úterý 10. listopadu 2015

Co viděl rytíř Roland před 77 lety

Když jsem byl malej, jezdíval jsem ze zastávky U Jelena do centra Liberce autobusem linky 14. Nebo někdy šel pěšky, protože v Liberci není nic tak moc daleko od centra. Někdy jsem taky jel na kole. Od Tržního náměstí jsem musel šlapat do kopce ulicí podplukovníka Rumjanceva. Nahoře na rovince jsem si oddechl, k radnici na náměstí Bojovníku za mír, jejíž věž byla ozdobena obrovskou rudou hvězdou, se už cesta svažovala přes most k divadlu a ke kavárně Pošta. Ale ještě předtím jsem míjel prázdný plac. Ne uplně prázdný: Bylo tu vpravo od ulice velké parkoviště. A od konce 19. století synagoga, což jsem ve svém dětství netušil.


Netušil jsem v té době ani, že do té synagogy možná chodil i můj dědeček a jeho dva bratři s rodinami. Tak dědeček chodil možná, ale určitě nechodily jeho děti, ani babička, protože ta byla Češka. A dědeček byl také Čech, přesněji vlastenecký Čechoslovák, který každý rok vyvěšoval na svém baráku v Rochlicích československou vlajku na den, kdy se s babičkou brali, což se dle rodinné tradice stalo ausgerechnet 28. října 1918.

Dědeček nebyl nábožensky založený, a do té krásné synagogy tedy zcela jistě nechodil, alespoň ne pravidelně. Ono na tom za první republiky zas až tak nezáleželo. Záležet hodně začalo až po Mnichovském diktátu, kdy Německo schlamstlo české pohraničí. Ano, toto území bylo českým zemským územím vlastně po celých tisíc let, i když v předválečné době v něm žila silná německá většina. V pohraničí většina, v Československu národnostní menšina, která se tam, kde byla vskutku v menšině dožadovala svých menšinových práv, jež v místech, kde byla fakticky ve většině, nechtěla Čechům uznávat.

Nu ale toho 24. září 1889 na tom paradoxně tolik nezáleželo, možná proto, že i většina libereckých židů byla Němci. Ten den byla v ulici Na Skřivanech na příhodném kopečku kousek nad radnicí slavnostně zasvěcena synagoga, postavená ve "vídeňském stylu", přesněji ve stylu neorenesančním, a to dle návrhu architekta Carla Königa. Slavnost se odehrávala v ekumenickém duchu, tedy za účasti evangelických i katolických církevních hodnostářů. Město a církve se totiž na stavbě ve prospěch svých židovských spoluobčanů prý rovněž spolupodílely. Proto byli přítomni i radní a zástupcové c&k vojska - ve městě byly (a jsou) dvoje kasárny. Inu, taková rakousko-uherská císařská sešlost. V těch letech byl Liberec/ Reichenberg druhé největší město Českého království a na daních odváděl dokonce více než Praha. A na tom bohatství a odváděných daních se pochopitelně podíleli i místní židé. Kteří tedy měli kam chodit.

Už tehdy ovšem vadilo německým nacionalistům to, jak se ona stavba vypíná nad údolím Jizerského potoka. Výška sálu byla 14 m, baňatá věž synagogy pak byla se svými 39 metry vůbec nejvyšší libereckou věží. A to ještě stála na kopečku! Výškový primát ji už příští rok přebrala věž liberecké radnice, jejíž věžový rytíř Roland hlídal Staroměstské náměstí pod sebou z výšky 65 metrů.

Liberecká radnice, pohled zezadu, cestou od knihovny
Roland to náměstí hlídal, i když neslo jméno Adolfa Hitlera. Nejdříve však přišla Mnichovská smlouva a potupný zábor pohraničí na podzim roku 1938. První zabírané pásmo začal obsazovat Wehrmacht hned 1.října od ranních hodin. Liberec patřil do 5. pásma, jež začalo být obsazováno od 5. října. Ten den Wehrmacht vstoupil do Pavlovic a Ruprechtic. To byly tehdy samostatné obce, jež se součástí "Velkého Liberce" staly až 1. ledna 1939. Německá branná moc stála pouhé dva kilometry od radnice, a na této pozici čekala až do 8. října, kdy teprve dojela do centra Liberce. Zde proběhla symbolická vojenská přehlídka, pozdravená starostou Eduardem Rohnem. Německá vojska pak spěchala dál, protože toho dne ještě hodlala dosáhnout nových říšských hranic za Hodkovicemi nad Mohelkou.

To už bylo ve městě minimum Čechů, i kvůli tomu, že měli čas odstěhovat se i s věcmi. Nebo přesněji: Že jim byla dána možnost se odstěhovat, ačkoliv noviny už 1. října přinesly výnos zemského úřadu v Praze. Obyvatelstvo z pohraničí v něm bylo varováno, aby neopouštělo svá bydliště. "Ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů." Československé vojenské jednotky byly v té době vysoko nad Libercem, na hřebenech Jizerských hor, mezi nimi a dosavadní státní hranicí ještě pendlovaly jednotky SOS, jež byly tvořeny vojáky, finanční stráží, policisty a četníky. A "hranici" u Hodkovic ještě neměl kdo hlídat. Takže rodiny dědečka a jeho dvou bratrů stihly utéci do Prahy k příbuzným. Alespoň načas... 

