úterý 5. dubna 2016

Izrael na vlastní kůži

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."
(Z Kovanicovy praxe her)

Když nám na konci ledna řekl na hematologii na Karláku pan doktor Pohlreich, že hladina paraproteinu při kontrolním odběru povylezla Janě nahoru, ačkoliv (už třetí) chemoterapie ještě dobíhala, podívali jsme se s Janou na sebe a řekli si: Pojedeme do Izraele. Než přijde na řadu čtvrtá chemoška.


Já byl v Izraeli už třikrát, kdo pravidelně navštěvujete Neviditelného psa, mohli jste si o tom počíst v celkem 122 článcích. Nakonec se mi je podařilo vydat i jako knihu Mír v Izraeli. Dvakrát jsem tam byl v té zázračné zemi se svou milou ženou Ivankou, v letech 2006 a 2008, potřetí, když mi umřela na rakovinu prsu (nic jsme nezanedbali...) v roce 2014, abych dokončil rozdělanou práci, která se jí moc líbila. Práce na knize mi pomohla vyrovnat se s tou ztrátou.

Ale nejvíce mi pomohlo, když jsem mohl pomáhat kamarádce Janě, která ve stejném týdnu kdy já ovdověl, přišla zase o svého Jarka. Naši andělé nás přistrčili k sobě a začali jsme spolu chodit. Takže jsme partneři, i když neregistrovaní. Začali jsme si spolu plánovat, kam se ještě všude podíváme, a Izrael byl jedním z cílů. Nakonec se ukázalo, že právě teď nastal ten pravý čas na Izrael. Chtěl jsem ho ukázat Janě, jak ho znám já. Místa, která znám, ale o kterých jsem si až doma zjistil, co jsem v chvatu hromadné turistické výpravy neměl šanci shlédnout. A místa, kolem kterých jsme jeli, a chtěl bych je vidět poprvé. A aby to nebyl takový chvat, naplánoval jsem naši cestu předběžně na dva týdny, ačkoliv Janinka chtěla nejdřív jen týden jeden. Jenže Izrael je veliký! Totiž, rozlohou je malý, avšak je hodně…, hodně koncentrovaný. A protože je tak velice koncentrovaný, předběžně jsem za náš cíl vybral severní část země, Galileu a Golany, pak tedy Tel Aviv, a samozřejmě na závěr Jeruzalém

Nejdříve jsme si zašli na radnici pořídit si nové pasy. Fotky jsme k tomu nepotřebovali, vyfotila si nás sama paní úřednice, a my si dokonce mohli vybrat z několika záběrů, který se nám líbil nejvíce. No, nelíbily se nám ty portréty (zákaz úsměvu!!!), ale vybrali jsme si. Za měsíc se máme zastavit, vlastně za čtyři týdny, ještě nám přijde na mail vyrozumění. (Vyrozumění nepřišlo, po čtyřech týdnech však pasy byly.)  Protože jsme se chtěli pohybovat samostatně, tedy ve vypůjčeném autě, pořídili jsme si rovněž mezinárodní řidičáky. Ty byly na počkání, skutečně jsme v tom magistrátním baráku na Pankráci čekali jen pár minut. Jenže jsme si zase museli pořídit vlastní foto. Focební budka na Florenci nás taky nechala vybrat mezi variantami, no, ale znáte to, jak se na těch dokumetech asi tváříme.

