Moře ve skále

(Izrael na vlastní kůži)

Rozloučili jsme se s paní Hanou i Eliášovou jeskyní a vyrážíme na sever po Derech Allenby. Na prvním slušně se tvářícím kruháku odbočujeme vlevo jednosměrnou uličkou z karmelského úbočí do úzké přímořské planiny, směřujeme na souběžnou avenue ha-Hagana. Tak se totiž jmenuje červená dálnice (major road) číslo 4 tady v Haifě. Tento svůj polodálniční charakter má ovšem pouze mezi Tel Avivem a Haifou, tady jde o normální městskou komunikaci. Už tudy jedeme podruhé, vlastně potřetí, počítám-li i náš noční příjezd autobusem (zrovna jsem našel lístek, který nám v něm za 5,90 vytiskl pan řidič). Teprve teď si však všímám strohé jednoduchosti Německé kolonie, které vévodí klasický evangelický kostelík se čtverhranou věží. Na její špičce se však jeví jiný klasický symbol, totiž půlměsíc. Není to kostelík, leč mešita. Inu, Haifa je smíšené město, i když dnes tu žije jen 10 % Arabů, z toho pouze asi jen 40 % muslimů... Nu, a těch Bahájců je tu jen asi 500 kusů, ale pozemek mají pěkný – sídlí zde světové centrum jejich   náboženství.

Objíždíme karmelský nos, směřujeme už k jihozápadu. A zde se mi podaří navést Janinku na estakádu dvaadvacítky, skutečné modré dálnice, která na sloupech překračuje severní předměstí Haify. Z výšky kynu naší půjčovně aut. Cesta pěkně odsejpá, i když už asi po dvacet kilometrech dvaadvacítka končí a spojuje se se čtyřkou. Čtvrt hodiny po opuštění městských komunikací už přijíždíme k Akku. Zde se chci zastavit na zpáteční cestě. Nyní však míříme kolem tohoto města, které leží na výběžku, ze severu ohraničujícím Haifský záliv bystře dále k severu. Bystrost nás však opouští na nejbližší světelné křižovatce ve městě Naharija. (Jméno obce zůstává motocestovateli, který by byl odkázán pouze na cedule u silnice, zahaleno tajemstvím, jako snad všude v Izraeli.)  Červená si zde dává na čas, fronta vozidel naším směrem se táhne městem od křižovatky ke křižovatce.

Konečně jsme se prodrali z Naharije ven. Navigačně to nebylo složité – stále rovně po jihoseverní magistrále. Dostáváme se do dlouhé aleje mohutných blahovičníků, ani letos si ji nevyfotím. (Foťák nemám a Jana řídí.) Silnice stoupá k bělostným skalám, Roš ha-Nikra na dohled. A taky je na dohled mračno zaparkovaných aut. Parkoviště za závorou, kterou kontrolují vojáci, je plné. Ale silnice, šplhající po úbočí zpátky vpravo je volná, stojí na ní jen pár aut. Ano, jen pár, protože ona komunikace se už po několika metrech nachází v nepřístupném pohraničním pásu za pevnou závorou. Silnička se klikatí až vzhůru na hřeben, kde se ježí antény pohraničních radarových systémů a pevností. Za nimi je Libanon, přesněji řečeno území, jež ovládá teroristická organizace Hizballáh, která proti Izraeli často podniká útoky. Avšak dnes je tu mír, a naštěstí se tu mezi auty našla i jedna skulina, do které se náš chevroletek Spark LS pohodlně vešel.

Od chodníku pod Eliášovou jeskyní jsme se odpoutali asi v půl jedné, v jednu jsme míjeli Akko, a teď je půl druhé. Pětačtyřicet kilometrů nám mělo trvat podle rozpisu jen čtyřicet minut, takže v Nahariji jsme ztratili asi dvacet minut. Nicméně čas máme skvělý, jak si myslím, když si stoupáme do fronty na lístky k prohlídce zdejších mořských jeskyň. Není dlouhá, i když se před nás prodere skupinka místních Rusů. Před nimi je jen jedna další skupinka. Jenže fronta se nějak nehýbá, zdá se, že každá osoba zvlášť si pro sebe chce vyreklamovat nějakou slevu, a navíc ještě slevu na skupinku. Mezi těmi Rusy je i jedna vojanda, která by měla mít vstup zadarmo, zdá se však, že hodlá zdarmý vstup vymoci pro veškeré příbuzenstvo, což se jí však nedaří. I my si chceme vyreklamovat nějakou slevu. Říkám si, že se alespoň podívám, jak to tady při slevování vypadá. Jenže čas běží, fronta se nehýbe, naopak roste. Naštěstí za námi. Zdá se, že tlustoslečna pokladní ty lístky maluje, či co. Každou chvíli někam nepochopitelně odbíhá. Alespoň má Jana čas zamířit k sousednímu stánku a koupit tam dvě velké zmrzliny na špejli, s čokoládou a oříšky. Základ našeho dnešního oběda.

