úterý 3. února 2015

Sjezd z Jizerek


Ilustrace z lužinského pralesa
Když jsem byl malej, tedy na přelomu 50. a 60. let, bývaly v mém rodném Liberci zimy mrazivé a sněhové. Lyžovat se dalo v parcích, ba i v ulicích. Ale nejlepší bylo lyžování v okolních horách, protože tam jsme mohli sjíždět sjezdovky.



Nejčastěji jsem s maminkou jezdil do Jizerek, protože to jsme měli z ulice Ant. Beera (dnes Svojsíkovy) nejblíž. Šli jsme hned v lyžařských botách, pokud se těm kovovým kopytům, potažených zvnějšku gumou a zevnitř látkou, dalo tak říkat. Na jednom rameni lyže, na druhém hůlky, které ty lyže nadlehčovaly, jsme šli do kopce Jiskrákem, nahoru na Horskou ulici. Před horníma kasárnama tam na autobusové zastávce už čekal dav lyžuchtivých Liberečáků.

V pravý čas přivrčel autobus, někdy dva autobusy, protože ten první ani nezastavil, neb byl plný nejdéle už od Tržního náměstí. A byly to autobusy oble robustní. Řeknu málo: Škoda 706 RO. (To RO značilo "Rekonstruovaný Omnibus".) Na střeše měly zahrádky, do nichž pan řidič ukládal lyže. Nu, vešli jsme se, když už jsme nastoupili před zavřením dveří. Na Horské nás setřáslo projíždění serpentinami nad Kateřinkami, ale ty serpentiny u učňáku, ty byly nejhorší. (Tedy – bydlet na intru v údolí Černé Nisy uprostřed lesa, to by se mi nelíbilo.) Na téhle zastávce sice nikdo nevystupoval, aniž nastupoval, ale horská silnička se tady kroutí doprava až do stoupajícího protisměru, po sto strmých metrech následuje další protisměrná zatáčka, tentokrát doleva. Tímhle esíčkem se vyrovnali stavitelé silnice s prudkým svahem, ale autobus se s ním někdy vyrovnat neuměl. To pak všichni vystoupili, a dospělí ten autobus tlačili, aby vůbec mohl vyjet.

Většina lyžařů včetně nás končila v Bedřichově, hned u prvního baráku pod sedlem Maliníku. A začala nejhorší fáze: pěší výstup k Fučíkovce. (Děda a bába té chatě z nějakého rozmaru vytrvale říkali "Weberovka"). A bylo to sice jen sedm set metrů daleko, ale také sedmdesát metrů vysoko. U Fučíkovky se konečně mohly připnout k lyžím boty skvělým upínacím systémem Kandahar. Lyže byly rovněž skvělé, už jako desetiletý jsem měl skluznice z hnědého Pertinaxu, heč! Myslíval jsem, že jde o umělou hmotu, a svým způsobem byla: Šlo o fenolformaldehydovou pryskyřici, vyztuženou papírem (nebo naopak). A hlavně: dobře se ta skluznice mazala, případně se ani mazat nemusela, a jelo to. Dolů, širokou lesní cestou na plochý hřeben nad svažitou loukou. Tam si člověk pověsil batoh na stromek, aby byl volný ku sjezdu.

A vysokým prašanem se sjíždělo dobře: Dolů to bylo zase sedmdesát metrů, ale na vzdálenost jen stopadesát metrů. Nu ale nahoru to bylo tisíc kilometrů. Snad půlhodinu, než člověk s lyžemi na nohách vystoupal svah. (Vleky byly v Jizerkách vynalezeny až kolem roku 1965.) A nešlo jen tak o nějaké stoupání – při něm se musel sníh ušlapávat! Ale zato napodruhé to už frčelo, a napotřetí jelo bleskem. A napočtvrté?

Počtvrté již nebylo. Protože nadešel čas oběda. Lyže se změnily v lehátka, sedělo se na hůlkách, zakleslých na vázání. Řízky s chlebem a okurkou se zapíjely horkým malinovým čajem z termosky. Maminka a ostatní krasavice si opalovaly obličeje a ruce, chlupatí mužové si sundali i košile a vykasali kalhoty. Mě lákaly zasněžené stromky. Když si sněhem pod spodními větvemi člověk vyrubal tunel, ocitl se v malém útulném iglú, vlastně sněhovém vigvamu. Byl tam klid a ticho a útulná samota.