Paní na Pankráci se mě ptala, jestli ten řidičák chci mít podle vídeňské úmluvy nebo podle ženevské úmluvy. A já se zase dotázal – jakejže je v tom rozdíl? V poplatku za pořízení? V poplatku ne, je to oboje za padesát korun, ale podle Vídně je to na tři roky a podle Ženevy jen na rok. Pravil jsem, že chci tedy Vídeň – a obratem jsem dostal papírový přeložený dokument s platností na dva roky a osm měsíců…

Tak jsme měli pasy a řidičáky, ty se vždycky hodí, a čekali další měsíc na další výsledky. Mezitím jsme si na týden odskočili na Vysočinu zaběhat si na běžkách na ledové kře, která se vytvořila v areálu Zlaté lyže v Novém Městě na Moravě, abychom poněkud pozvedli kondici zbývající Janiny krvinky. Hm, na té Vysočině jsem ztratil Janin průkaz zdravotního poškozence, co v jejím autě slouží místo dálniční známky. Vrátili jsme se na konci února (po staré kolínské cestě, ale šlo to rychle...), Jana šla na odběry, a že prý dobrý. Krvinka sice není jako u zdravého člověka, ale kondici má dostačující. Můžeme jet, třeba i do Izraele. Odběry před další chemoškou by měly být na začátku dubna. Takže v pondělí 4. dubna. Tím byl dán termín návratu. A kdy odletíme? Vybral jsem středu 23., abychom měli alespoň deset celých dní. A já, abych měl alespoň dva týdny na vybrání a zamluvení hotelů a auta z půjčovny. A letenek.

Tak samozřejmě hurá zkoumat nabídky na internetu. A že jsou skvělé! Z Prahy do Tel Avivu zpáteční letenka jen za necelých šest tisíc. S Ukrajinci. Ale proč to trvá deset hodin??? Protože se v Kyjevě čeká na přestup… Podobně bychom mohli letět s tureckými aeroliniemi přes Turecko, anebo s Aeroflotem přes Sevastopol na okupovaném Krymu... Tak to ne, poletíme pěkně s izraelskými EL-AL!

Mezitím jsem se dověděl, že do Česka na deset dní přilétají naši přátelé Mayerovi z Haify. Po opatrných dotazovacích mailech jsem od paní Hany zvěděl, že předběžná pozvánka do "penzionu Mayer" trvá. A že se domů do Izraele vracejí v úterý 22. března. Takže naše první základna v Izraeli byla jasná: Haifa! A nejlepší by bylo rovnou letět stejným letadlem, že. Přece jen při předletovém zkoumání bezpečnostní službou (je vhodné být na letišti tři hodiny před odletem do Izraele, když přijdete jen hodinu a půl před odletem, už vás neodbaví) tak pak je na možnou otázku "kde tam budete bydlet?" možno pyšně ukázat na Danielovu postavu a hrdě pravit: "Támhle u toho rabína!" No, nakonec to bylo jinak. Všechno ne, ale něco někde bylo nakonec úplně jinak.

Jinak, tedy jinak správně, hlavně, když jsme dělali nevědomé chyby…

Nejdříve ovšem bylo zapotřebí sehnat ty letenky. Definitivní domluva s našimi hostiteli proběhla v neděli 6. března. Mayerovic letadlo odlétalo za šestnáct dní – a byly v něm už pouhá čtyři místa! Málem jsem zavařil elektronické komunikace, abych z nich získal polovinu. Totiž, ano,dvě letenky stojí jen něco přes dvanáct tisíc (pro konkrétní let, nemohli jsme si vybírat), ale je to bez zavazadel, jen s palubním zavazadlem ráže osm kg. V podpalubí může být další kufr o hmotnosti až 23 kg, to vím, ale pak už ty letenky stojí 44 tisíc.

???

Takže jsem zavolal svou dcerku Terku, takto zkušenou cestovatelku, jež mi vysvětlila, že lepší je koupit si variantu bez podpalubních "zavazadel", a k tomu si ta zavazadla - dokoupit. Za dva asi tisíce. pro každého. Vedla mě krok za krokem ze svého Houstonu na Rajské zahradě na svém paralelním připojení, jako Apollo 13 k Zemi. Bylo to velice důležité, protože specializované termíny na těchhle webech nejsou často srozumitelné ani v češtině, natož v angličtině. Nu, Jana je sice zkušená překladatelka z angličtiny, přeložila snad desítky knih, jenže takováhle slova se prostě ve slušné sci-fi ani fantasy  nevyskytují. Finální objednávka však byla na mně.