Ruská skupinka před námi je konečně odbavena, a po pouhé půlhodině přichází naše chvíle. První pokus o slevu nedopadl. Na naší zelené kartě je sice ve schematické mapce v těchto místech žlutým kolečkem označen jeden z našich předplatných cílů, ale jedná se o národní park Akhziv. Roš ha-Nikra je rezervací, ne národním parkem. Pokouším se tedy uplatnit svoji novinářskou a Janinu invalidní průkazku, na ty však sleva neplatí. Asi tedy budeme muset zaplatit dvakrát pětačtyřicet šekelů.

A! Nebudeme muset platit nic! Jsou dvě hodiny, tlustoslečna zavírá přepážku, nastal jí šabat. Vylézá ze své kukaně a křičí cosi hebrejsky na tu frontu za námi. Fronta se odebéře k útesu, přímo k lanovce, jež přiváží zájemce až k ústí do jeskyní. Poté se zbylí čekající, my a Japonci, dozvědí anglicky, že tam přímo u lanovky se taky prodávají lístky. Asi podruhé jsem pocítil závan antisemitismu, či spíše antibyrokratismu. Poslyšte, naschvál jsem si pak ještě pečlivě prohlédl všechny místní nápisy, tuto kruciální marginalitu jsem však nikde nezaznamenal. Stojíme další frontu, kdo přišel první, je v ní poslední... Už po pouhých dvaceti minutách jsme však byli odměněni nečekanou slevou. Starší muž ve zdejší budce pochopil, že s Janou patříme k sobě, a zcela dobrovolně a bez našeho úsilí nám vystavil slevu pro pár. Místo 90 jsme tak zapravili jen 76 šekelů...


Další odměnou při čekání bylo shlížení na jiskřivé moře, jež pod našedlým kouřmem hrálo barvami diamantu. Mezi pobřežními skalisky, skalnatými ostrůvky, podmořskými korálovými útesy a libanonskou hranicí tam kličkoval hlídkový člun třídy Dabur, ze kterého se občas ozval burácivý hlas z amplionu, oznamující turistům zřejmě to, že se nacházejí v pohraničním pásu. Dalším benefitem pro mne je nelíčený Janin údiv: "My tou lanovkou sjíždíme dolů?" Ano, Janinko, asi by sis zase měla přečíst můj Mír v Izraeli. Tam to popisuju jasně:

"K mořským jeskyním sjíždíme lanovkou. Nejdříve to vypadá, že nás zaveze až pod vodní hladinu, ale nakonec jsme vysazeni na plošince kousek nad mořem. Plošinka je zbytkem železničního náspu. Koleje tu už nejsou."

A tak jsme sjeli dolů. Z oken lanovky ukazuju Janě ještě bóje v moři, které vyznačují hranici s Libanonem, hraniční plot na skále a antény radarů. A už jsme dole na tom železničním náspu. Násep prochází mezi dvěma tunely. Vydáváme se do toho severního. Tady se koleje zachovaly, pěkně ohlodané korozivním prostředím. Vykukují z podlahy, která je zadlážděna až do výše železničních pražců, které tak tvoří součást podlahy. V tunelu je kino, jehož promítací nikoli plátno ale stěna, je umístěna na dotek libanonské hranice. Ta nad námi probíhá ve výšce asi 100 metrů. Po chvíli film začíná, naštěstí je vybaven titulky v angličtině, takže se čapáme. Už v roce minus 333 se tu prý hodlal pobřežními skalami prokutat Alexandr Veliký. (Do Egypta se nakonec vydal rozuměji  údolím Bikáa a Jordánu). V roce 1941 zde tunel prokopalo dva tisíce dělníků z Jižní Afriky. Už příští rok tudy projel první vlak až do Bejrútu. Ještě za britského mandátu, v březnu 1948, však židovští terorističtí partyzáni z Palmachu tunel vyhodili... do tunelu, takže i díky tomu se v následující válce za nezávislost nepodařilo libanonským Arabům obsadit zdejší izraelské území. (A díky tomu také severoizraelští Arabové zůstali Araby a nestali se z nich Palestinci...)