Odstěhovávali se i Němci, zejména sociální demokrati a komunisté, "opozičníci", jak jim souhrnně přezdívali henleinovci. Jakkoli byli národnostně Němci, měli československé občanství, které většina místních sudeťáků neuznávala. Henleinovci, prakticky tedy všechno zbylé německé obyvatelstvo, si zdobili domy nacistickými vlajkami, symboly nebo hesly už po podepsání Mnichovského diktátu, místní čeští policisté jim v tom ani nebránili. 

V Liberci a okolí zůstalo pochopitelně i minimum židů. Většina místních židů byla sice Němci, podle Němců to Němci nebyli, a vztahovaly se na ně zločinné Norimberské zákony se vším, co k tomu patřilo. K těm zákonům patřilo i zabavení majetku. "Arizace" probíhala živelně, liberečtí Němci drancovali hlavně opuštěné byty. Židovské továrny a pozemky zabral až německý stát.

Co viděl rytíř Roland před 77 lety
Do synagogy neměl už kdo chodit, byla zavřená. Ale mlčky provokovala německou nenávist, až doprovokovala. Heslo "Es kommt der Tag" bylo vztaženo po českém pohraničí i na židovskou svatyni..Stalo se to až v den po říšské Křišťálové noci, což byla noc z 9. na 10. listopadu 1938. Tehdy byly na celém území Třetí říše vypáleny synagogy, zdivočelý dav uspořádal pogrom na židovské obchody a domácnosti. Co nebylo rozbito, bylo rozkradeno lůzou. Zpráva, již si vyžádal šéf Sicherheitsdienstu Reinhard Heydrich, zaznamenala k 11. listopadu tato čísla: Zcela zničeno bylo 76 synagog a dalších 191 zapáleno, 21 obchodních domů a 815 dalších obchodů bylo zdemolováno, totéž potkalo i 117 soukromých domů. Přímo ten den, tu noc, bylo zabito 36 lidí, pozdější údaj hovořil o číslu 91. Asi 30.000 lidí bylo uvězněno v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen. Zničeno a vyrabováno bylo ve skutečnosti asi 7.500 židovských obchodů.

Majitelům domů a obchodů, ani pozůstalým německé pojišťovny nic neuhradily. Naopak, protože šlo vlastně o "německý majetek" těsně před arizací, činila "škoda německého národa" asi miliardu říšských marek. A německý stát už přiměl židy, aby ji zaplatili. V hotovosti. Do státního rozpočtu tak přiteklo neplánovaných(???) dalších 10 % příjmů, které zachránily Hitlerovo Německo od státního bankrotu.

Celkový počet zničených synagog a modliteben byl nakonec vyšší než tisíc. A mezi nimi byla i ta liberecká.  Stalo se tak právě před 77 lety, v odpoledních hodinách 10. listopadu.1938. Když do Liberce přijel (poprvé a naposled) Adolf Hitler, aby podpořil kandidáty Strany v místních doplňovacích volbách do Reichstagu, tedy 2. prosince 1938, zbyly po dřívější liberecké dominantě jen vypálené trosky. I ty byly v roce 1939 strženy. A od té doby zde bylo parkoviště.

Mimochodem: Parkoviště místo synagogy je i v Táboře. Tamní svatostánek zbořili až komunisté v roce 1977. Ale židi za to nemuseli nic platit...

Z interiéru dnešní liberecké synagogy
Liberecké synagogální parkoviště změnilo svůj vzhled až roku 1997, kdy zde byla zahájena "stavba smíření", Krajská vědecká knihovna. Ta slouží od svého otevření v r. 2000 i jako veřejná městská knihovna. Moderní budova knihovny stojí na původně židovském pozemku. Který arizoval po roce 1938 nacistický stát. Který znárodnil po roce 1945 ještě předkomunistický stát, když arizovaný židovský majetek zasunul společně s majetkem Němců a kolaborantů do Fondu národní obnovy. Odkud byl po roce 1948 vytunelován do státního rozpočtu. Tyto nemovitosti byly jakožto "státní"  převedeny zákonem z roku 1992 na města a obce… (Rozkošné bylo, že vláda převedla židovský majetek na obce, jež pak je nabádala, aby ho "vrátili" židům.) Některé nemovitosti byly vráceny Federaci židovských obcí, konkrétně asi 200 objektů ze seznamu, který původně čítal 800 objektů. Nárok nebyl uplatněn u objektů, které byly zničeny, přestavěny, či slouží Bohu libým účelům, jsou v nich třeba šloly. FŽO si nenárokuje ani navrácení těch synagog, jež jsou užívány k bohoslužbám křesťanskými církvemi. Zejména Církví československou husitskou a dalšími evangelickými církvemi.

Vstup do rohové synagogy
Obce se na mnoha místech dohodly s využitím původně židovských nemovitostí přímo s FŽO, tak i v Liberci. Na původně židovském pozemku na okraji dnešní Rumjancevovy ulice vyrostla díky kombinaci státních, obecních, německých a dalších peněz ona knihovna, z jejíhož rohu vyčuhuje jeden ze tří rohů židovské motlitebny, netradiční synagogy na půdorysu poloviny hvězdy Davidovy. (A židi za to nemuseli nic platit). Z radnice na náměstí Dr. E. Beneše na to opět kouká rytíř Roland. A jedná se o první stavbu tohoto druhu ve střední Evropě, postavenou po 2. světové válce.

Vypalovat a bourat jde rychleji…

Psáno v Praze na Lužinách dne 10. listopadu 2015

PS: V Liberci je jen jedna radnice. To jen náměstí mění jméno...

Hlavní prameny:
Křišťálová noc v oblasti Libereckého regionu
Stránky Židovské obce Liberec
Co tak člověk zažil a pochytil.