pátek 20. května 2016

Bahájci, Němci, Japonci a turecké dělo


(Izrael na vlastní kůži)

Je pátek 25. března,  pro západní křesťany dokonce Velký pátek. V noci proběhl přechod na letní čas. Proč ne ze soboty na neděli, jak tomu bude nadcházející víkend v Evropě? Protože neděle je v Izraeli pracovním dnem. Proč tedy ne z pátku na sobotu? O šabatu!? Ses zbláznil??? Ano, večer začíná šabat, bude slušné vrátit se k hostitelům před západem slunce. Naštěstí budeme mít díky letnímu času o hodinu více. A dnes nepojedeme nijak daleko. Mám v plánu ukázat Janince jeskyně Roš haNikra, což je jenom asi padesát kilometrů na sever od Haify. Na zpáteční cestě se ještě stavíme v Akku, večer budeme doma včas.
Takže ano, máme čas a můžeme nejdříve využít nabídky paní Hany, že nám ukáže nějaké místní zajímavosti. A když jsme v Haifě, tak se samozřejmě musíme podívat na Bahájské zahrady. Patří k Haifě stejně neodmyslitelně jako Eifelovka k Paříži.

Tentokrát je navigátorkou paní Hana, řídí Jana, a já se rozvaluji na zadním sedadle chevroletku jako nějaký americký turista. Když však chci jako správný turista fotit, zjišťuji, že nemám foťák! Šacuju mnohé kapsy vesty, jež není nic než kus plátna na připevnění kapes, prohlížím všechny kapsy kapsáčů, noruju v batohu, jehož všechny kapsy a kapsičky mají větší objem než samotný batoh – foťák zůstává nezvěsten. Á, nachátím nabité baterie. Foťáček, chudáček, zůstal doma u nabíječky, zmešká vyhlídky dnešního dne. Nu co, alespoň si užiju přímého vnímání, nějaké fotky jistě vyrobí Janinka svým mobilem.


Paní Hana zná svou Haifu samozřejmě velice dobře, jenže po ní cestuje většinou autobusem anebo se prochází pěšky. Takže ta cesta, kterou nám vybrala, se ukazuje být jednosměrkou, a musíme se stejně točit v místních uličkách. Chtěla nás zavést doprostřed svahu, na němž se v oněch bájných zahradách nachází bahájská svatyně. Jenže jak kličkujeme, tak se nakonec vykličkujeme na ulici Jefe Nof. Tady to poznávám. Byl jsem tu už před deseti lety. A nachází se tu ten nejkrásnější pohled do centra Bahájců. Dostali jsme se díky té chybě na správné místo, a to ještě nevím, na jak správné. Nakloním se k oběma dámám na předních sedadlech a říkám jim: "Přišel jsem na to, když jsem hrál pasiáns. Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."

Podaří se nám zaparkovat a vcházíme do zahrad. Dnes bez bezpečnostní prohlídky. Sestupujeme po schodech jedno patro, na úroveň podchodu pod silnicí. V dalším sestupu nám brání zamčená brána. Před deseti lety jsem psal:

"Z nosu Karmelu až do přímořské nížiny splývá zelený a barevný pás baháistických zahrad. Město před časem poskytlo této náboženské sektě pozemky pod podmínkou, že zůstanou přístupné. Což baháisté s ochotou slíbili i dodržují. Jejich krédem je totiž "estetika a mír". Tohle si vybral jejich zakladatel někdy kolem roku 1850 z koránu. Baháismus vznikl ze šíitského islámu. Ale stačilo sto padesát let, aby se jeho příznivci již nepovažovali za muslimy. Možná, že kdyby si muslimové z koránu vybrali něco mírnějšího, že mohli baháisté muslimy klidně zůstat. Avšak dnes jsou například v Íránu zakázáni."

Takže dnes upřesňuji: Bahájismus se v Íránu trestá smrtí. A bahájské zahrady v Haifě jsou pro veřejnost většinou uzavřeny. Kdy a které její části jsou otevřeny, zůstává pro mne temným tajemstvím. (Ostatně nikoli pouze bahájisté a nejen židé zavírají své památky o svých svátcích a o polednách a podle směru větru nejspíše. V Izraeli si složitý systém zavíracích hodin a dnů oblíbili i křesťané, jak nám bylo již další den seznati…)

Mám Janu k tomu, aby mi učinila nějaké snímky svým chytroušem. Není nijak vášnivá fotografka, ale pohledy na Haifu ji uchvátily, takže jsem ji ani nemusel příliš nutit. A její telefon umí lepší fotky než můj canonek. S určitými limity ovšem. Jeden limit je dán tím, že se v naší nadmořské výšce 250 metrů drží mlžný opar. Pohled dolů směrem k přístavu je prozářen sluncem, ale další fotky jsou poněkud zamlžené. Protisvit mobilu nesvědčí. A zdá se, že se Janě po nějaké chvíli zamlžila i čočka. Je teplo, a zde, nad šťavnatými zavlažovanými zahradami i vlhko. (Nu, já tu měl v roce 2006 na objektivu pro změnu usazenou uschlou kapku vody z Jardenitu.) Těch pár výhledových fotek se však povedlo. Ostatní mají pro nás alespoň dokumentární cenu.

