Jak jsem zahynul u Dizengoffovy fontány

(Přežít Izrael)

V 16:20 místního letního času udělal podvozek letadla Boeing 737 drnc, drnc, přistáli jsme na letišti Ben Guriona a jsme v Izraeli. Ještě tedy dobrzdit, a dorolovat na patřičné parkovací místo. A ještě tedy přetrpět frontu při výstupu z letadla.

Vystoupíme po schůdcích z letadla a jsme v Izraeli. Je přesně 16:35 místního času, doba, kdy jsme měli doletět. Ještě tedy nastoupit do přistaveného autobusu, které nás dopraví na Terminál 3, kde vystoupíme a jsme v Izraeli.

Ještě tedy vyzvednout si bágly. Cestou narazíme na hlouček cestujících, stojících před mobilní přepážkou. Chvíli stojíme, než se nás někdo zeptá a než nám řekne a než si to pak sami přečteme: Toto jest vyhraženo pro cestující, mířící v Izraeli dále letadlem. Pokračujeme tedy podle šipek a nakonec najdeme ten správný karusel a na něm jako poslední dva chcípáčky naše zavazadla. Vezmeme si je a kráčíme dále, stále dál, až dorazíme na známou svažující se rampu, která nás vede a pohyblivými chodníky nese až pod notoricky známé starověké mozaiky. "Vítejte" je pod nimi napsáno na prvním místě anglicky (tedy vlevo) a také na prvním místě hebrejsky (tedy vpravo). Podejdeme nápis a jsme v Izraeli.

Co je to však za přeplněnou nádražní halu před námi? Není to nádražní hala, avšak letištní hala, a ocitli jsme se před přepážkami celníků. Je tři čtvrti na pět. Stoupli jsme si samozřejmě do špatné fronty, milá neúprosná celnice před námi mile buzeruje nějakou Rusku. Po pouhých čtyřiceti minutách na nás přišla řada a byli jsme úspěšně odbyti. Dostali jsme namodralý listejček, vstupní turistické vízum, vypadli jsme z turniketu –

– a byli jsme v Izraeli!

Kontrolně se dívám, jestli nás náhodou někdo nevítá s cedulkou, na níž by bylo napsáno jméno hlavní řidičky, a konstatuji, že tomu tak není. Dalo se to čekat, i když jsem při sjednávání auta zaškrtl kolonku "uvítání na letišti". Ale ono ho není třeba, protože kanceláře půjčoven se nacházejí hned v patře nad výstupní halou. Najdeme svůj Hertz a ani se nemusíme řadit do fronty, milá paní úřednice nám otevírá další přepážku. Nevadí, že jdeme s mírným zpožděním, však vědí, že dorazíme – při vyplňování elektronického formuláře jsem vyplnil i kolonku "číslo letu". Vyřízení formalit se odbude nezvykle rychle. Půjčení jsem zařizoval přes Rentalcars.com a sjednal jsem "plnou ochranu". Totiž, když si půjčujete vůz, je v ceně zahrnuto i pojištění. Avšak vaše spoluúčast činí asi deset tisíc korun. Takže jsem zaškrtl "plnou ochranu". Trošku jsem pak znejistěl, když jsem viděl, že abych měl pojištěno 10 tisíc, bude nás to stát 2,5 tisíce. Přičemž za samotné auto jsme měli za deset dní zapraviti toliko asi 6 tisíc, včetně příplatku za druhého řidiče! Ale v připojištění jsou i takové poplatky, jako dopředu nevyčíslený poplatek za "nepojízdnost", za silniční asistenci, administrativní poplatky nečekaného rázu k nákladům čekaného rázu (ztráta klíče nebo zamknutí klíče v autě, například) a náklady na ztrátu puklic, uražení zrcátka či poškrábání karoserie, což se vám v Izraeli může přihodit celkem běžně. A hlavně – ty peníze ze mne vypustily stres z možných finančních i nefinančních následků. Přičemž onen stres by byl nákladnější než možné finanční škody…


