu Machane Jehuda
a podvečerní Jaffské třídy a jejího okolí.
PS: Pokud budete v Jeruzalémě ještě příští pondělí, mohli byste na tržišti Machane Jehuda navštívit zmiňovaný festival Balabasta, který se tu pořádá po všechny letní pondělky. Tržiště je tyto dny otevřeno do pozdních hodin.
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"