Dnes jsem skutečně zase turista, protože paní Hana se ujala role průvodkyně. Takže místo abych vykládal, co už znám, dovídám se zase něco nového. Tentokrát o místních Němcích. Pod těmi zahradami se totiž nachází Německá kolonie. Malé jednopatrové domky s červenými, mírně šikmými střechami, zde začaly vyrůstat už v roce 1868. Na první pohled protestantské, na druhý pohled německé. Pěkně uspořádaně podél osové třídy (dnes) Ben Guriona, v osmanské Palestině poprvé postavené podle urbanistických plánů. A žilo v nich několik set obyvatel. Původně šlo o zahradní městečko, postavené mimo centrum tehdejší Haify. Místo bahájských zahrad k němu z karmelského vrchu sbíhaly ještě vinice.

Němcům se v zemědělství příliš nevedlo, v čem se jim vedlo, bylo podnikání v olivovém oleji a v turistickém ruchu. A více nežli Němci to byli protestanté (však několik desítek z nich byli Američané), a více nežli protestanté to byli templáři. Tedy nikoli ti původní středověcí, ale novodobí "templáři II", aneb "templeři". Do Svaté země přišli v očekávání příchodu nového Spasitele. Ale své ochránce a spasitele si vybírali zásadně špatně.
 
Najděte srnku. Je alabastrově bílá. (2006)
Protože to byli přece jenom Němci. Velice je oceňoval třeba německý císař Vilém II., při své památné návštěvě Svaté země. Na její půdu vstoupil v říjnu 1898 a to právě zde, v haifském přístavu. Německá kolonie v okolním osmanském chaosu a bídě zářila pracovitostí svých obyvatel, echt německým pořádkem a protestantskou čistotností, z nichž vyplýval i zjevný blahobyt. Takže když pak onen německý císař pán vyhlásil válku, ze které se posléze vyklubala Světová válka, přihlásili se místní Němci do spojenecké turecké armády. Jenže v září 1918 dobyla Haifu Allenbyho armáda (vedená zde brigádním generálem Kingem), načež se v prostředí britského protektorátu zdejší templeři stali nepřátelským živlem. (V té době jich tu, dle Wikipedie, žilo ve 150 domech asi 750.)

Příprava na Japonsko
Nu a templeři si – jakožto nábožní lidé – ani moc nepomohli, když se konečně dočkali příchodu svého Mesiáše. Vlastně si ho vybrali sami. A jejich Spasitel se jmenoval – Adolf Hitler. Jakožto vtělení Boha na zemi ho uctívali už od roku 1933, kdy se nacistická strana chopila v Německu moci. (Vida, nacističtí křesťané!) Německý nacionalismus pro ně nakonec asi znamenal více než náboženská víra. Plná třetina templerů vstoupila do řad nacistické strany. Když byl v květnu 1937 slavnostně korunován britský král Jiří VI., vyvěsili tito jeho poddaní na výraz protestu vlajky s hakenkrajcem. Není, divu, že se z nich po vypuknutí Světové války No. 2 stali vysloveně nepřátelští cizinci. Britové se s nimi příliš nepárali a odsunuli je (všechny, ty haifské i ty z dalších několika palestinských templerských osad) do Austrálie a na Nový Zéland. Písemné materiály o jejich dalším osudu mlčí…

Paní Hana nás ještě vyfotí před mlžným panoramatem Haify, a už se bereme k odchodu. V zákoutí u (zavřeného) podchodu oceníme (předzvěstné!) bonsaje u zurčící fontánky a vystoupáme k východu z rajské zahrady. Než však nastoupíme do auta, abychom se vydali k další haifské pamětihodnosti, hodlám ještě navštívit záchod. Rozhlížím se, avšak marně. Jeden je prý k dispozici támhle v hotelu. Vydáme se tedy ještě výše po svahu, kolem jezírka, ke kterému se k pití sklání kýčovitá alabastrově bílá plastika srnky. (Janina fotka je moc zamlžená, přikládám svou, deset let starou.) Náhle se ocitáme u velkého starožitného děla. Žeby ho tu nechal Napoleon? Hned u děla stojí pamětní mohylka ve tvaru vysoké pyramidky, tvar, tolik oblíbený koncem 18. století i později. Obě památky spolu zjevně souvisejí. Inu souvisejí, ale vlastně jenom místem, nikoli časem. A osudem, jak je v Izraeli běžné. Historie místa je sepsána ve vysvětlovací tabuli, ozřejmuje nám ji i výklad naší průvodkyně.

