pátek 5. září 2014

Mír černých ptáků

Odjíždíme z rezervace Ejn Gedi. V místním kibucu, ani v jeho botanické zahradě, kde se na deseti hektarech nachází téměř tisíc různých druhů rostlin, nezastavujeme. Jízdu nepřerušíme ani na parkovišti autobusů u lázní Ejn Gedi. Je zde vyhlášená mrtvomořská pláž, která má jen jeden drobný nedostatek: Od onoho parkoviště ji dělí asi kilometrová asfaltovaná silnička, po níž právě od moře přijíždí turistický motorový vláček. Když zde byl postaven hotel, stál na břehu… Nestavíme, nestavíme, čeká nás důležitější cíl: Masada. K této hoře se dostáváme po zdolání asi dvaceti kilometrů. Na jejím plochém vrcholu se skrývají zbytky pevnosti, o jejímž osudu se toho napsalo hodně. Něco toho psaní jsem přičinil i já v minulém díle v kapitole Mír stolové hory. Ale o Masadě se dá psát stále znovu, stejně jako ji lze opakovaně navštěvovat. A opakovaně fotografovat…


Třistametrové převýšení na osmi stech metrech vodorovné délky i letos během tří minut překonáváme lanovkou. Krom odvážných mladých lidí, kteří se vydali nahoru klikaticí Hadí stezky. No ale protože nemuseli čekat na vybavení lístků ani frontu na lanovku (do jejíž kabiny se vejde asi šedesát cestujících), dorazili nahoru jen chvíli potom co my, pohodlní turisté. Těch pohodlných i zdatných návštěvníků tohoto pověstného místa se po náhorní plošině mezi zbytky starověkých zdí potulovalo dnes snad tisíc. Asi tolik, kolik tu bylo kolem roku 70 odbojných Zelótů. Protentokrát tu nefouká vítr, který by zapasovával pichlavé kamínky i jemný prach do všech oděvních i elektronických součástek, ale kouřmo nad Mrtvým mořem přetrvává.

Dalia si nás zaparkovala na jednom z výkladových míst. Opět jsem pilně zapisoval, takže mohu doplnit svou minulou reportáž. Vodní žlaby na úbočích hory do cisternového systému odváděly dešťovou vodu samospádem. Dole ji jímaly čtyři obrovské nádrže, ale do vrcholových cisteren je museli přenášet ve džberech otroci. Tedy za Herodových časů. V době obléhání pevnosti Římany (70-73 n.l.) tak činili zřejmě Zelóti, neboť tehdy zde pobývali pouze svobodní muži, ženy a děti. (Myslím si, že spíše jejich osli, neboť Židi nebyli nikdy volové.) Minule jsem si zapsal: "Od vypaření a řas vodu prý chránila vrstva oleje, plovoucího na hladině." A dnes se dovídám, že od zkažení vodu chránily – právě ty řasy. Ať už to bylo, jak bylo, faktem zůstává, že vody měli židovští povstalci dostatek, v rozsáhlých skladištích se ukrývaly i hory zásob jídla a vína.

Definitivní útok římských legií přišel po asi devadesát metrů vysoké, uměle navršené rampě od západu. Vrchol rampy končil pod hradbami. Tam postavili útočníci padesátimetrovou dřevěnou věž, jejíž nejvyšší patro převyšovalo i obrannou věž masadského opevnění. Můj bedekr praví, že když římské beranidlo prorazilo vnější zeď, postavili obránci narychlo vnitřní pomocnou zeď. Nu ale vypadá to, že Masada byla v té době už komplet obklopena dvojitou zdí. Ta vnitřní nebyla kamenná, ale pouze z hlíny a ze dřeva. Zatímco kamenná zeď pod beranidlem pukla, hliněná jím byla naopak udusávána a zpevňována…

Avšak dřevo hoří a Římanů byla přesila deset ku jedné. A tak dochází k oné mnohokrát diskutované masové sebevraždě. Muži zabili nejdříve své děti a pak manželku, deset vylosovaných mužů ostatní muže, jeden z těch zbylých devět - a ten poslední nalehl na meč sám. Obavy z toho, že muži budou krutě umučeni (včetně vypalování očí), ženy znásilněny a děti odvedeny do otroctví nebyly pouhou popagandou – Židé to zažili mnohokrát  v historii, a znali to i z přímé zkušenosti. Ostatně, onen mohutný val, téměř sto metrů vysoký, budovali nikoli Římané, ale jejich židovští otroci. Nu ale ten současný val, po kterém od východu stoupá druhá přístupová trasa, tak ten není původní. Obnovili ho v roce 1980 američtí filmaři, kteří zde natáčeli čtyřdílnou "výpravnou minisérii" pro televizi ABC…

Po dobytí hory se sem nastěhovaly římské legie, ale ty zde pobývaly jen 40 let. Do 4. století pak zde nebylo nic, jen náhorní pláň, kde se ve 4. století usídlili byzantští mniši. Po katastrofální porážce křesťanů muslimy v bitvě u Jarmúku (636 n.l.) a kapitulaci Jeruzaléma (638) byl vítěznými Araby zničen i zdejší kostel, což znamenalo konec místní starověké historie. A upadnutí lokality do zapomnění. Židovští učenci se tématu hromadné sebevraždy vyhýbali obloukem, a tak jediným zdrojem informací o Masadě – ostatně jako často v jiných případech – zůstal Josephus Flavius. A podle jeho poznámek v roce 1838 tento tehdy bezejmenný kopec identifikovali Američané Edward Robinson a Eli Smith. První vykopávky zde provedl v roce 1920 archeolog Guttman, ale podstatnější výzkumy tu proběhly až v letech 1963-1965 pod vedením  izraelského archeologa Jigaela Jadina. V té době byla v nalezených archaických zásobách objevena semena, která i po téměř dvou tisíciletích vyklíčila! Nevím, jak lépe charakterizovat Izrael…

Zatímco Dalia vypráví, je naše skupinka sledována odshora i odspoda. Nad námi krouží turistická helikoptéra, odkud tedy musí být krásný výhled. Jestli jsem dříve psal, že se sem můžete dostat jak lanovkou, tak vrtulníkem, pak musím upřesnit: Heliport jsem zde nezaznamenal, takže si můžete koupit jen vyhlídkový let. Pokud tu přistávají vrtulníky, pak nejspíš vojenské. No a zespoda, přesněji z děr mezi balvany, nás zvědavě pozoruje drobný hlodavec se špičatým čumáčkem, dlouhými vousky a štětinatě naježenou světlehnědou srstí. Místní myška ví, že turistům, sedícím zde při výkladu, a posilujícím se žvancem, nějaký ten drobeček od huby odpadne.

Obcházíme místní vykopávky. Honosné lázně s mozaikovou podlahou. Ruiny synagogy i kostela. Přesouváme se k západní zdi. Zde stojí holubí věž. Její vnitřní zdi jsou postaveny z přeložených kamenů, mezi nimiž jsou mezery, ve kterých sídlili oni pernatci. Věž holubů se nachází nedaleko místa, kudy pronikli Římané do mrtvé pevnosti. Odshora se nám naskýtá pohled na onu filmařskou rampu, po které vzhůru směřuje nějaká školní výprava. Ve stometrové hloubce pod námi odjíždí z parkoviště jediný autobus. Jestli chce svou posádku nalodit na východní straně, dole u lanovky, musí se vrátit klikatou pouštní silničkou čtvrté třídy číslo 3199 asi dvacet kilometrů na západ do Aradu, odtud sjet dalších dvacet kilometrů na jihovýchod po silnici číslo 41 k Neve Zohar na břehu břehu Mrtvého moře, a pak se obrátit po devadesátce na sever, kde po dalších asi dvaceti kilometrech dojede konečně k východní straně Masady. Jinudy skutečně není možno, pod onou západní planinou se totiž rozevírají dvě stě metrů hluboké rokle, kudy ani zdatný cyklotrialista nesjede.

Kolem západní hrany útesu směřujeme na severní cíp plošiny. Ještě než dojdeme k vyhlídce na Herodův palác, zastavíme se u dalšího kovového modelu hory. Modely měst a pevností, které se hojně vyskytují v izraelských muzeích a památkách, prostě miluju. Člověk si nemusí pronajímat vrtulník, aby viděl zasazení pevnosti Masada v terénu. A tenhle model je ještě naučný stylem Škola hrou: Do jeho strmých svahů jsou vyryty rýhy, představující dávné vodní kanály. Dalia nabere vodu do plechové nádobky (chytře přichycené řetízkem) a naleje na kovový svah vodu. A ony kanálky zachycují její čůrky a usměrňují je do minicisteren. Takhle to tady před 2.000 lety fungovalo, vidíme to jasně i bez stroje času.

Přicházíme do nejhořejšího patra dřívějšího paláce, pod námi se rozkládají další dvě patra. Ale tam nepůjdeme, moc bychom se zdrželi. Výpravu ještě čeká oběd v restauraci u spodní stanice lanovky. Kdo se prokáže jízdenkou, má slevu! Cestou k lanovce se podíváme do luxusních parních lázních, vybavených dvojitou podlahou, a tedy spodním vytápěním. Světlo za zasklennými otvory simuluje oheň, který udržovali otroci zvenčí, aby panstvo vevnitř mělo příjemně vytopeno. Kolem dolů, kde se těžil kámen, scházíme k lanovce. Ale já bych si chtěl ještě někam odskočit. Říkám, že se zdržím. Dobře – je tři čtvrti na jednu, za hodinu bude sraz u autobusu. Odpojuji se od výpravy a spěchám na nejvyšší bod plošiny. Je zde vyhlídková věž, ze které snímám celé panorama Masady (bohužel nikoli panoramaticky). Scházím po schůdcích dolů, kde objevuji požadované záchůdky. A pak se vrhám ještě níže, po schodech směrem ke spodním patrům Herodova paláce. Tam moc turistů nezamíří. Musí se odtud totiž zase po schodech nahoru!

Splnil jsem si tak své tajné přání. Jsem odměněn nezvyklými pohledy do kraje pode mnou  i nade mnou, kde se ve výši pod téměř poledním sluncem vypíná severní vyhlídková terasa. Vidím i na stanici lanovky na východní straně hory – škoda, že tam odsud nevede po vrstevnici chodníček. Ale vlastně dobře, to by tu totiž jinak byly tisíce turistů. Takhle zde panuje klid a nic nevyplaší místní endemické kavky. Posledně jsem o nich napsal, že to jsou "uhlově černí" ptáci. Dnes doplním, že mají šedavé hlavičky a na špičce křídla hnědou peroutku. A exempláři, který mi poskakuje na dotek ruky, ční kolmo z křídla natržené černé pírko. Obědvám své oblíbené sušenky a tyčinky, občerstvuji se dužnatým sladkým ovocem zapomenutého názvu. Nabízím ptáčkovi, dychtivě přijímá. Moc mu to chutná, stejně jako mně. Tak, jsme v rezervaci, a ptáci ani myši by se neměli krmit. Ale ovoce je přece zdravé…


Na místě dávného královského přepychu, které zdobí římské sloupy a zbytky nástěnných maleb, nesetrvávám dlouho. Stačí to ale na spočinutí duše. A už nastává sprint do schodů nahoru a ze svahu dolů k lanovce – nerad bych zdržoval výpravu. Do první lanovky se nevejdu, řetěz, chránící vchod na vstupní plošinku zapadne těsně přede mnou. Inu, je odpoledne, davy turistů se valí zpátky k Mrtvému moři. Alespoň jsem pak první v davu, který se vyvalí až za mnou, a mám krásné vyhlídkové místo u zábradlí, odkud sleduji – za nepřetržitého štěbetání japonských turistů – pomalu se zvětšující kabinu. Tak ona musí jet svižně, aby to za ty tři minuty stihla. Včetně posledních metrů pomalého dojezdu. Přijíždějící kabina téměř zastaví pode mnou, a pak se jme prakticky kolmo stoupat až na úroveň plošinky. Vystupují z ní jen asi čtyři cestující. Inu – je už odpoledne.

Otvírají se dveře na naší straně, vstupuji jako první do prázdné rozlehlé kabiny. Stoupnu si k čelnímu okénku a mohu tak vychutnat krásné výhledy na krajinu, která kolem nás majestátně proplouvá. Ty tři minuty sestupného letu jsem si zachytil na památku na video. Ano, můj foťáček umí i video – právě tříminutové!



Dorazil jsem včas, s dostatečným předstihem. Při vystupování z kabiny je štěbetání japonských turistů přehlušeno štěbetáním místního ptactva pod klenbou lanovkové haly. Před necelou půlhodinou jsem se rozloučil s jednou místní kavkou na její hostině u krále Heroda, a teď vidím nějakou její družku poskakovat na dřevěném víku odpadkového koše. Minule jsem zaznamenal jednu pověst:

"V těch ptácích prý přebývají duše oněch vylosovaných zelótů." Ti dnešní ptáci si z toho ale nic nedělají. V březnu roku 1949 toto území dobyla v rámci Operace Jicuv izraelská armáda. (V rámci stejné operace, kterou osvobodila z jordánské okupace i Ejn Gedi). Masada je tak dnes na mezinárodně uznávaném izraelském území, báječných 12 km na jihovýchod od nejbližší hranice "Západního břehu". Ptáci vědí, že zde naleznou mír a klid.

S drobným zpožděním přijíždí z nedalekého parkoviště pod palmami Šacharův autobus. Míříme na zasloužené osvěžení při koupání v Mrtvém moři. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli dopoledne 19. března 2014 po poledni, přemýšleno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 5. září 2014.



Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z Masady zde.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"