Jana, jakožto držitelka kreditní karty ("hotovost a debetní karty nejsou akceptovány"), a tím pádem i hlavní řidič, podepsala asi tři různé papíry, dostali jsme klíče a informaci, kde najdeme auto, a už ve tři čtvrtě na šest jsme kráčeli ke svému vozu. Kráčeli, vezli se pojízdnými chodníky a kráčeli, až jsme dokráčeli a dovezli se ke garážovým stáním. A tady mne napadlo – jestlipak má Jana účet za půjčení auta? Vloni jsme tenhle papírek, tedy důležitý doklad, dostali už při půjčení vozu. A nyní si tu její kreditní kartu taky na chvíli převzali. Jana hledala a nenašla. Hnal jsem ji tedy zpátky, zatímco jsem vartoval u zavazadel. Po pěti minutách se Janinka vrátila. Vše v pořádku, nic jsme neplatili, platit budeme až při návratu. Ale nebylo to úplně přesné. Sumu za půjčení auta jí strhli (zadrželi a vyúčtovali) ve chvíli, kdy jsme si ho v Praze u počítače zamluvili, jak se pak ukázalo na výpisu z konta… Kdybychom nemohli dorazit, tak by si strhli jen tři dny. Ale dorazili jsme. Dokonce jsme našli i správné patro, tedy přízemí. Našli jsme i svoje nádherné bílé auto značky Hyundai. Nějak se stalo, že jsem si nezapsal jeho konkrétní model, ale možná jenom, že nebylo kde najít jeho označení. Podle pozdějšího hledání na fotkách šlo nejspíše o nějakou variantu typu i30.

A my přitom chtěli vůz Skoda Fabia. Ten se nám nabídl v nabídce jako základ, a skočil jsem po něm, protože ho mám doma. Dostali jsme "or similar", na první pohled luxusnější, a každopádně lepší vůz, než byl chudáček chcípáček chevroletek, co jsme měli vloni. Tehdy jsme si objednali auto ve druhé skupině z pěti. Letos jsem sahal do střední třídy, mezi "large cars" a vypadla stará známá škodověnka. Naší prioritou bylo, aby to mělo ruční řazení (nebyl čas se přeškolovat), aby to bylo na benzin a aby to mělo klimatizaci (jiná auta se v Izraeli ani nepůjčují). "Or similar" byl tentokrát ještě o další třídu lepší. Musím poznamenat, že šlo nejspíš o nějakou akci typu "14 dní v Izraeli", protože zatímco jsme za tenhle typ platili asi 600 Kč/den, tak vloni jsme za toho chudáčka, tedy auto o třídu níž, zaplatili 640 Kč/den. Ono asi záleží na půjčovně. Vloni jsme jeli se Sixtem, letos s Hertzem. A letos, konkrétně teď na konci května, chce za stejného Hyundaie jiná půjčovna dokonce 1700 Kč/den! A Hertz v této době půjčuje Fabii "or similar" za 830 Kč/den. Ano, záleží i na době. A jestli dostanete ten konkrétní typ, který vidíte v nabídce, nebo lepší, jako my letos, nebo horší, to nemůžete nijak ovlivnit a ani se dopředu jak dovědět. Takže letos jsme měli kliku, kterou jsme ocenili zejména za dlouhých přesunů po poušti Negev při naplno spuštěné klimatizaci a rychlosti 90 km/ hodinu (občas stovka na tachometru). Kupovali jsme jen dvě ne zcela plné nádrže, asi 70 litrů celkem, projeli přes tisíc kilometrů, průměrná spotřeba při naplno spuštěné klimatizaci vychází na asi 6,5 litru na sto kilometrů. Dobrý.