Tak tedy, ona mohylka je opatřena jmény německých císařských veličenstev. Wilhelm II. a jeho choť Augusta Victoria odtud dne 25. října 1898 milostivě shlíželi přes vinici a Německou kolonii směrem k severu na haifskou zátoku. A pokud nebylo takové mlžno jako dnes, mohli vidět i jeden z našich dnešních cílů, pětadvacet kilometrů vzdálené Akko. Mohylka byla postavena k zaznamenání tohoto památného okamžiku dějin, a nese název "Vilémův obelisk". Kdežto dělo vedle ní zakopali Turci až na konci první světové, a na haifský přístav shlíželo celkem nemilostivě. A když toto postavení konečně Britové 23. září 1918 dobyli, zničili ve vzteku sousední "německý obelisk"... Alespoň, protože dělo se nedá jen tak rozkopat nebo vyvrátit.

Obelisk byl mnohem později obnoven penězi jedné izraelské rodiny na památku jejich syna. Rodiče ho vyreklamovali z nebezpečného nasazení v pozemním vojsku k námořnictvu, avšak – "něco se tam stalo, a byl mrtev", vysvětluje paní Hana. A že ten "německý" obelisk obnovili Židé? Ona císařská návštěva byla svým způsobem pro vznik novodobého Izraele důležitá. Během ní (2. listopadu 1898) se totiž Vilém II. setkal v Jeruzalémě s Theodorem Herzlem. Byl pouhý rok po prvním sionistickém kongresu v Basileji (1897), kde byla vyhlášena snaha o "veřejně a legálně získanou domovinu v Palestině pro židovský lid". Herzl pro tento projekt výslovnou podporu německého císaře nezískal, ale už to, že s ním jednal jako zástupce věci sionismu, že se k němu vůbec dostal, znamenalo značný úspěch. Nu, tak památné místo jsem nemohl nechat jen tak. Cítil jsem tam jistou potřebu, kterou jsem na místě ihned vykonal – totiž, vyšplhal jsem se na to dělo jako na koně. Děti to zde taky tak dělávají…


Nu, ale již nás čekala cesta do sociálního zařízení hotelu. Jdeme dále od břehu, cesta mezi dvěma ploty se mírně sklání, ano, přešli jsme samotný hřeben pohoří. Vycházíme z meziplotí a vidím, že vstup do hotelu je ještě kus cesty vpravo. Avšak co je to tu hnedle vlevo? "Jediné japonské muzeum na Blízkém Východě", sděluje paní Hana. Ano, platí se tam jinak vstupné, ale na záchod mě hosteska vpouští ochotně. Když vyjdu ven, nemohu Hanu s Janou nikde najít. Hosteska mi sděluje, že se obě zastavily v muzejním krámku. Sem je vstup také zdarma! Nu, zdarma. pokud si něco nekoupíte. Jenže nekupte si. Kaligrafické kresby, drobná umělecká dílka, mezi něž patří i krásné zápisníčky. Japonci si umějí s papírem vyhrát. Potřeboval bych další zápisníček, ten, co si vezu z domova (formát A6) je už přes polovičku popsaný. Nehodlám zase zažívat utrpení při nakupování kýčovitých růžových sešitků v místních papírnictvích, jako před dvěma lety v Ejlatu, a tak si vezu normální školní sešit, ale nějaký malý zápisníček do kapsy by se mi šikl. Leč při pohledu na cenovku zapomínám raději na zápisníček – i na tu cenu. Stejně jsme však u Japonců něco koupili, naši synci budou mít narozeniny. A můj synek si celkem oblibuje japonskou kulturu. Stále jsem nevěděl, jaký originální dárek mu z Izraele přivezu! Tak tedy zašpičatělý list z neznámé japonské rostliny. Je užitečným podkladem pro nějaké užitečné předměty. Mnoho vrstev laku z něj udělalo umělecké dílo. Pěkné na pohled, nečekaně příjemné na dotek – a lehké do letadla…

Ještě s pocitem dobře vyřízeného dobrého skutku se vracíme k autu, a vtom zazírám. Přicházíme k veřejným záchodkům, které jsou jen kousek od vstupu do zahrad. Jejich vchod jsme od našeho auta neviděli. Proto jsme udělali tu chybu, že jsme šli do hotelu, proto jsme přišli na dvojpamátné místo, proto jsme zabočili k Japoncům… Cože jsem to vyřkl, když jsme sem přijížděli?

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."

Prožito v Izraeli na Velký pátek 25. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 20. května 2016

(O Haifě a bahájistech viz i deset let starý zápis Mír v Haifě.)


*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.


Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz/