pátek 22. dubna 2016

Kudy ku Meggidu

Vstupní cesta na ancient M.
(Izrael na vlastní kůži)

Je 23. března 2016 chvíli po jedenácté, a jedeme půjčeným chevroletkem údolím Jizreel po silnici č. 75 na jihovýchod k troskám starověkého města Meggido. Na jihovýchod, a ne na jihozápad, jak jsem mlnil minule. Stále si pletu levou a pravou stranu (čímž jsem uváděl v zoufalství paní autoučitelku), a když píšu, tak se mi ze stejného důvodu pletou pojmy východ a západ. Pojmy – nikoli směry! Jsem totiž skvělý navigátor.



Na vůz jsme si ještě nezvykli, a tak se divíme občasnému cinkání, po němž se vlevo nad palubní deskou objevuje obrázek autíčka a pod ním nějaké číslo. Někdy je autíčko červené, jindy zelené. Když je červené, cinká v krátkých intervalech, zelené cinkne jen jednou. Třeba když nás neurvale předjede nějaký Izraelec. Poněkud nás to znepokojuje, ale Jana se snaží udržet v chodu motorek, a já mám zase plné pracky map, obhlížím krajinu a snažím se navigovat. Teprve po nějaké době zjišťuji, že se jedná o radar! Který nám tím čísílkem sděluje, kolik vteřin jsme za předcházejícím vozem. Kombinuje tedy vzdálenost a rychlost, což jinak v autě dělávám sám, když si podle objektů u silnice v duchu počítám, kolik vteřin jsem za předcházejícím autem. Normálně se držíme 2 vteřiny daleko, což je dostatečná vzdálenost na to, aby se do té mezery verval nějaký neurvalec. A aby nám radar cinkl. Protože reaguje asi tak na ty dvě vteřiny. To je obrázek zelený. Pod 1,2 vteřiny už zčervená. Což se poprvé hodilo, když jsme zastavovali z rychlosti 90 km/hod kilometrů na křižovatce, na níž svítila červená.

Jedeme tedy po hlavní okresce č. 75. V klidu, tahle silnice nás dovede až přímo pod vykopávky památného města, které naše minulá turistická výprava už nestihla navštívit. Vpravo (na západě) se zvedají (východní) svahy pohoří Karmel, zprvu porostlé výškovými obytnými domy Haify, posléze kadeřavými stromy. Neodolám, vyndávám canonek a fotím z auta tu krásu.

Navigátorské flákání je přerušeno dotazem řidičky: "A teď kudy?" No přece – rovně! Rovně rovně, nebo rovně mírně vlevo? Pod číslicí 75 je totiž ještě číslo 70 a číslo 66. Pětasedmdesátka je naštěstí doprovozena šipkou s nápisem "Nazareth", kam dnes nemáme v plánu jet. A stojíme na semaforech, takže mám čas se zodpovědně rozhodnout. Rovně rovně, samozřejmě, po sedmdesátce a šestašedesátce.

Tam nahoře je Muchraka
Jedeme tedy dále paralelně s pohořím Karmel. A – tamhle se na vršíčku bělá klášter na vršku Muchraka, aneb Keren Karmel. Také se ho chystáme navštívit, ale až později. Snažím se vyfotit si ho z otevřeného okénka. Za chvíli se Jana ptá: "A teď kudy?" No přece – rovně! Rovně rovně, nebo rovně mírně vlevo? Pod číslicí 66 je číslo 70 a u toho ještě šipka k číslici 6. Tak jestli 66 nebo 6, potažmo 70? Ve fofru jsem zazmatkoval. Ocitli jsme se totiž nikoli před křižovatkou, ale před rozbočením, kde není semafor. Nejsem si jist kam jet, ale vím, kam nejet. V žádném případě ne na placenou šestku, která by nás nasměrovala k Tel Avivu! Takže pokračujeme rovně mírně vlevo na silnici 66. Ostrý nos svodidel nás rozděluje, chvíli ještě jedeme souběžně. A neměli jsme jet vpravo rovně? Co když nás ten vedlejší pruh podjede? Nikoli, podjíždí nás protiběžná komunikace. Teprve teď se objevuje semafor. Jsme na mimo plus úrovňové křižovatce. Ještě máme šanci uhnout doprava. To už si nalistuju v itineráři. Tak kam? Rovně rovně, po 66.