Auto se řídilo velice snadno, posilovače byly zřejmě posíleny. Jelo velice tiše, ve větší rychlosti reagovalo vstřícně, ale trošku byl problém do té větší rychlosti ho dostat, poněkud líné se mi zdálo. Rozjezd nebyl nijak razantní, i přechod z dvojky na trojku chtěl více plynu, než jsem zvyklý ze své Fabie. Mělo slabší motor (ale nejméně kolem 66 kW), než na co vypadalo. Při větší rychlosti nevím jak by reagovalo, protože vyšší rychlosti než 110 km/hod se v Izraeli nedá legálně dosíci. A to pouze na některých úsecích dálnic, zejména na placené šestce.

"Ty pořád brmláš. Bylo to skvělý auto pro ženy!" praví k tomu hlavní řidička.

Ale nejdříve jsme museli odjet z garážového stání, což se ukázalo být ne zcela jednoduché. K našemu překvapení nebylo auto zamčené, ačkoliv místo jeho parkování bylo otevřené, kryté jen seshora dalšími patry. Možná proto, že bylo na letištním parkovišti pod dohledem kamer, snad proto, že k odjezdu bylo potřeba dát správný čtyřmístný PIN. Stejně jsem zkontroloval, jestli máme pod podlahou zavazadlového prostoru náhradní kolo, hever a tak. Měli jsme. Tentokrát nebyl našemu nasedání ani přítomen půjčovní technik. Prostě jsme měli "plné krytí" a kdyby něco, platila by to pojišťovna.

Janinka navolila PIN (měli jsme ho napsaný na papírku s údaji od půjčovny) a vyrazila. Jenže nebylo patrno, kudy ven z parkoviště. Jana chtěla odbočit na přechodu pro chodce, to jsem jí jako navigátor rozmluvil. Až když jsme objížděli podruhé, a navíc se zeptali kolemjdoucího civila, bylo to jasné: Ta odbočka byla těsně za přechodem a, pravda, byla jinak velice nenápadná. To bylo poprvé, kdy jsem Janině instinktu nevěřil, bohužel nikoli naposledy.

Další překvapení nás čekalo ve formě závory přes cestu. Sice jsem měl hezkou aplikaci na Janině chytrouši, který jsem držel v ruce, nicméně na jeho mapě ta závora nebyla! Evidentně jsme se dostali k placenému parkovišti (nějaká doba je však vždy zdarma), a tak jsme si museli z automatu u závory vydojit lístek. Za závorou bylo nejen parkoviště, ale už se nad ním vznášely i cedule s navigací Tel Aviv/ Jeruzalém. Jeli jsme podle nich k dálnici číslo jedna, a po chvíli jsme dorazili k další závoře. Automat u ní jsme nakrmili lístkem, a závora se otevřela.

Hurá, teď jsme konečně skutečně v Izraeli!

Ještě se dostat do hotelu. Tentokrát nás aplikace vedla vzorně. Já Janě říkal, kde má odbočit (vpravo vpravo, vpravo a ještě vpravo na levý pruh, ano, jedeme na Tel Aviv, vlevo nejlépe na pravý pruh, už jsme na jedničce). Na správném místě jsme vyjeli z jedničky, pak však následoval mírný šok. Janinka zastavila na červenou, a to pod červenou. A pak se divila, že ostatní troubí. Protože ten semafor stál za křižovatkou, stála tedy v křižovatce. Naštěstí chodci byli rozumní a nechali nás přejet na červenou, když už jsme tam byli. Nejspíše je i varovala signálně žlutá plocha na bílém autě s černě napsaným jménem autopůjčovny. Ostatně stejnou chybu jsem o něco později udělal i já, když jsem se poprvé dostal k volantu. Ještě jedna zrada se nám kvůli světlům za křižovatkou stala. Odbočovali jsme vlevo na naši zelenou, a pak před sebou uviděli červenou – která ovšem patřila těm autům na příčné ulici za námi. To jsme se zbytečně polekali! A aby to bylo dokonalé, tak na mnoha místech jsou teď světla jak za křižovatkou, tak i před křižovatkou…

Ano, tak teď jsme skutečně v Izraeli.