Jo, dobrý, máme zabukované lístky. A teď zaplaťte. By PayPal. No tohle nemáme! Kvůli cestě do Izraele jsme si pořídili kreditní karty, protože zkušení cestovatelé nám řekli, že v zahraničí chtějí hotely a půjčovny aut pouze kreditky – a teď takováhle zrada! Letenky přes Pay Pal. My ho nemáme, naštěstí ho má jiný zkušený cestovatel – Janin synek Jiřík. Zaplatil za nás. A pak ještě znova, když jsme si vybírali místa dopředu a k okýnku a – hlavně, abychom byli spolu! Abychom se mohli držet za ruce, až budeme padat k zemi či do moře…

Penzion v Haifě dobrej, ale Golany jsou pár desítek kilometrů dál. Vybral jsem si tedy hotýlek v centru Tiberias. Podle toho, že nabízel "parkování auta v areálu hotelu". Poslední naší základnou bude samozřejmě Jeruzalém. Krásně vypadal hotel ve staré budově hned vedle Jaffské brány, přímo ve Starém městě jeruzalémském, jenže – jenže ten měl svou nabídku vyvedenou toliko v angličtině a arabštině. V ivrit, hovorové variantě hebrejštiny, tedy ani písmeno. Ani jeden kus "nábytku", jak se o hebrejském písmu vyjádřil Arnošt Lustig! Nakonec jsem našel jiný hotýlek, ekumenický, hebrejský i arabský (a anglicky mluvící, samozřejmě) poblíž Siónského náměstí na Jaffské třídě. Tam už to znám, vím, kde je sámoška 24/7 (i o šabatu otevřeno!).

Hotely jsem mohl zamluvit až když jsem měl v (elektronické) kapse letenky. Následovala půjčovna aut – Terka nám našla Sixt. Ale víte co? Abychom si ho zamluvili, musel jsem udat číslo – své debetní karty! (Tak proč jsem si pořizoval kreditku?) Auto si půjčíme v Haifě, kamž se z letiště Ben Guriona dostaneme vlakem. Vrátíme ho v Jeruzalémě. Čtyři dny se budeme po Jeruzalémě pohybovat pěšmo, když tak si chytneme taxíka. Nu a odvoz na letiště je, dle hotelové nabídky "zajištěn", však jsme si ten hotel taky podle toho vybrali.

S těmi hotelovými nabídkami to taky bylo nakonec jinak… Poslyšte, ty cestovky, ty si svůj vejvar zaslouží!!!

Tak máme všechno, teď ještě valuty. Hotové peníze. Proč peníze? Divil se synek Janek. Všude platí kartou. Pamatoval jsem si, že i v Izraeli jsme platili oběd kartou třeba v drúzské vesničce pod horou Chermon. Ale oběd v drúzské vesničce na Karmelu jsem musel platit v hotovosti. V dolarech, a natáhli mě, protože jsem si nestihl vynměnit šekely. A na tržišti nebo v súcích Jeruzaléma na platební karty zapomeňte! Nakonec jsem koupil čtyři sta dolarů. Šekely ne, šekely se v Praze dle internetových nabídek vůbec nenabízely. V Izraeli si vyměníme dolary za šekely. Ale! Taková náhoda.

Jednu neděli jsme takhle jeli autem z kostela (Janinka je totiž československá husitka, kdežto já jsem se vloudil do Židovské liberální unie, dosti liberální unie – prostě k sobě dokonale pásnem), a Jana prohlásila, že potřebuje zajet do Tesco hypermarketu v Letňanech koupit si v nějaké tamní parfumerii zásobník na voňavku, nutnou to součást cestovního vybavení. Přivítal jsem to, neb jsem s sebou měl neplánovaně i hrst slevových kuponů do Teska. Tak jsem je uplatnil. A Janinka si koupila zásobník – a kabátek, který se do očekávaného galilejského chladu perfektně hodil. A u výstupu z hypermarketu jsem zkusmo nahlédl do tamní směnárny, a ano, šekely zázrakem měli! Koupil jsem jich všech sedmdesát, i když za zlodějský kurs 7,50. (Střed se v té době pohyboval kolem 6,3 ILS za 1 Kč.) Abychom měli alespoň na ten vlak do Haify. (Jenže – pak to bylo stejně jinak. Jinak správně.)

Krteňský kostelík
Tak máme všechno? Máme. Akorát ještě jakožto autor, který se tak ze zákona stal samostatně výdělečnou osobou, jsem musel vyplnit a odevzdat a) daňové přiznání (ztrátové), b) oznámení České správě sociálního zabezpečení o svých nulách, a ještě ty nuly poslat do zdravotní pojišťovny. Tam to bylo nejjednodušší – přes internetový dotazník. Nebylo nutnio chodit do ouřadovny, nebylo nutno bojovat se zamčeným pédéefkem, nebylo nutno pořizovat si nový Adobe Reader, který mi internet odmítl poskytnout, neb mám "zastaralý hardware"(?), prostě pohoda. Akorát mi den před odletem zavolala milá paní, že jsem napsal, že jsem byl činný (prodej vlastních knih) jen sedm měsíců v roce; ano, to jsem uvedl, ale oni potřebují vědět kteréže měsíce to byly. Proč jsem to neuvedl v onom dotazníku? Nebyla tam na to kolonka!

Hrdí horalé
Do toho takové drobnosti, jako výměna měřidel vody, technická prohlídka auta, změna pojistky na byt a auto, a ano – předletové správky zubů. Jana si sháněla náhradní kartu poškozence... Vždycky, když si člověk myslel, že už to má pod kontrolou, přišla nějaká taková další věc. Dosti komunální kritiky, nastal poslední víkend před odletem. A já začal ladit naše trasy mezi zamýšlenými cíly. Kombinace byly mnohé, plánoval jsem, až se mi zavařila hlava, pak jsem šel spát, a ještě v posteli místo spaní jsem přeplánovával. Ráno se budil brzo a už neusnul. Ostatně – podle Jany jsem měl hlavu zavařenou ještě v Izraeli. Poslyšte – ty cestovky si svoje peníze zaslouží!

Jana, Jan a Daniel
Nakonec nastal kýžený den odletu. Letadlo mělo odletět v rozumných 12:25, to znamená příjez na letiště Václava Havla v 9:25, to znamená pro sichr odvoz v 8:45, což značí – vstávání v nekřesťanskou a nežidovskou dobu 6:45! Odvoz byl vykonán rodinnou fabií, řízenou hodným synkem Jankem, jenž se dostavil přesně na čas. Než jsme se naskládali do vozu, bylo pět před devátou. Jeli jsme po okruhu, na cestu nám zamával krteňský kostelík. Za deset minut jsme z mého lužinského bytu byli na letišti. Ještě jsme čekali, než se otevřou přepážky. Protože jsme tam byli brzy, dostali jsme se hned na řadu. Předstartovní příprava se vyplatila, za chvíli jsme už byli za pasovou kontrolou. Ještě jsme měli čas na prohlížení předražených cetek "duty free". Nalezli jsme správnou gate, správné, ještě zavřené místo pro check-in. Seděli jsme, obdivovali svalnaté nohy skotských horalů, vyčuhující zpod kiltů i jejich barety s hrdými pery – asi přijeli nějací sportovní fanoušci, hádal jsem. Tady jsme se poprvé setkali i s Mayerovými. Všechen stres ze mě spadl, už jsem věřil, že se naše cesta vyvede.

V duši mi zavládl klid a pohoda. Bylo úterý 22. března 2016, půl jedenácté dopoledne. Před dvěma a půl hodinami vybuchly na bruselském letišti Zaventem první nálože.