Znovu obdivuji svahy Karmelu, stromečky, domečky, záchytné dešťové rybníčky. Jenže Jana je stále zvědavá. "Nemáme tady odbočit?" Otázka je to příhodná – na šipce vpravo je totiž zcela zjevně nápis Meggido. A tak odbočujeme a dostáváme se na silničku, která je z obou stran obklopena vysokým lesem. Borovice, pínie, blahovičníky, trnité keře, a támhle na pasece úly! Silnice se zařezává do svahu, nad námi ční vysoké bílé svahy. Značku "pozor, zatáčka" komentuje po projetí Jana "tohle je zatáčka?". Nebyla totiž nijak pozoruhodně zatočená. Jsme sice na silnici čtvrté třídy (později si najdu, že 6953), ale povrch je skvělý. Stejný povrch má i krajnice, oddělená žlutým pruhem.


Těžký život cyklisty 1 (u Kineretu)
Ona to vlastně není krajnice, ale samostatný pruh pro cyklisty. A ten se vyskytuje nejen na silnicích nižší třídy, ale i na dálnicích! Je pravdou, že letos jsme potkali toliko jednoho cyklistu, avšak je vidět, že se zde dbá o jejich bezpečnost, když se jim stavějí samostatné pruhy! No, ony to vlastně nejsou jen pruhy pro cyklisty. Slouží i jako krajnice, ovšem tyto krajice mají stejnou kvalitu jako jízdní pruh. Na dálnici má šířku asi dva metry a může mít funkci odstavného pruhu, či "poloodstavného pruhu". Takže ty dálnice mají rozumnou šířku, a jsou při výstavbě o něco levnější. A mohou po nich jezdit i cyklisté. Teprve teď při tomto psaní mne napadá, že možná ani nejde o "pruh pro cyklisty", ale o krajnici, která je uzpůsobena k jízdě cyklistů.

Těžký život cyklisty 2 (uprostřed v pozadí Gamla)
A na ty číhají různé nástrahy. Ve svém pruhu se mohou cítit bezpečně – pokud tam nějaký pruh je. Když jsme vyjížděli od jezera Kineret ke Gamle, pak tam byl také žlutý pruh, to ano, ale v některých místech jen symbolický, deset cenťáčků široký. Nu, a tady na té silničce, jak vidno, používají tento pruh zřejmě i osli, jak je patrno z jejich trusu…

Těžký život cyklisty 3 (Tam na severu je Muchraka)
Klasický kruhák - zde s olivou a tulipány.
Takže silnice na Meggido je krásná, jedniná potíž je, že už jedeme dost dlouho – a Meggido nikde! Šipka prozrazuje, že se blížíme do Ramat HaShofet. I bez busoly poznám, že jedeme špatně na sever. Vysoko před námi svítí opět karmelitánský klášter na Muchrace. Nechám tedy Janu odbočit k této obci, do které je vjezd chráněn branou. Zeptáme se u vrátného. Silnička přechází do páté kategorie, z vyasfaltovaného pruhu pro osly a cyklisty se stává písečná krajnice. Zastavujeme na ní a kráčíme k bráně. Avšak žádný vrátný se nekoná, jen automatický. Optáme se tedy přívětivé Izraelky, v autě, které přibrzdilo před branou. Její angličtina je horší než ta naše. Hledáme Meggido. Nejdříve nechápe o čem je řeč, avšak když dodáme "ancient Meggido", tak nám ochotně a nesrozumitelně poradí.  Nemáme na konverzaci moc času, protože se okamžitě začíná tvořit malá kolona. Poděkujeme tedy, vrátíme se ke křižovatičce, popojedeme kousek dál, a pak už skutečně uzříme šipku "Meggido". Radostně odbočujeme vpravo a s úlevou zaparkujeme na parkovišti, stíněném stromy, jež je obklopeno zelenými keři a bujnou květenou.