Hotel jsme našli s jedinou ztracenou kytičkou. Džípíeska měla při vysokém rozlišení mírné zpoždění proti skutečnosti a já měl mírné zpoždění proti džípíesce. Takže jsme v Jaffě přejeli křižovatku, kde jsme se měli dáti vpravo. Místo abychom pokračovali dále a odbočili až na vzdálenějším kruháku, chtěl jsem se vrátit na naučenou trasu. Takže na nejbližší křížovatce, světelné jsem velel otočit (nebyl tam zákaz otáčení a pohodlně to šlo). Jenže na té minulé křižovatce byl zase zákaz odbočení vlevo. Tedy, on tam nebyl zákaz, jen tam nebyl odbočovací pruh. Šipky na našem levém pruhu tvrdily, že máme jet rovně. Tak jsme jeli rovně, na nejbližší křižovatce odbočili vlevo, avšak nebylo dosti místa na otočení. Tak jsme tedy vjeli do příhodného dvorka, kde jsme se otočili. Dvorek byl docela využívaný. Nu a teď tedy jsme na té správné křižovatce odbočili vpravo (když to z druhé strany nešlo doleva), a hned jsme tam na té Yerushalaim Ave u kraje chodníku spatřili místní policajty, jak kasírují chudáky, kteří neodbočili košer způsobem.

"Jako u nás!" splynulo z našich úst, poprvé, ale nikoli naposledy.

Pak už jsme jeli správně. Bohužel před naším hotelem na Allenby street číslo 6 nebylo žádné parkoviště, načež jsme zabočili za roh a našli před jednou sámoškou místečko pro mrzáčka. Nechali jsme za oknem Janinu invalidní průkazku, vytáhli základní kufry a šli k hotelu. V té části ulice mezi jednosměrnou ha-Yarkon St., po které jsme přijeli a zpětně jednosměrnou Retsiv Herbert Samuel St., kde jsme zaparkovali, je totiž asi tré hotelů, nic než hotely tu není. My hledali zamluvený hotel pod složitým názvem Liber Tel Aviv Sea Shore Suites (jak bylo psáno na rezervaci), avšak velký nápis LIBER byl schován v druhém patře až za balkónky, takže nebylo vidět nic než nápis Welcome. Nevěděli jsme, zda nemáme zapadnout do hotelu, označeném jako KABKA3 (Kavkaz v azbuce, pro mladou generaci), ale ne, byly to vedlejší dveře s nápisem HARMONY. Ale vevnitř byla správná Liber recepce! Navedlo nás orientační číslo domu, naštěstí.

Zanechal jsem tam Janu a šel stěhovat zbylá zavazadla. Ale neměl jsem klíče od auta, tak jsem se musel vrátit. Nejdřív jsem však přes pobřežní komunikaci udělal záchrannou fotku západu slunce. Za chvíli bude tma. Znovu jsem šel k autu, přinesl jsem zbylé kufry; Janinka zatím ty, co byly v recepci, odstěhovala společně s recepční do druhého patra do čísla sedm. Hledal jsem náš pokoj, ale mezi čísly 6 a 8 byly jenom dveře do skladu ložního prádla.

?

Až když jsem se otočil, spatřil jsem číslo 7 na dveřích nad bočními schůdky, svým položením trochu připomínajícími čtyřrozměrný neeuklidovský Penroseův trojúhelník, aneb tribar. Skvělé! Odložil jsem zbytek zavazadel a šel přeparkovat, protože paní recepční se moc netvářila na naše parkovací místo. Aby nás neodtáhli! To ještě nevěděla, že jsme auto vybavili mrzáčkovskou průkazkou. A to frekventované jediné místo pro invalidy jsem obsadil jen dočasně, kvůli vyložení bagáže. Chtěl jsem přeparkovat. A kdeže je to avizované hotelové parkoviště? Kvůli kterému jsem tenhle hotel vybral? Ale bylo to stejné, jako vloni v Tiberias. Pokud máte v nabídce uvedeno "parkování v místě, rezervace není nutná", tak si přečtěte samotnou rezervaci, kde se píše, že "veřejné parkování je možné za případný poplatek na přilehlém místě".