Nu a po obědě a po sněhovém opalování či ukrývání jsme konečně traverzem sjeli zase k sedlu Malinového vrchu, kde začínala "sjezdovka": Svážní cesta lesem dolů k České chalupě. Zasněžená lesní cesta, uprostřed s vyjetou stopou. A nedalo se nic dělat, než se skrčit a jet a pérovat, aby stále větší boule nevyhodily člověka ze stopy. Na nějaké kristiánky se mohlo zapomenout – směr určovala hluboká stopa. Ba ani plužit se často nedalo. (Když dalo, tak lyžař jako já nespadl. A když nedalo, tak spadl.) A byly to celkem tři sešupy a za každým naštěstí rovinka, na které člověk mohl zastavit a nadechnout se k dalšímu sjezdu po sjezdovce. To víte, bezpečnostní vázání ještě nebylo vynalezeno, takže když někdo spadl, tak se kutálel i s lyžemi na nohách, dokud se nedokutálel, případně si nezlomil lyže, nohy, či obé.

Tak jsme se dostali až do Rudolfova, kde se u k Jizerské chaty vylézalo na silnici, po které se sjelo k nedaleké České chalupě. Nu a pak následoval poslední přesun k poslední sjezdovce: Nejdříve pár set metrů víceméně po rovince, a tam, jak se cesta láme strmě dolů pod Ježíškovými kameny k Liberci, tak tam bylo třeba odbočit na mírně stoupavou cestu vpravo pod Žulový vrch. Šlo to, když jste uvolnili lanka vázání zpod zobáčků na boku lyže a měli tak patu osvobozenou. To se ze sjezdových lyží staly jakési poloběžky. Na konci stoupání se zase musela lanka natáhnout pod zobáčky, abyste se nevymlátili.  A tam pak byla ta nejkrásnější sjezdovka! Totiž široká cesta, na níž se dalo manévrovat, a která vás krásnými oblouky snesla až ke konečné tramvaje o dvě stě padesát metrů níž. Ale člověk musel být ve střehu, aby omylem nezabočil do úzké spádnice nad bývalou bobovou drahou – příliš nebezpečné pro neopatrné sjezdaře! Anebo aby nezabloudil k Lesnímu koupališti, protože až k zoologické zahradě by musel trpět nejdříve nekonečnou rovinkou, a kolem ZOO pak už byla cesta posypaná škvárou.

Ale! Když jste jeli správně kolem lesního divadla, tak jste dospěli k té konečné v Lidových sadech. Avšak zde se na tramvaj nenastupovalo. Parkem kolem horní části ZOO se sjelo k Labutímu jezírku. A pak se dalo podle tramvaje jet až k Severočeskému muzeu dvojitou alejí, která lemovala Leninovu třídu (dnes Masarykovu, úplně nejdřív Kaiser Joseph Strasse, ale to opravdu nepamatuju:) až k naší škole v ulici 5. května. Uprostřed ulice tam vede dvojitá tramvajová trať, jejíž koleje byly zapuštěny do hrubých žulových kostek. Na kraji vozovky rostla řada vysokánských lip, za kterou vedla písčitá cesta. Tu vroubilo druhé stromořadí. Až za ním byl chodník, posypaný škvárou. A na druhé straně kolejí to bylo stejné. Takže ta alej měla celkem čtyři řady. A ta písčitá cesta, koncipovaná nejspíš pro provoz c&k kočárů, nebyla v zimě sypána ani prohrabávána, takže po ní vedla lyžařská stopa až k tomu muzeu. Nu a tam jsme zase uvolnili vázání a přes parčík nad dolníma kasárnama jsme se dostali až před náš barák! Přímo přede dveře. Sundali si lyže, očistili, schovali do sklepa a šli se ohřát domů. Únava krásně odezněla v horké koupeli, k čemuž se ovšem muselo nejdříve zatopit pod bojlerem. (Ale to už bude na jiné povídání.)

Nejhezčí z toho lyžování bylo to domácí ohřívání a odpočívání při večerní rozhlasové hře. Víte – já to lyžování vlastně nenáviděl.

Nenáviděl jsem ranní vstávání v neděli i čekání na autobus, kdy člověk nevěděl, jestli se tam vejde hned, nebo bude muset čekat další hodinu na další spoj. Nenáviděl jsem výstup na Fučíkovku. Nenáviděl jsem svoje ocelová kopyta, ze kterých jsem brzo vyrostl, ale stejně jsem v nich musel strávit ještě další sezónu, takže mě tlačily. Nenáviděl jsem ušlapávání svahu i padání na lesní cestě do Rudolfova. Nu ale – bez těchto nenáviděných drobností bych nemohl bydlet ve sněhovém vigvamu.

A nezažil bych ten slastný pohyb, při kterém se člověk posouvá rychle po svahu dolů tam, kam sám chce.

A nakonec – vždyť jsem si nikdy nic nezlomil. Jen jednou, vlastně dvakrát lyži. Ale o tom až někdy příště. Pěkné zimní prázdniny přeje

\ :-) Šaman

Psáno v Praze na Lužinách dne 3. února 2015, kdy jsou české a moravské hory pokryty skvělým sněhem.