To je ve vyprahlém Izraeli specialita, o níž jsem se zmiňoval už ve své knize: V obcích jsou parkoviště, dělící pruhy a hlavně kruhové objezdy vždy dobrou příležitostí, aby se zde vyřádili zahradníci. Je to velice příjemné na pohled a je to velice vhodné ke zvýšení bezpečnosti provozu.

Radostně kráčíme k objektu, který se tváří velice vstupně. Jediný problém je, že nad touto recepcí se nevznáší trojjediný nápis, ale jen nábytkové písmo. Které, jak jsme posléze zjistili, neznačí "Meggido", avšak "Meggido Regional Council". Není zde žádná obec, jen regionální správa oblasti Meggido. Proto jsme žádné Meggido nemohli najít! (To "Regional Council jsem v letu nějak přehlédl. Však hlavně, že tam bylo Meggido!, myslel jsem si hloupě.) A když se paní recepční ptáme, kdeže je to "enšnt Meggido", tak se zdá, že to slyší poprvé. Naštěstí jde kolem nějaký pan radní, jenž nám věnuje mapku regionu. Ukáže nám, kde jsme a ukáže nám, kam máme jet.

Jasně, musíme se vrátit. Dopustil jsem se v této hře chyby, která nám ukázala zasunuté krásy oblasti, získali jsme mapku a na příští návštěvu také tipy na mnohé výlety v nedalekém okolí Haify. Třeba do Jeskyně Palmachu, Velbloudí jeskyně anebo na procházku kolem potoka HaShofet...

Vracíme se sedm kilásků ke křižovatce s šestašedesátkou, přičemž odoláme možnosti bezprostředně před ní zabočit do vesnice Mishmar HaEmek, aneb Stráž Údolí. Tady byl kibuc založen už roku 1926 skupinou židů z Haliče, a už r. 1929 se stal terčem útoku 200 Arabů. Tehdy kibuc zachránila britská policie. Další arabské povstání v r. 1936 bylo už odraženo kibucníky díky obrannému systému. Nešlo však uchránit okolní pozemky. Arabskému útoku tak v té době padlo za oběť několik set stromů. Útočníci v tom roce vypálili sady okolo vesnice celkem třikrát. V roce 1942 zde školili první komanda Palmachu ještě Britové, a to v očekávání německého vpádu. Což skončilo už o rok později, kdy britští protektoři svým dosavadním studentům sebrali všechny zbraně. Takže pak si Palmach v Haifě ty zbraně zpátky ukradl. Hodily se mu v roce 1948, ještě několik týdnů před vyhlášením nezávislosti. V zemi ještě formálně vládli Britové, avšak jako židovští protektoři se absolutně neosvědčili. V okolí vesnice Mishmar HaEmek propukla válka, kdy se arabským oddílům o síle tisíce mužů bránila vesnice sama. V dubnu 1948 museli její bojovníci čelit i dělostřelecké palbě. (Několik děl věnovala útočníkům také Sýrie.) Vydrželi do doby, než jim na pomoc přišli vojáci Hagany z brigády Golani. Největší zásluhu na udržení vesnice (a následně celé oblasti údolí Jizreel) však měl místní Palmach. Padlo přitom 26 kibucníků – z celkového počtu 550...

Tel Meggido
 My však směřovali po šestašedesátce k jinému místu mnohem profláklejších bitev. Po dalších sedmi kilometrech jsme zahlédli vpravo, kousek nad silnicí pahorek (Tel) Meggido. Hned za odbočením vpravo nás vede hnědá šipka vlevo. Projedeme nehlídaným vstupem do mírně stoupajícího příjezdu, stíněného vysokými piniemi. Zaparkujeme a jsme tady. V místě, kde jednou vypukne Armaggedon.

Ale o tom až příště

(Prožito v Izraeli 23. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 22. dubna, den, ve který večer začíná Pesach.)

PS: Ale, prosímvás, vůbec není problém řídit v Izraeli. Půjčte si auto a skočte do vody, totiž do provozu!

*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.