V okolí se naskýtalo hnedle několik veřejných parkovišť. Jedno, které jsem vybral na mapách.cz ještě doma, bylo bezobslužné, za závorou, pochopitelně. Když jsem studoval text v angličtině u automatu, přišla starší Američanka, tak jsem se jí zeptal, jak to tady chodí. Taky nevěděla, všelijak zkoušela, až nakonec se odněkud vynořil jarý mladík a pomohl jí. Dvě hodiny parkování jí přišlo na 45 šekelů.

E?

Vedlejší blok u našeho hotelu tvoří hotel Opera Tower. V jeho sklepeních je možno parkovati za 60 NIS/den, poradila nám paní recepční. A když máme průkaz pro handicapped poškozence, tak nás tam nechají zaparkovat zadarmo. Avšak parkování tam přišlo na 85 NIS/den. A nenechali nás tam zaparkovat zadarmo, to jistil pán v přilehlé budce.

E? Tři sta dvacet šekelů za noc pro dva lidi a osmdesát pět za jedno auto? To ono levné ubytování značně prodražuje. Naštěstí je za Opera Tower hezké místečko, které je vyhraženo pro pět aut s mezinárodním logem vozíčku, a tam prý můžeme parkovat s Janinou škartičkou zdarma, poradil jistící pán. Lekalo mě číslo "30" s jedním hebrejským znakem a piktogramová hrozba odtažení auta. Vyfotil jsem si tu značku a nechal ji přečíst paní recepční. Vysvětlila mi: Je to určeno pro pět aut hendikepovaných řidičů, a ten znak znamená "metry". Onen kus parkovací silnice je totiž dlouhý třicet metrů. A pak tam bylo ještě jedno mrzáčkovské parkovací místo, avšak značka pravila, že tam může v noční době až do sedmi ráno parkovat i nemrzáček. Příští den tam parkoval nemrzáček po sedmé hodině, avšak neodtáhli ho, jen mu zastrčili za stěrač pokutový lístek. Nás také neodtáhli, nikdy, a tak jsme kvůli Janině nemoci tentokráte v Izraeli značně ušetřili, a hlavně našli (téměř vždy) místo na parkování.

Pokud jste invalidé a máte invalidní škartičku pro auto, pak můžete rovněž ušetřit. Ačkoliv nemáte platnou izraelskou variantu. Často jsou různé slevy a výhody pouze pro "citizens", tedy izraelské občany, avšak škartička, kde je mezinárodní logo, značka CZ a kruh evropských hvězd, je i zde brána vážně. Váš invalidní průkaz vám nepomůže, protože je psán jen česky a není vybaven fotkou. Zato pokud přijdete s automobilovou škartičkou, s jasným logem a vaším obrázkem  na druhé straně ke kase nějakého národního parku či koupaliště, dostanete slevu, kterou jinak mohou využít pouze domácí invalidé. (Většinou poloviční.)

Avšak nejdříve jsem na ono vhodné místo musel přeparkovat. Přišel jsem k autu, a zjistil, že nemám klíče. Někde jsem je asi odložil nebo ztratil. Vrátil jsem se do mimoprostoru pokoje č. 7 a Janinka mi ho našla. Přišel jsem k autu, a zjistil jsem, že s sebou nemám Janinu invalidní škartičku. Vrátil jsem se tribarem do sedmičky, kterou jsem musel vždy znovu pracně hledat a Janinka mi onu škartičku vydala. Přišel jsem k autu, zadal PIN, otočil klíčem ve startéru, ale auto ani neškytlo. Šel jsem do sedmičky, vytáhl Janinku k autu – a jí krásně naskočilo! Zkusil jsem to já – nenastartoval jsem. A tak musela přeparkovat Janinka. Bylo to uvedeno v návodu, jak jsem si později přečetl, anglicky: U některých aut s manuálním řazením musíte po zadání PIN sešlápnout pedál. A to Jana dělá instinktivně, takže ji auto poslouchalo a mě ne.