Více než historii se však film věnuje přírodním krásám. Místní skála je jako třívrstvý dort: Nahoře jsou dolomity, dole, pod úrovní moře, vápence. Uprostřed je místo šlehačky měkká křídová vrstva. V ní dešťová voda vymodelovala ostré útesy vysoké asi 70 metrů, ty černé kameny v křídovém úbělu jsou pazourky. Mořská voda pak vyhloubila v útesech jeskyně. Vlny doráží na pobřeží "silou 150 tun" a vyrubou v něm metr horniny za tisíc let… A nevím , jestli to mám z filmu, anebo z vlastního pozorování, ale místo netopýrů se v těchto skalních prostorách zabydleli holubi.

Filmek trval jen deset minut. Vycházíme ven, ale ještě dříve, nežli zabočíme do přírodního podzemí, koupíme si u pojízdného stánku od ženy v šátku jednu středomořskou specialitu: jemně kyselé vinné listy plněné kořeněným mletým masem. Byl jich plný kelímek. Platili jsme, jestli se nepletu, 30 šekelů, ale měli jsme z toho oběd oba.

A pak už konečně zabočíme ke krátkému uměle vykutanému tunelu do přírodních jeskyň k místní Punkvě. Její voda však není klidná, jak by ne, jde o vodu mořskou, prozářenou od spoda slunečním světlem. Minule jsem tady byl tentýž den, kdy jsem ráno po probdělé noci vystoupil z letadla na letišti Ben Gurion. Byla to tehdy po snídani v Netanji a návštěvě Akka poslední akce onoho dne. Byl jsem promoklý, prokřehlý, přitom s propoceným spodním prádlem, ještě ke všemu mě zmáčely místní vlny… Teď si konečně, nasycen, such a nehoněn společnou výpravou vychutnávám azurovou vlnící se vodu. Procházíme všechna zákoutí, máme čas zdržet se i na mostku přes vnitřní nejhloubější chobot. Jana fotí dle mých pokynů, bohužel chytrouš v jeskyních plýtvá bleskem, takže není jasné, co je světlo, přicházející zvenčí, a co světlo od chytrouše. Nakonec zde stejně, podle chronografie, zachycené mobilem, zůstáváme pouze jen něco přes deset minut. Ale stálo to za to!!!

Z jeskyní vycházíme delší chodbou, která mi připomíná zakončení naší předjarní procházky Javoříčskými jeskyněmi. Nevycházíme z nich nejdřív avšak tak zcela. Nejdříve se zastavujeme na "Holubím mostě". Ten překračuje skalní puklinu, otvírající se krásnými výhledy ven. A před těmi pohledy je ještě pohled na široké kamenné zábradlí, pokryté holubím trusem. Popisek v angličtině sděluje, že koho tady holub podělá, ten bude šťasten. Naštěstí tomuto "štěstí" brání pletivo, zamezující holubům ve vletu do horní části pukliny. Takže můžeme v poklidu obdivovat jiskrné moře, narážející do bílých útesů Rošha-nikerských…

Po definitivním výstupu z jeskyní ještě obejdeme skalní oblinu; cesta nás zase zavede k lanovkám. Červená a žlutá se střídají, na skalním pozadí působí velmi malebně. Než vyjedeme nahoru, podíváme se ještě do jižní části tunelu. Je dlouhá snad sto metrů, na jejím konci jsou dveře, které vedou ven na silničku, která je položena na bývalou trať. Vida, tudy se sem dá také vstoupit! Z nedalekého pobřežního parkoviště se sem dostanou i pohodlnější či invalidní osoby na golfovém vozíku, snad se tu dají půjčit i kola. Ale ne teď, je šabat, zavírá se ve tři hodiny. A je už po třetí.

Přechod na Roš ha-Nikra 2006

Vracíme se tunelem ke spodní stanici lanovky, všímáme si, že v jednom místě jsou v tunelu u stěn zastrčeny falešné zdi na kolečkách, které zřejmě simulují konec tohoto tunelu. Snad je za námi zavřou, a bude tak zachován klid šabatu i v podzemí. Lanovka nás dopraví nahoru. Chci ještě Janě ukázat jednu pamětihodnost. Uzavřený přechod do Libanonu. Tady se občas vyměňují zajatí izraelští vojáci nebo jejich těla za stovky palestinských teroristů. Avšak vstup na schody, kterými bychom se po svahu dostali nahoru rovnou k hranicím, je už uzavřen. Šabat! Jdeme tedy nejdříve pozvolna stoupajícím chodníčkem k parkovišti, a po silnici pak zabočíme zpátky. Chci ukázat Janince ten plot, nad kterým před deseti lety vlála nad žiletkovým drátem roztrhaná izraelská vlajka. Výřez z té fotky se později stal na dlouhou dobu logem v perexu mých článků o míru v Izraeli.

Jenže Jana až k tomu plotu nechce, i když to není samotná hranice s Libanonem. Ta je až za dalším plotem. V meziplotí úřadují vojáci OSN. Vedoucí skupiny japonských turistů se na hlídajícím vojákovi snaží domoci povolení vstupu za ten první plot. Brána v něm se nachvíli otvírá, ale jen aby z ní mohlo vyjet vojenské auto. Japonci si pilně robí selfíčka s vojskem v pozadí, Jana nejen, že nechce přijít blíž, ale odmítá i fotit. Takže fotku ze stejného místa po deseti letech nemám. Byly by na ní stejné kotouče žiletkového drátu, stejná krátká žerď, jenom izraelská vlaka na ní už nevlaje. Bystrý mořský vítr ji už asi definitivně roztrhal, její následkyně vlaje opodál… Staré osvětlovací těleso, zde stále drží, ale už bez zářivek. A za zdí prosperuje hospoda, nechceš se, Janinko, ještě najíst? Ne, měli jsme dost těch vinných listů. A je to moc blízko hranice s Hizballáhem. A bohem Baalem…

Scházíme tedy k autu. Je ještě brzké odpoledne – i díky dnes nastoupivšímu letnímu času, poměrně teplo, plavky máme s sebou, na zpáteční cestě jsem plánoval zastavení na nějaké pláži před Akkem. A jednu takovou příhodnou písčitou pláž vidíme zrovna z tohoto parkoviště. Hned pod svahem stojí na pobřežních skalách, zalévaných mořem, nějací rybáři s pruty. Od nich až tam, kam ještě dovolí dohlédnout přímořské kouřmo, se táhne krásná písečná pláž. Takže, hurá na ni!

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na Velký pátek 25. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 27. května 2016

Aktuální poznámka: Nevím, jestli poděkovat Eliášovi, určitě však Janinu ošetřujícímu lékaři MUDr. P. Janinka totiž, ještě než jela do Izraele, byla se svou nemocí zařazena do jednoho švýcarského výzkumného programu. Žádná tlačenka! Už dříve prošla třemi různými chemoterapiemi, a měla tak všechny předpoklady k tomu být do toho výzkumu zapojena jako dokonale designovaná laboratorní myš. A to právě v době, kdy ten program začal. Začátkem května nastoupila tedy tu výzkumnou chemošku (už čtvrtou). Ve čtvrtek jsme se dozvěděli, že jí bude poskytována tak dlouho, jak bude potřebovat...

PS: Oprava textu v kapitole Papežova ryba: Tvrdil jsem tam, že provozovatelé výletů do podmořského archeologického parku v Cesareji si v domečku pod věží křižácké citadely skladují "tlakové láhve s kyslíkem". Tak byly to, samozřejmě, láhve s natlakovaným vzduchem... Poděkování za upozornění na chybu posílám na Kypr kamarádovi Tulákovi.

(O jeskyních na Rosh haNikra viz i deset let starý zápis Mír v Galileji.)
*

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz

Fotografie v tomto článku (až na  r. 2006):  (c) Jana Rečková