Mír dovolené rychlosti

Od Masady jedeme žlutohnědou pouští, ve které se občas zjevují hluboká, vodou vymodelovaná údolí. Míříme na jih kolem zbytků střední části Mrtvého moře. Úzký vodní kanál vlevo na obzoru je hranicí s Jordánskem. Úzký vodní kanál hned u silnice končí v továrně na výrobu mrtvomořských produktů. Mezi oběma vodními linkami se táhne bezútěšná poušť. Po deseti kilometrech se nám ukazuje útěšnější obrázek: Vodní hladina jižní části moře, do které vybíhá mys s mrakodrapy hotelů. Komplex Ejn Bokek, kde jsme v hotelu Tulip Inn minule strávili dvě noci.

I teď z devadesátky odbočujeme k Ejn Bokeku. Míjíme hotel Lot (pojmenovaný nikoli po polských aerolinkách, ale po známé biblické postavě, co měla tu ženu, která se nedaleko odtud změnila ve skálu). Právě v tuto dobu zde absolvuje čtyřtýdenní léčebný pobyt 24 českých a slovenských dětí ve věku od tří do patnácti let. Přesněji: tady bydlí, léčí se ve zdejším Německém Léčebném Centru. S dětmi jedou dva dermatologové, jeden trenér, a jako pedagogický dozor jeden učitel a čtyři rodiče. A to ve dvou turnusech – jarním a podzimním. Připravuje se i jarní turnus pro rok 2015, který má být zatím poslední. Děti si tu léčí atopický ekzém – a to nikoli vodou, ale místním vzduchem. Léčebná kůra plus pobyt v hotelu plus letenky, plus doprava autobusem z letiště Ben Gurion, to celé přijde na 65.000 Kč. Nemusí to všechno platit rodiče. Existují přesná pravidla pro spolufinancování z jejich strany. Děti ze sociálně slabých rodin mohou mít pobyt zcela zdarma, a to díky grantu z Nadace Rotary International, kam směřují příspěvky od rotariánů nejen z Česka a Slovenska, ale i z Rakouska, Švýcarska, Brazílie, USA a Izraele. No a izraelská letecká společnost EL-AL sponzoruje letenky.

Ejn Bokek jenom projíždíme, pobřežní silničkou míříme k jižnější drúze hotelů, zvané Neveh Zohar. Tady budeme mít letos koupací místo. Položím se do vod Mrtvého moře už potřetí, a proto jen koutkem mozku sleduji Daliin brífink k této akci. Vybízí nás, abychom se nesnažili potápět, nabádá nás, abychom po sobě nestříkali vodou, radí, abychom po zasažení oka mořskou vodou spěchali do sprch vymýt si ho vodou sladkou. Přece jen dostávám jednu novou informaci: Pokud bychom mořskou vodu vdechli mohla by nám "roztrhat plíce". Informaci, že máme ve vodě na jeden zátah strávit maximálně čtvrt hodiny a maximálně třikrát po sobě nedostáváme – snad proto, že ke koupání, včetně převlečení v kabinkách, máme vyhraženu toliko jednu hodinu! Je to vlastně jen jakási ochutnávka jedné z možností, jak prožít Izrael.

Autobus zastavuje před jednou z pláží v Never Zohar. Hrneme se do šaten – kromně Dalii a Jana, kteří se nehodlají smáčet v nějakém oleji. Plavky mám na sobě hned, kabinkou jen proletím. Pláž je vybavena standardně: Plavčický domek s připraveným záchranným plovákem, na žluťoučkém písku nás čekají lehátka. Slunečníky tady a teď ne, možná proto, že je teprve 19. března, možná proto, že se nad pobřežím vznáší kouřmo, možná proto, že se zde konají jen ochutnávací vnory do vody.

Minule jsem psal, že se doporučují boty do vody, a to kvůli solným usazeninám, které jsou velice tvrdé a jejichž hrany mohou být nepříjemně ostré. Ovšem minule jsme byli na pláži krásně písečné a písek zasahoval až do vody. Na tomto místě je tomu podobně, jenom ten písek je už povlečen solným kamenem. Který se táhne až do vody. Na jižnější straně pláže je dokonce sektor, jenž zabrala kompaktní solná kra.

Vysychá nám Mrtvé moře, vysychá. Ona v něm vlastně už ani voda není, jen hustý roztok hořčíku, bromu, jodu a kuchyňské soli. V prvním díle jsem psal, že místní kapalina má hustotu 26 %. Ve druhém díle jsem to opravil podle znalců, kteří četli můj příspěvek na Neviditelném psu na 35 %. Česká Wikipedie v roce 2014 udává 33,7 %. Americká to zase pro rok 2011 vidí na 34,2 %. Asi jak kde a jak kdy. Nicméně různé soli tvoří asi třetinu objemu zdejší kapaliny. Prakticky nasycený roztok. Pro samotnou sůl se udává, že při teplotě vody 20°C je třeba ve 100 mililitrech anebo gramech rozpustit 35,9 g soli, abychom dostali nasycený roztok. Inu, vidím na vlastní oči a ochutnávám vlastními ubohými chodidly, že se všechny ty soli z vody prostě vylučují. Naštěstí v už asi 20 centimetrech je možno si sednout a pak zády lehnout na hladinu, která vás nese jako nevyfouknutelné nafukovací lehátko.

Nakonec jsem v příjemné koupeli setrval dvakrát dvacet minut. A ještě jsem na závěr stihl přinést si z šatny foťák a udělat pár snímků, což jsem původně neměl v úmyslu. Přidělený čas jsem vyčerpal přesně. Někteří z nás, ti, kteří do šaten odcházeli s jistou časovou rezervu, tak ti ji vyčerpali v obchodě, kterým se muselo projít cestou z pláže. Někteří i mírně přečerpali. Dobře to mají zdejší obchodníci vymyšleno!


Po půl  čtvrté pokračujeme v cestě na jih. Na vodní hladině a na břehu se začínají objevovat stále větší konstrukce. Moře končí, ale stejně jako posledně, jedeme kolem širokého koryta. Které mizí v největší kovové konstrukci, přímo továrně. Tyto mechanické příšery jsou poněkud vylepšeny jasnými veselými barvami: Bílá, červená, zelená, modrá, žlutá, vyvedené tak, že továrna vypadá spíše jako obří skluzavka. Minule jsem si všiml, jak zde z vysokých komínů jakýchsi pecí uniká pára. Tak ano, Dalia upřesňuje: Je to vodní pára. Zdejší firmy těží bohatství Mrtvého moře tím, že odpařují jeho vodu, čímž za ohromného výdaje energie urychlují zánik této unikátní přírodní památky. Když se podíváte z vesmíru nebo na Google, tak vidíte, že v tomto plánovaném ničení Mrtvého moře jsou Jordánci ještě dál…

Za jednou z budov si všímám schovaného policejního vozidla. Letos poprvé a naposledy vidím v Izraeli dopravní policisty. Kontrolují rychlost. Tady, na devadesátce, uprostřed pouště, na spojnici mezi Jeruzalémem a Ejlatem, se řidiči snaží urvat čas. Ta štreka má asi 300 km, tak proč se zdržovat v poušti. Proč? Ne kvůli policistům, kteří dávají za překročení rychlosti mastné pokuty – vlastně hlídají jen tu rychlost. Ale kvůli vlastní bezpečnosti – nehody, způsobené rychlostí, berou Izraeli více životů než teroristické útoky a ztráty ve válkách. Na téhle silnici se jezdí rychle hlavně z Ejlatu – po tom, co si v této zóně, kde se neplatí VAT/DPH, pořídili vnitrozemští Izraelci výhodně různé potřebné nákupy.

A jak rychle v Izraeli jezdit? Na devadesátce samozřejmě devadesátkou. Stejně, jako na všech silnicích mimo obce. V obcích se jezdí padesátkou, na dálnicích stovkou. Tak jsem informoval v roce 2008. Někdo v Hospodářských novinách z roku 2009 tvrdil , že je to osmdesát mezi obcemi a devadesát na dálnici. Možná tato informace vycházela z toho, že v Izraeli jsou dva druhy dálnic – "národní silnice" (označená jednociferným číslem, třeba Jednička mezi Tel Avivem a Jeruzalémem)) a "meziměstská dálnice" (označená dvojciferně, třeba zrovna devadesátka). Izrael se navíc mění, vznikají nové úseky dálnic, na kterých se může jet třeba neuvěřitelnou rychlostí 110 km/hod. Což se vztahuje i na některé úseky starších "národních dálnic".

Za překročení rychlosti můžete dostat pokutu 600 šekelů (informace z roku 2010), nebo i více. Jako třeba letos v lednu sám soudce izraelského Nejvyššího soudu Chanan Melcer. Ten byl potrestán za svůj přestupek z roku 2011, kdy jel na "meziměstské dálnici" rychlostí 135 km/hod. Musel zaplatit 1.800 šekelů (v současném přepočtu asi 10.000 Kč) a navíc přišel na dva měsíce o řidičák. 135 km v hodině – to není pro české pospíchálky žádná rychlost! A ještě si všimněte – v Izraeli je vysoká funkce při pácháná přestupků a zločinů přitěžující a nikoli "osvobozující" okolností.


No a jakou rychlostí se tedy má kde v Izraeli jezdit? Jest to velice jednoduché: Když přejedete křižovatku, tak vám řekne dopravní značka, jak rychle máte jet. Nemusíte tedy provádět logické operace "jedu na rychlostní silnici uvnitř obce" nebo "tahle mimoúrovňová křižovatka zrušila předchozí omezení, anebo to nebyla křižovatka?"…

2008

2014

Začínáme stoupat do údolí Arava, které je spojnicí Mrtvého moře s Ejlatským (Akabským) zálivem. Všímám si, že písek, který v poušti uložila tekoucí voda, sahá až k silnici. Ano, minulý týden i zde pršelo a silnice byly chvíli zaplavené. O tomto údolí jsem psal už v předchozím díle. Tehdy měl náš autobus drobné technické potíže. Museli jsme zastavit, což se, jak jinak, událo na autobusové zastávce nedaleko kibucu Jahel (Yahel). Letos jsme na své cestě do Ejlatu také zastavili v nějakém kibucu nedaleko silnice 90. Bylo před šestou hodinou večerní, slunce už zapadalo, i nastal čas drobně se občerstvit. Koupil jsem si v místní sámošce bagetu a vyšel ven, kde jsem si ji v klidu u místního bazénu snědl. Vlastně to nebyl bazén, ale jezírko s ostrovem, na němž tryskala fontána. Jezírko na okraji pouště. A až k vyschlému vádí se rozběhla řada stromků, ovinutá hadicemi s kapénkovým zavlažováním. Rozhlížím se. Nezbytný datlový háj, vádí pod charakteristickým kopcem – poznávám to! Ano, kibuc Jahel. 200 metrů nad mořem, 200 obyvatel, založen 1976.Cedulka u vchodu oznamuje, že nová zeleň v této poušti byla založena díky fondům KKL, konkrétně její americké pobočky.

Do Ejlatu nám zbývá už jen 60 kilometrů. Do Ejlatu nám zbývá už jen 60 kilometrů. Nastupujeme do autobusu, která veze členy české pobočky KKL. Venku se rychle stmívá. Už se těšíme na večeři a postýlku v hotelu Americana. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli 19. března 2014 odpoledne, přemýšleno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 9. září 2014.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z Mrtvého moře a údolí Arava.

V textu použité odkazy na starší články:
Vyprávění o Mrtvém moři z let 2006
a 2008.
Údolí Arava
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"