Aby byly domy v pobřežních blocích mezi dvěma jednosměrkami dopravně obslužné, vedou kolem nich ještě další cestičky. Takže jsme vyjeli na jih, pak zabočili vlevo, na ha-Yarkon St., po které jsme předtím přijeli, pak hned vlevo na Allenby kolem našeho hotelu, pak na křižovatce před Retsiv Herbert Samuel St do zdánlivého protisměru, což jde, protože jste na té obslužné uličce, obkolesené parkovišti, pak ještě vpravo, pak zase vpravo, tedy do protisměru na přilehlé ha Yarkon, a jsme tady. Pěkná osmička, taková nekonečnová. A tak jsme nezahynuli při parkování

Je už tma, a my ještě z naplánovaného programu nic neviděli. Čeká nás návštěva sudové fontány na Dizengoffově náměstí. V nastalé tmě bude zase barevně svítit, točit se, budou z ní tryskat gejzíry vody, plamenů a kouře, a to vše za doprovodu případné hudby. Tak jako před třemi lety. To uvidíš, Janinko! Je to daleko jen asi kilometřík, však taky proto jsem tohle místo vybral. No a zpátky se pak budeme vracet po pláži. Anebo obráceně?

"Nejdříve pláž!" velí Jana, a tak znovu jdeme po Allenby Street a před Opera Tower, která svou pyramidovitostí vypadá, jako by ještě nebyla dostavěna (pocit nedostavěnosti umocňují jeřáby, které staví další přímořskou obludu ve vedlejším bloku) vyčkáme zelené, abychom mohli přejít k pobřežní promenádě. K moři už ne, protože pláž je písčitá a písek by nám vlezl do sandálů. Jdeme pomalu na sever, černé moře je čáráno bílými hřebeny vln, které vytrvale dorážejí na břeh a neustále vyrábějí pravidelný tlukot. Je půl deváté večer. Tak, konečně jsme v Izraeli!

Světla na pláži vykrajují ze tmy palmové hájky, opuštěné volejbalové sítě i tiché žlutě hranaté domky plavčíků. Jdeme kolem hospůdky s italskou kuchyní, avšak ceny nás nelákají. Na správném místě odbočíme a znovu překročíme pobřežní komunikaci na přechodu u London Garden. Po terasách vedou klikaté vzestupné uličky. Vidím, že ty betonové terasy mají ostrou příď jako nějaké lodě, zabořené do písku. Na jejích bocích je pak řada fotografií, které dosvědčují místní historii: Jde o památník ilegálním židovským přistěhovalcům, kteří dosáhli pobřeží tehdejší Palestiny na rybářských lodích.

Jdeme od moře k východu, na cestu nám svítí jasný Jupiter. Jediný noční nebeský objekt, který nám obloha, zakalená jemným pískem ve vzduchu, dokáže nabídnout. Měsíc je už skoro v novu, s ním se setkáme až později. Procházíme Bílou čtvrtí, kterou tvoří domy, postavené ve třicátých letech minulého století ve stylu Bauhausu. Jde o celkem asi 4.000 objektů, jejichž majitelé mají tu smůlu, že nezbohatnou prodejem nemovitostí, a jiní mají štěstí, že neztratí svůj domov. Celá čtvrť byla totiž v roce 2003 prohlášena  stavební rezervací a zanesena na seznanm Světového dědictví UNESCO. I když "klasický Bauhaus" byl poněkud znešvařen. Stěny domů nejsou prolomeny velikými okny, to by v subtropickém podnebí s horkým sluncem nebylo vhodné. Střechy jsou pak zaplněny nebauhausovými konstrukcemi panelů na solární ohřev vody a bateriemi bíle natřených sudů na onu vodu. Pod okny se zase hranatí klimatizační jednotky. Ale co: Konstruktivismus byl přece nesen myšlenkou, že všechny prvky domu mají sloužily pohodlí a potřebě jeho obyvatel. A mít chlad a teplou vodu, to se v Izraeli velice hodí.

Jdeme směrem na východ a dolů, ačkoliv bychom od moře snad měli stoupat. Ale to je dané tím, že Tel Aviv byl roku 1909 založen právě na duně. Na pahorku, na "jarním pahorku". Zastavujeme v jedné z mnoha malých sámošek a kupujeme si snídani. V našem hotelu se s ní totiž nepočítá. Ale my s tím počítáme a kupujeme si chleba, nějakou tvarohovou pomazánku a mléko do čaje a kafe. Máme totiž k dispozici varnou konvici a ledničku, jako v každém našem hotelovém bydlisku. Lednička se hodí, zejména když teplota stoupá nad 25°, což potřebné léky už nesnášejí. Ale teď je tak osmnáct.

Ulice, po které kráčíme, je zaplněna různými pohostinnými jídelnami a restauracemi. Nakonec si sedneme v jedné, kde po roce opět okusíme falafel. Do pity je nám samozřejmě krom oněch kuliček z cizrny naházeno vše, na co si ukážeme. Totiž různé saláty a přísady. Nemělo by to být moc "spice", ale trechu může. Jo, a nesmí v tom být "šum". "Blí šum", prosím, without garlic. Bez česneku. Jana je totiž alergická na česnek. No, o alergii v přesném slova smyslui nejde, je jí po něm jen hodně špatně. A stačí jen málo česneku. (A s tímhle hendikepem jede, chudák, do Izraele!) Jeden falafel stačí pro dva, Jana jí totiž jen malinko. I s pitím jsme platili asi 30 šekelů. Což je na večeři levné.

Posílíme se a poradíme se s džípíeskou, kde vlastně jsme. Ano, už jsme se dostali na ulici Krále Jiřího, takže odbočíme vlevo na sever a za chvilku už budeme na Dizengoffově náměstí a u těch krásných barevných sudů. Už bychom je měli vidět. Ale ne, ta barevná světla patří nějaké reklamě, a tady, na téměř kruhové placce mezi domy je jenom obrovské staveniště a křižovatka tří ulic. Aplikace na chytrouši umisťuje náš modrý bod přesně na Dizengoffovo náměstí.

Vylepšení fontány 2017

A kde je ta kašna? Voli ji vypili!!! Někdo vymyslel, že náměstí bude uvedeno do "původního stavu", tedy nikoli, že tam obnoví dunu, ale do stavu z roku 1934, aby se zvýšila jeho "oblíbenost". Mně se tedy líbilo, jak auta mizí pod povrch a na placce nad nimi je krásná pěší zóna. Naneštěstí ve výšce prvních pater, což se místním obyvatelům zřejmě nelíbilo. A co s tou fontánou Ja'akova Agama, z roku asi 1980? Ta prý bude přenesena na nějaké "jiné vhodné místo".

Poslyšte, dneska jsem měl dost perný den. A tohle mě dorazilo. První bod mého izraelského fahrplánu takhle ostudně zkrachoval. A jak moc jsem tu sudovou fontánu chtěl Janince ukázat! Už ji asi v chodu neuvidíme. Nemám ani sílu tu hrůzu pořádně vyfotit. Vyrobím jediný snímek a vleču se zpátky. Je mi do breku. Nepotěší mne ani stromořadí baobabů. Jen tichý soucit Janinky. Teď večer bych bez ní u neexistující fontány snad definitivně zahynul!

Avšak čekají nás ještě jiné body. Zítra jedeme do Ashdodu. Ale o tom až příště.

Vzpomínka na Purim 2014

Prožito v Tel Avivu v pondělí 24. dubna 2017, psáno na Lužinách v pondělí 22. května 2017. Ve středu budeme slavit Den Jeruzaléma!

Další snímky fontány z roku 2014 na fotogalerii ke kapitole Mír večerního Tel Avivu

A tady pokus o video:



Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.